Hodiny má z nás doma každý. Jsou malé, velké, elektrické, kyvadlové, no prostě různé. Ale mají jednu jedinou funkci a to ukazovat čas. Tedy většinou. My si dnes povíme ale o jiných hodinách. O těch, které ukazovaly smrt.

Máme dva příspěvky od našich čtenářů, které nahánějí hrůzu.

Paní Markéta Koucká Hradce Králové nám napsala svůj příběh s hodinami nad kterými se vznášela kletba.

„Tyhle hodiny jsme měli doma, co si já pamatuji. Koupil je tatínek v tehdejším partiovém zboží, jelikož prý jeho dědeček přesně takové hodiny měl a po jeho smrti je prý babička vyhodila, jelikož se jich bála. Tatínek ty velké pendlovky, co každou hodinu bimbaly, dal do chodby a já jako malá ani nepotřebovala budík, jelikož mi ráno v sedm oznámily, že mám vstávat a jít do školy. Nakonec maminka to druhé závaží nenatahovala, jelikož se nemohla vyspat. Ale tatínek nedal na hodiny dopustit, jelikož mu připomínaly jeho dětství. A tak jenom tikaly a tikaly řadu let a já poněkud dospěla.

Jednou večer ale začaly hodiny bimbat. A dvanáctkrát. Maminka se začala zlobit, jelikož tatínek zřejmě před tím než odešel do práce na noční směnu natáhl druhé závaží, asi aby nás pozlobil. Nechaly jsem hodiny doznít a já šla sundat ono závaží. Jenže…řetěz se závažím byl prostě dole, jako vždycky a řadu let. Nedávalo to smysl. Zavolala jsem na mamku a obě jsme nechápavě zíraly na hodiny, které se navíc zastavily. Bylo na nich půl jedenácté. Maminka řekla, že se hodiny nejspíše pomátly a že je na čase je nechat opravit. Ale v tu chvíli zadrnčel telefon. Nechápaly jsme, kdo nám takhle večer může volat. Maminka zvedla sluchátko… „Proboha ne, ne, to nemůže být pravda!“ vykřikla maminka s pláčem v hlase. Volal nám tatínkův kolega, že na našeho tatínka spadlo nějaké závaží a i když se mu snažili hned pomoci, tak než dojela sanitka, tak umřel. V půl jedenácté večer. Přesně jak nám to ty hodiny řekly.

Uplynulo asi pět let. Maminka se z tatínkovy smrti nevzpamatovala. Byla pořád zasmušilá a přestala mít zájem o společenský život. Já jsem měla již po vysoké škole a můj kluk nastoupil k tehdejšímu SNB. Měli jsme před svatbou a měli dostat byt. Já nastoupila do zaměstnání a těšila se na to, že si založíme vlastní rodinu. Všechno jako v románu pro ženy. Můj Petr měl zrovna službu na Štědrý den. Byl stále svobodný, jelikož svatbu jsme měli mít až v únoru, jak bylo naplánováno. Ale bylo domluveno, že, pokud se nic nepokazí, tak jej kolega přiveze na večeři k nám. Péťa by totiž sirotek, takže jeho jediná rodina jsem teď byla já a moje maminka.

Bim bam, bim bam… Ten prokletý zvuk se mi zaryl pod kůži a do srdce. S maminkou jsme se na sebe podívaly a bylo nám jasné, že se zase stalo něco hrozného.

Můj Petr už nikdy nepřijel. Když jeli s kolegou k nám, tak ve sněhové vánici do jejich auta narazil opilý řidič nákladního vozu. Petr umřel na místě a jeho kolega o pět dní na to v nemocnici. Ty prokleté hodiny nám zase řekly, že umřel nějaký muž v naší rodině. Když bylo po všem, tak maminka rezolutně prohlásila, že ty hodiny půjdou z domu.

Já se nakonec vdala. Ale o deset let později. Petr byl a stále je v mém srdci, ale žít se musí dál. Měla jsem se svým novým mužem jedno dítě. Chlapce. Dnes mám syna už dospělého, má rodinu a dvě děti. To by bylo všechno moc fajn. Před třemi dny jsem byla u nich na návštěvě. Když jsem se zouvala, zaslechla jsem něco co mi vniklo až do morku kostí. Tik ťak, tik ťak…

„Podívej maminko, sehnal jsem krásné hodiny. A nebyly drahé. Měli je v zastavárně.“ Poznala jsem je. Ty prokleté hodiny co už nám dvakrát zvěstovaly smrt drahého člověka, visí u mého syna doma v předsíni.“

Druhý příběh který nám zaslal Martin Polák z Prahy má rovněž něco do sebe. I v jeho vzpomínce mají hodiny hlavní slovo. Nebo spíše měl hlavní slovo někdo jiný?

„Můj táta byl hodinář. Ty časoměřiče visely či ležely u něj v pracovně snad všude. Budíky, nástěnné hodiny, cibule, no prostě snad všechny druhy hodin. Jejich tikot se projevoval jako kakofonie zvuků. A přestože to byla strašlivá směska, přesto to mělo v sobě jistý řád. Moc se mi líbilo, když tatínek pracoval. Díval jsem se na něj a chtěl být jako on. Bohužel nebyl. Oční vada mi zamezila dělat onu piplavou práci s pinzetou a malinkými šroubováčky, kdy tatínek sestavoval z malinkých koleček ony strojky.

Čas od času k nám přišli strejdové, což byly ve skutečnosti tatínkovi kamarádi. Nejprve se dívali na hodiny, u něj v pracovně a pak sedávali v hale našeho domu a tam kouřili dýmky a povídali si. Maminka vždycky nadávala, že zasmradí celý dům, ale oni se jen smáli. Vzpomínám na to rád, jelikož to byla taková ta idylka dětství odehrávajícího se v době, kdy podle moderní propagandy jsme se měli všichni špatně, byla tu vlastně doba kamenná a strašlivý útlak. Nikdo nic neměl a nikdo nic nesměl. Já nevím, ale já si na nic takového nepamatuji. Měli jsme všechno.

Bylo to dva dny před Dušičkami, když se tatínkovi udělalo špatně. Maminka volala sanitku a ta ho odvezla do nemocnice. Vplížil jsem se do jeho pracovny a díval se na hodiny a poslouchal jejich tikot. Nějak jsem tušil, že to asi nebyla obyčejná nevolnost, když musela tátu odvézt rychlá a maminka plakala. Nebyla. Tatínek umřel přesně 2. listopadu 1986 v 21.34. Divíte se, že si to tak dobře pamatuji? Všechny jeho hodiny se totiž přesně v tu chvíli zastavily a už nikdy nešly.“

Z těchto dvou příběhů až mrazí a možná k nim není ani co dále říct. Přesto jsme neodolali a požádali pana Jindřicha, psychotronika o komentář.

„O prokletých věcech jsem slyšel mnoho a i se s leckterými setkal. Byly to prsteny, kameny, domy a i hodiny. O těchto co popisuje první příběh jsem už jednou slyšel. Jak vznikly se můžeme jen dohadovat. Ale můj učitel mi o nich povídal, jelikož on se s nimi už setkal. Je tam stará rodinná kletba. Dnes jsou to již dohady, ale údajně kdysi jeden hodinář postavil tyhle pendlovky speciálně pro tuhle rodinu. A i s kletbou, která je vnesena do kamenů v těchto hodinách. To jsou totiž krystaly, které uchovávají energii. Stejně jako je tomu u šperků s kameny. To jen tak na vysvětlenou. Ta kletba vznikla snad kvůli nešťastné lásce, ale hodiny mají oznamovat a přivolávat smrt na milované muže v této rodině. Nelze se jich zbavit běžnou cestou a vracejí se ob generaci. Pokud se má tato kletba zlomit, bude to chtít už skoro exorcismus, jelikož tohle není jen promítnutá nenávist ze zhrzené lásky. Tohle je už černá magie a dost silná. V těch hodinách je duch. Silná larva, která dělá to, za jakým účelem byla stvořena. A bude fungovat dokud nebude zničena.

U druhého příběhu není nic zvláštního, i když to může znít divně. Tatínek pana Martina byl vášnivých hodinářem a svým hodinám dával část své lásky. Tato energie se navázala na ony krystaly v hodinách a tak byly tyto předměty s ním spojeny. Když pan Polák zemřel, jeho duch se přišel rozloučit s rodinou a se svými hodinami. Alespoň tak to vidím já. Samozřejmě že to může být i trochu jinak, ale to by nám musel říct zesnulý pan Polák sám. Ze své zkušenosti vím, že duchové zemřelých se občas chodí loučit se svými blízkými. Chodí jim sdělit, že odcházejí. Ale není to proto, abychom plakali. Už jsem to tu jednou říkal. Propusťme své mrtvé do lepšího života v dalším světě a těšme se na to, že se s nimi zase setkáme až přijde náš čas. Protože Bůh je nekonečně laskavý a milosrdný. Vždyť On je láska. A pokud někomu bez jakékoliv příčiny neubližujeme pro radost a potěšení, tak věřme, že nám je ochoten odpustit cokoliv. Ale myslím, si, že nikdo kdo mám duševní pohodu nikomu ze své radosti neškodí. A pokud ano, není to člověk, i když má lidské tělo.“

(redakce)

foto: pixabay