Česká krajina je velice specifická. Je zde mnoho božích muk, smírčích kamenů, šibeničních vrchů a dalších míst, která nesou jména označujících neblahé události. Jsou to místa ke kterých se vztahují různé pověsti, nebo i tajemná zjevení.

Boží muka zdobí naši krajinu již od středověku. Nejstarší Boží muka se snad začala vyskytovat již před 14. stoletím. Od 14. století se objevují kamenná gotická Boží muka, z nichž se zčásti též kvůli husitskému obrazoborectví dochovala jen některá (např. na Českobudějovicku a Českokrumlovsku). Největší rozšíření Božích muk pak patří období baroka a první republiky.

Po řadě pozemkových reforem, zejména pak po spojování menších polí do rozměrných lánů v rámci kolektivizace v 50. letech 20. století, se Boží muka z volné krajiny ve velké většině vytratila. Zachovaná Boží muka společně s památnými stromy představují důležité orientační body nejen pro turisty, ale hlavně pro majitele a správce pozemků.

Boží muka se dávala na místa křižovatek a míst, kde někdo zemřel. To proto, aby se zaplašily zlé síly, jelikož násilná smrt vždy otvírá cestu do jiného světa, odkud k nám přicházejí temné entity. To samé křižovatky cest. Tato místa byla velice odlehlá a tak se stávala centrem různých černomagických operací.

Temná energie míst vražd a sebevražd setrvala, byť byla uzamčena Božími mukami. Po jejich odstranění došlo k otevření cesty. Stejně tak jejich znesvěcení.

Jedno z takových míst je i na Českolipsku. Pod kopcem Vlhošť je křižovatka cest. Vedla tudy kdysi formanská stezka, jejíž fragmenty se dají dohledat dodnes. Byla vroubena lesními kapličkami, aby se tehdejší „kamioňáci“ měli na svých cestách kde pomodlit.

Tento kraj trampů má své pověsti, tajemné příběhy a místa. U trampských ohňů se o podobných věcech povídalo často. Boží muka na oné křižovatce byla před čase znesvěcena násilným činem. Před několika desítkami let zde prý došlo k násilnému činu. Od té doby je cesta temným silám otevřena.

Asi tomu hodně napomohlo i pokusy s černou magií na nedaleké skalní věži.

Někteří trampové a noční návštěvníci těchto míst zde zažili něco zvláštního, jako třeba pan Jiří Hrádek, řečený Výr.

„Moc jsem na tato místa nejezdil. Je to pro mne docela daleko. Ale občas jsem tam vyjel vandrem. Tehdy ale naposledy. Dnes je to už skoro třicet let, ale pamatuji si to jako dnes. Bylo to na konci října, pár dní před Dušičkami. Šel jsem Přijel jsem posledním vlakem do České Lípy. Byla už tma a já trochu zabloudil, i když svítil Měsíc jako baterka. No, prostě s půlnocí jsem došel pod Vlhošť ke Křížku, jak se tu říká. Přemýšlel jsem jak dál. Dlouho jsem tam nebyl a tak jsem na si cestu na camp pamatoval jen tak letmo. Rozhlížel jsem se, jestli někde neuvidím nějaké světlo. Baterku, nebo oheň, prostě známku toho, že tu někdo je. Ale nic. Ani na Náhodě, ani na Jezevci nic. Nikde nikdo. Sedl jsem si, abych si odpočinul a zakouřil si. Shodil jsem tedy usárnu ze zad a opřel se o ten sokl s křížem. Párkrát jsem potáhl z cigarety, když se to stalo. Někdo mi zašeptal do ucha moje jméno. Prudce jsem se ohlédl, ale nikdo tam nebyl. Asi se mi to jen zdálo. Jenže pak se ten hlas ozval znovu. A zase moje jméno. Byl to dívčí hlas:

Jirko, pojď za mnou. 

Pak jsem ten hlas poznal. Byla to Jitka. Moje první láska, která si ale sáhla na život a úspěšně. Nikdo vlastně nevěděl proč. Jenže Jitčin hlas mne volal. A nezdálo se mi to. Byl jsem střízlivý a halucinacemi netrpím.

Ohlížel jsem se pořád dokola. Jitka, nebo kdo to byl, mi zase zašeptala do ucha a jako bych ucítil její dech. To mne už dostalo. Rychle jsem vzal usárnu a chtěl utéct. Ačkoliv jsem byl oblečený mráz mi běhal po zádech. To nebylo samo sebou.

Neopouštěj mne, Jirko. Už mne neopouštěj.

Tohle se mi už rozhodně nezdálo. Vzal rychle jsem utíkal pryč. Ani jsem už nějak nechtěl být na vandru zrovna tady.

Vrátil jsem se do Blíževedel a počkal na první ranní vlak. Od té doby se tomu místu vyhýbám, takže na některé campy se už asi nepodívám. Ale třeba mne to jednou přejde.“

Je samozřejmě otázka, co pan Hrádek slyšel, nebo spíše koho slyšel. O komentář události jsem požádali pana Jindřicha, psychotronika.

„Ano, tato místa jsou plné negativní energie. Pokud došlo ke znesvěcení Božích muk, která sloužila jako zámek, tak se stalo i to, že zámek byl odemčen. To, co tam pan Hrádek slyšel, mohl být skutečně duch jeho mrtvé přítelkyně, která odešla ze života svou rukou. Její duch bloudí v mezisvětí, jelikož ještě odejít neměla a její čas asi ještě nenastal. Kdo ví. Duše sebevrahů se často vracejí. Sebevrah ve skutečnosti zemřít nechce. Alespoň většina. Jen volají zoufale o pomoc, ale ten jejich křik nikdo neslyší, nebo slyšet nechce. Ona byla sama a tak toho člověka volala. Dá se říci že v podstatě zamrzla v čase. Pro tu duši pořád existoval den, kdy zemřela. Jestli je to tenhle duch, tak pro pana Hrádka nemám dobrou zprávu. Duch jeho mrtvé přítelkyně se od své smrti zdržuje v jeho blízkosti. U toho kříže byl portál, proto mohla dát najevo svou přítomnost. Navíc, jak jsem pochopil, se to odehrálo zřejmě přímo na Samhain. Ovšem mohlo to být i jinak. Nějaká cizí temná síla, možná démon, se vydávala za onu Jitku. A prostě se pokusila o kontakt. Za jakým účelem můžeme jen spekulovat.“

Ať je to jak to je, prostě tato místa mají svůj náboj a my bychom se měli dobře rozmyslet zda se tu otevřeme v modlitbě, nebo jen v odpočinku. Boží muka mají být místo, kde síla Kristova utrpení má odehnat vše zlé. Ale někdy je tato síla přehlušena brutální silou zla jiného utrpení. Vraždy, znásilnění, týrání plodí silné emoce a ty se zapisují do okolí. A že nejsou zrovna pozitivní je snad jasné. A tak se naruší ta tenká slupka, která nás chrání před bytostmi z jiného světa a které tak mohou pronikat v daném místě k nám.

(redakce)

foto: pixabay