Někteří vědci se domnívají, že žijeme v podstatě v Matrixu (kdo by nevěděl, doporučujeme shlédnout stejnojmenný film). Jak se to projevuje? Třeba tak, že každý vnímáme svět jinak než druzí. Na tom by asi nebylo nic zvláštního, ale pokud se zamyslíme a půjdeme do hloubky, můžeme narazit na různé zajímavé věci. A má to spojitost nejen s vědou, ale i psychologií a magií. Nevěříte?

Kdo jiný by nám mohl dát trochu stravitelný náhled do této problematiky než náš konzultant PhDr. Jindřich Kuneš.

„Už dávní mystici říkali, že si každý tvoříme svůj svět, svou realitu. To, jak přistupujeme k okolí, naše myšlení… V Bibli je psáno, že na počátku bylo slovo. Ano, slovo. Někdo, nějaký tvůrce – třeba ten, kterému říkáme Bůh – zformoval myšlenku. To je i základem magické praxe. Myšlenka – vyslovení – realizace. Máme touhu, neboli myšlenku. Tu vyslovíme, tím jí dáme formu a odešleme ji do astrálního světa. Tam se tato myšlenka realizuje a následně se propisuje do našeho světa. Je to sice velmi zjednodušeně řečeno, ale tak to zhruba funguje. Stejným způsobem si tvoříme svou realitu.“

O tom, že naše myšlení má vliv na psychiku a vnímání okolí, není pochyb. Realitu nevnímáme takovou, jaká skutečně je, ale takovou, jakou nám ji zprostředkuje naše mysl. Psychologie – ať už v rovině kognitivní, humanistické, existenciální nebo narativní – se shoduje v jednom: svět, který prožíváme, není objektivní kulisa, ale mentálně zkonstruovaný prostor, kde naše přesvědčení, očekávání a emoční stav hrají klíčovou roli.

Z kognitivního hlediska je mozek neustálým filtrem. Zpracovává tisíce podnětů za sekundu, ale vnímáme jen zlomek – ten, který odpovídá našim mentálním schématům. To, čemu věříme, máme tendenci vidět i tam, kde to objektivně není. Tento fenomén, známý jako konfirmační zkreslení, je základním kamenem toho, co bychom mohli nazvat psychologickým vytvářením reality. Jestliže například člověk věří, že ho okolí odmítá, bude si všímat především signálů, které jeho domněnku potvrzují, a ostatní ignorovat. Tak se víra stává sebenaplňujícím proroctvím – myšlenka ovlivní chování, chování vyvolá reakci, a reakce posílí původní myšlenku.

„Ještě zřetelněji tuto skutečnost vystihuje humanistická psychologie. Podle Carla Rogerse a Abrahama Maslowa není realita něčím daným zvenčí, ale něčím, co člověk vytváří ve vztahu k sobě. Pokud žije v souladu se svým pravým já, v prostředí bezpodmínečného přijetí, začne vnímat svět v pravdivějších a jasnějších konturách. Pokud však potlačuje své potřeby, jedná podle očekávání druhých a přizpůsobuje se naučeným vzorcům, deformuje nejen sebe, ale i obraz světa, který jej obklopuje. Realita se v takovém případě stává pokřiveným zrcadlem vnitřního nesouladu.“

Existenciální psychologie přináší do tohoto obrazu prvek svobody a odpovědnosti. Realita není jen to, co se nám děje, ale i to, co s tím uděláme. Viktor Frankl, Rollo May nebo Irvin Yalom zdůrazňují, že člověk je schopen zvolit si význam i uprostřed utrpení. I když nemůže změnit vnější okolnosti, může změnit svůj postoj – a tím zásadně proměnit svůj vnitřní svět. Realita není pasivní, ale vzniká jako důsledek našich rozhodnutí. Není to únik do iluze, ale odvážný akt smysluplnosti.

Podobně hluboký vhled přináší i narativní psychologie. Každý z nás si o sobě a světě vypráví určitý příběh – a právě tento příběh určuje, co vidíme, čemu věříme, jak jednáme a co očekáváme. Někdo může prožít traumatickou událost a interpretovat ji jako důkaz, že život nemá smysl. Jiný ji pojme jako moment přerodu a vnitřního růstu. Nejde o to, co se stalo, ale o to, jaký význam tomu člověk přisoudí. Jazyk se stává nástrojem, jímž je realita tvarována.

Magie jde ale dál. Podle ní jsme schopni tvořit skutečnou realitu, aniž si to uvědomujeme. Tedy – ne všichni si to neuvědomují.

„Mágové a mystici moc dobře věděli a vědí, o čem tu mluvíme. A na tomto základě spočívá i teorie Matrixu. Někdo říká, že je daný – což ve spoustě věcech ano. V podstatě to souvisí s tím, když jsme se bavili o égregorech. Ale zkusil bych to sice velmi jednoduše, ale aspoň trochu srozumitelně vysvětlit.

Základní kulisy světa jsou dané. Tady stojí strom, tady dům, tady teče řeka. Ale jak vypadají, jak je vnímáme a co pro nás znamenají, už si tvoříme sami. Svými myšlenkami. Postavte dva lidi před ten dům. Jeden uvidí krásnou vilu, druhý dům Usherů. Je to jen o pocitu, nebo tvorbě vlastní reality?

Samozřejmě, že tato teorie může vypadat bláznivě, ale už jsme si řekli, že věříme jen tomu, čemu věřit chceme. I když máme na vše důkazy naprosto stejné váhy. Ostatně to vidíme i ve společnosti rozdělené na ‚progresivisty‘ a ‚dezoláty‘. Jedni osočují druhé, jak mohou věřit těm nesmyslům, ale obě strany mají důkazy o své pravdě. A myslím si, že to celé je záměr.

Vraťme se k tvorbě reality. Někdo žije ve světě, kde je krásně, vše je skvělé. A jiný žije na stejném místě a je v pekle. Jak je to možné, když oba žijí ve stejném městě? Každý má vytvořenou jinou realitu.

Je to jako když hrajete třeba Skyrim. Každým rozhodnutím, každým počinem vytváříte dějovou linii. Potkáváte stejné NPC, ale říkají vám něco jiného. Ty NPC jsou lidé kolem vás. Nejsou to někým třetím naprogramované figurky jako ve hře. Programujete je vy, aniž si to uvědomujete. Ve vašem světě, ve vaší realitě jsem i já NPC. A vy zase v té mé.

Je na nás, zda budeme prožívat nirvánu, nebo peklo. Kdo prožívá peklo, pronásledují ho démoni a chtějí ho zničit. Proč? Protože si je vytvořil, nebo se připojil do světa někoho, kdo takovou realitu stvořil. To je třeba v již zmiňovaném povídání o égregorech.

Teorií Matrixu si můžeme vysvětlit mnohé věci, které jsme nechápali a nedávaly smysl. Třeba duševní poruchy. Proč jsou? Jak vznikají? Proč se nám narodí retardované dítě? Není to o našem vnitřním nastavení? Není to o tom, že vytváříme svět, v jaký podvědomě věříme? Že si přitahujeme věci, kterých se vlastně bojíme?

Takže když to shrneme: To, v jakém světě, v jaké realitě žijeme, si tvoříme sami. Sami si programujeme lidi, které potkáváme. Naprogramujeme si i rakovinu, nebo vraždu. A nebo také štěstí, lásku, pohodu. Je to jen na nás. Jde o to pochopit ten princip. Je to celé hra. Výuková hra. Jako virtuální realita. A když pochopíte, můžete to změnit. Není to pevně dané.

Kdo prožíval peklo, protože mu třeba někdo řekl, že je v pekle, může prožívat ráj. Stačí jen změnit nastavení. A to je ale asi to nejtěžší, jelikož tady následek vytváří příčinu. Dostanu facku, a u druhého člověka ji tedy očekávám také. A už programuji. Takže jsem si vytvořil dalšího agresora. A ten mě utvrdil v tom, že jsem měl pravdu – že jsou všichni agresoři. Následek vytvořil příčinu.

Jak z toho ven? Nedbat na následek. Dostal jsem facku. Ano, mrzí to, ale nepředjímat, že druhý člověk to udělá také. Naopak – programovat si do života ty hezké a hodné lidi. A ono to zafunguje. Pokud budeme toto dělat, tak za čas přestaneme potkávat ty „fackovače“, jelikož je nebudeme programovat, ale začneme potkávat ty, kteří nás pohladí. Pokud se něčeho přestaneme bát, ztratí to smysl a odejde to.“

Co k tomu říct? Minimálně jednu věc. Nestojí to za přemýšlení?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz