Na dnešní den připadá jedno velmi smutné výročí.
29. prosince 1890 došlo u potoka Wounded Knee k masakru přibližně 250 neozbrojených Indiánů z kmene Lakotů – mužů, žen i dětí. Tato událost byla jedním z nejtragičtějších a symbolicky nejdůležitějších momentů v dějinách likvidace prérijních Indiánů ve Spojených státech.
Co se vlastně stalo a proč?
Příčiny masakru u Wounded Knee byly vyvrcholením boje americké armády o ovládnutí oblastí Velkých plání a pohoří Black Hills, které tvořilo posvátné jádro země Siouxů. K jejich smůle zde bylo objeveno zlato, což přivedlo do oblasti tisíce prospektorů, které smlouvy mezi vládou USA a místními lakotskými kmeny vůbec nezajímaly. Docházelo ke střetům a armáda se postavila na stranu nových osadníků.
To vše vedlo k systematickému odebírání půdy Siouxům a k násilnému stěhování do rezervací, což vyvolalo hladomor a frustraci. Stavba železnice a masové vybíjení bizonů připravily Lakoty o jejich hlavní zdroj obživy.
Tento vývoj vyústil v řadu konfliktů, z nichž nejznámější byla porážka 7. jízdní kavalerie pod velením podplukovníka Custera v bitvě u Little Bighornu roku 1876. Tato porážka zanechala v americké armádě silnou touhu po pomstě.
Rezervace a rozklad společnosti
Lakotské kmeny byly následně natlačeny do rezervací, často umístěných na nekvalitní půdě, kde nebylo možné hospodařit. Lakotové byli kočovníci zvyklí následovat stáda bizonů a neuměli obdělávat půdu jako farmáři. Rezervace sice byly formálně spravovány Indiány, ve skutečnosti je však kontrolovali úředníci Agentury pro indiánské záležitosti za pomoci armády a indiánské policie složené často z odpadlíků.
Úředníci vymysleli další mechanismus rozkladu. Půda byla rozdělena jednotlivým rodinám. Indiáni, kteří neznali pojem soukromého vlastnictví, netušili, co to znamená. Vláda pak tuto půdu levně vykupovala, čímž se rezervace dále drobily a původní obyvatelé přicházeli o poslední zbytky své domoviny.
Zároveň jim byly odebrány zbraně a zakázán lov. Dostali několik vyhublých krav, které však často museli porazit dříve, než samy uhynuly, protože nebylo kde je pást. Potravinové příděly byly často zkažené nebo vůbec nedorazily, jelikož byly rozkrádány.
Tanec duchů
Pod tlakem těchto okolností se Lakotové uchýlili k mystickému hnutí známému jako Tanec duchů. Tento kult se rychle šířil po rezervacích. Jeho účastníci propadali transu, v němž věřili v návrat svobodného života, velkých stád bizonů, zmizení bělochů a oživení mrtvých, kteří padli v bojích. To vše skrze vize a extatické tance doprovázené bubnováním, jež měly propojit svět živých a duchovní rovinu.
Hnutí vzniklo kolem roku 1889 a bylo inspirováno prorokem Wovokou, který hlásal, že pokud budou lidé tančit a dodržovat jeho učení, svět se navrátí do původní rovnováhy.
Jednou z hlavních postav indiánského odporu byl válečný náčelník Tȟatȟáŋka Íyotake – Sedící Býk. Vedl Lakoty a Čejeny ve vítězných bitvách u Rosebudu a Little Bighornu a jako duchovní vůdce patřil k těm, kteří podporovali Tanec duchů.
Smrt Sedícího Býka
Armáda nový kult vnímala jako povstání. Navíc se jednalo po pohanskou záležitost, a ze strany křesťanských misionářů byl tlak na jeho zákaz.
Toto vyvrcholilo 15. prosince 1890 vraždou Sedícího Býka při jednom z obřadů, kdy úředníci na něj poslali indiánské policisty. Došlo k šarvátce, při které Sedící Býk zastřelen. Navíc úřadující indiánský agent James McLaughlin (1842-1923) vyzval k nasazení dalších vojáků do Jižní Dakoty a tito vojáci již byli připraveni na boj, protože Dawesův zákon z roku 1887 rozbil Velkou siouxskou rezervaci, aby poskytl půdu bílým osadníkům, a očekával se odpor Siouxů. .
Pochod ke smrti
Náčelník Big Foot se svými Minneconjou Lakoty se snažil uniknout konfliktu a připojit k bezpečnější rezervaci Pine Ridge. 250 Indiánů se v zimě, bez koní a zbraní vydali na pochod. Svůj majetek si nesli na zádech či táhli na smykách zimní krajinou. Vysílení, často nemocní.
Armáda za nimi vyslala nově znovuvytvořenou 7. kavalerii. Měl to být symbol? Vojáci vyjeli na koních plní nenávisti a touhy po pomstě za zničení regimentu jehož jméno nesli. Na tragédii bylo zaděláno.
Masakr u Wounded Knee
Ráno 29. prosince obklopila armáda tábor u Wounded Knee. Přišel rozkaz k návratu do rezervace. Lakotští muži si stoupli Vojáci začali prohledávat tee-pee, aby odebrali zbraně. Podařilo se jim najít jednu pušku a asi tři revolvery (údaje ve zdrojích se různí). Při jejich neurvalém chování došlo prý k náhodnému výstřelu, což spustilo zběsilou reakci. Vojáci obklíčili tábor a bezhlavě stříleli po všem co se hýbalo. Dokonce si sami zastřelili 25 vlastních mužů.
Když vše skončilo začal prý padat sníh. Snad aby ukryl prolitou krev. Kromě dvaceti pěti kavaleristů zde leželo i 250 Indiánů. Mužů, žen i dětí. Vojáci jejich těla naházeli do vyhrabaného mělkého hromadného hrobu.
Při následném vyšetřování vyšlo najevo, že ke střelbě byl dán povel dvojicí důstojníků stojících za kordónem vojáků. Lze si tedy domyslet, že nešlo o „nehodu“, ale plánovaný masakr.
Ať tak či tak, incident u Wounded Knee byla tečka za odporem Siuxů proti ničení svého způsobu života.
V rezervacích byly z rodin odebírány děti a posílány do škol, kde se z nich vláda snažila vychovat Američany. Cílem bylo mládež vykořenit, zničit její národní povědomí.
Dnes je to 135 let.
Dědictví Wounded Knee
Události u Wounded Knee znamenaly definitivní konec odporu Siouxů proti ničení jejich způsobu života. Následovalo systematické odebírání dětí z rodin a jejich umísťování do internátních škol, kde měly být „převychovány“ a zbaveny své identity.
Dnes, 135 let poté, zůstává místo symbolem utrpení i varováním před tím, kam může vést strach, rasismus a touha po moci.
Místo masakru zůstává památníkem a v roce 1973 se zde odehrála další významná událost, když hnutí American Indian Movement obsadilo Wounded Knee na protest proti diskriminaci domorodých obyvatel. Tato událost se občas nazývá „Druhou bitvou u Wounded Knee“, jelikož i zde došlo k bojům mezi Indiány a policií, která opět přinesla zraněné a mrtvé. I tehdy došlo k ozbrojeným střetům a obětem na životech.
(redakce)
foto: Wikipedia
