S pojmem sebevraždy se setkáváme stále častěji. Jakoby šlo o fenomén dnešní doby. Pravda je však jiná – tento zoufalý čin nic nového. Když si někdo sáhne na život, okolí to často vnímá jako šokující a nečekanou událost. Bohužel, někdy tragédie zůstane nepovšimnuta až do chvíle, kdy tělo mrtvého začne být cítit po celém domě.

Sebevražda bývá označována za slabost, někdy dokonce za projev zbabělosti. Církevní tradice jej po staletí vnímala jako smrtelný hřích, nevděk vůči daru života. Sebevrazi bývali pohřbíváni mimo posvěcenou půdu, často na místech, kde byli ukládáni popravení nebo vyvrhelové. Ale co člověka vede k tak zoufalému činu?

„Sebevražda“ není to správné slovo

„V první řadě bych chtěl upozornit na dva pojmy, které jsou špatně používané,“ říká psycholog a mystik PhDr. Jindřich Kuneš. „První je termín ‚sebevražda‘ a druhý označení takového člověka za ‚slabocha‘. Ani jedno z toho není pravda. V tomhle jsem se rozcházel se svými kolegy, jelikož já na věci nahlížím podstatně jinak.

Když si někdo sáhne na život, není to náhlý rozmar. Je to dlouhodobý proces, který k takovému činu vede. Signály, že se schyluje k tragédii, jsou přítomné už dlouhou dobu – jenže my je přehlížíme, nebo dokonce bagatelizujeme. Často lidem říkáme věci jako: ‚Na co si stěžuješ? Podívej se, jak špatně se mají děti v Somálsku.‘ Za takovou poznámku bych dal s odpuštěním pár facek.“

Proč si tedy člověk neřekne o pomoc? „Protože západní společnost je zaměřená na výkon. Jen zdraví, silní lidé podávají výkony, a když někdo má problém, je považován za blázna nebo neschopného. A od bláznů ruce pryč! Navíc kde jaký životní kouč, nebo školitel nabádá všude o pozitivním myšlení, které ale často spočívá jen v popírání nepříjemné reality. Jenže takový člověk nepotřebuje stigmatizaci, potřebuje pochopení a pomoc.“

Domov: Pevnost, která často neexistuje

Jedním z klíčových faktorů, které ovlivňují psychické zdraví, je pocit bezpečí. „Domov je místo, kde se máme cítit v bezpečí. Ale paradoxně největší traumata si často odnášíme právě z domova,“ upozorňuje Kuneš. „Nefunkční rodina, rozpad vztahů v dětství – to vše zanechává jizvy, které se promítají do dospělosti. Člověk, který nikdy nezažil skutečný domov, nemá šanci pochopit, jak vypadá láska, klid nebo jistota. A tam je často zakopaný pes.“

K rozhodnutí ukončit svůj život je nutná velká dávka odvahy

„Víte, říkat o někom, že je slaboch, protože si sáhl na život, je naprostá hloupost. Naopak – je to strašně těžké rozhodnutí. Málokdo si uvědomuje, kolik odvahy to vyžaduje. Ten člověk umřít nechce. Jen už prostě nemůže dál. Před sebou vidí jen tmu, tunel bez světla. A proč? Protože mu někdo zhasnul poslední záblesk naděje. Obvykle ten nejbližší člověk.“

Kuneš zmiňuje i demonstrativní pokusy o sebezabití. „To je hlasité volání o pomoc. Když se někdo pokusí o sebezabití, nikdy neříkejte, že to udělal jen proto, aby upoutal pozornost. Samozřejmě, že chce pozornost – je to totiž poslední zoufalý výkřik o pomoc. Ten člověk potřebuje, aby ho někdo vyslechl, pochopil a podal mu pomocnou ruku. Když takového jedince odsoudíme nebo ignorujeme, vlastně mu říkáme: Ano, máš pravdu, nikdo tě nepotřebuje.“

Příběh, který skončil tragédií

Dr. Kuneš sdílí jeden ilustrační příběh: „Byl to kluk, který byl prostě jiný než ostatní. Nebyl horší, nebyl lepší, jen jiný. A za to ho šikanovali. Onen hoch byl prostě jiný než ostatní. Nebyl horší, ani lepší, jen jiný. Třída do které chodil jej proto těžce šikanovala a jejich učitelka to podporovala. Byl přece divný. Celé sto skončilo téměř fatálně. Na jednom školním výletě jej opět pronásledovali. Říkali tomu hon na blbečka. Výborná zábava, tedy pokud jste nebyli tím honěným. Protože když vás dostihli následovalo zesměšnění a zbití. Nemilosrdné. Dohnali ho k divoké horské říčce. Tam na něj řvali ať tam skočí. Udělal to. Už prostě nemohl dál. Nikdo se ho nezastal. Nikdo mu nepomohl. Byl problémem. Naštěstí se neutopil. Byl jen potlučený od kamenů a klacků co po něm jeho spolužáci házeli a také od těch v řece, když ho vzala voda. Naštěstí jej proud vyhodil na tišinu, kde se toho kluka chopila učitelka. Neřešila okolnosti proč tam skočil. Řešila jen že tam skočil. Podobné jednání se s ním táhlo po celý jeho poměrně krátký život. Psychiatrická léčebna byla další štace. Hrubé zacházení ze strany sester v léčebně a další životní neúspěchy mu dalo najevo, že nemá šanci. A tak to ve svých 25 letech ukončil.

Podaná ruka může zachránit život

Sebezabití předchází dlouhé období deprese a beznaděje. Často si ani neuvědomujeme, že člověk vedle nás tiše trpí. Proto je důležité zastavit se a vnímat své okolí. „Dobré slovo, upřímný zájem nebo drobný projev lásky mohou zachránit život,“ říká Kuneš. „A pokud jsme s někým v páru, budujme společně domov, kde se budeme oba cítit bezpečně. Jen tak můžeme předejít mnoha tragédiím. Každopádně, pokud se setkáte s člověkem, který si chce sáhnout na život, mluvte s ním. Přesvědčte jej, že máte zájem o jeho osud. A zavolejte lékaře. I když si myslím, že psychofarmaka a léčebna není zrovna úplně to pravé, je to asi to nejlepší co v danou chvíli můžete udělat. “

(redakce)

foto: pixabay