Blíží se Velikonoce a s nimi i tajemný Velký pátek. Podle liturgie na Velký pátek byl ukřižován Ježíš Kristus. Je to den, kdy „zemřel“ Bůh. Proto se k tomuto dni váže mnoho pověstí, pranostik a i pár temných příběhů.
V Česku se Velký pátek v lidové tradici pojí s tichem, magickou silou přírody, přísným půstem a řadou ochranných a očistných úkonů. Lidé vstávali ještě před východem slunce a omývali se v potoce nebo studené vodě, která měla zajistit zdraví, krásu a ochranu. Voda je nejmocnější „než se jí dotknou sluneční paprsky“, tedy v čase mezi nocí a svítáním; pak se její zvláštní síla považuje za vyčerpanou. Vodu někdy hospodáři používali i pro dobytek, aby byl silný a zdravý. V některých regionech se spřádaly „pašijové nitě“ nebo tkala „pašijová látka“ na košile chránící před zlými silami či bleskem.
Když země mlčí a skály pukají
Mezi další zvyky patří třeba nehýbat se zemí, to znamená nerýt, nekopat, nesázet, neplít, aby se neznesvětila zem v den Kristova utrpení. Také by se nemělo prát prádlo, protože by se „máčelo v Kristově krvi“. V tento den by se nemělo těžce pracovat, být hlučný, nebo nějak dovádět. Naopak byla doporučena střídmost, duchovní rozjímání a klid. Byl rovněž doporučen přísný půst, kdy se člověk směl najíst jen jednou denně a to bezmasou stravou. Tradičně se jedla prostá postní jídla – v Čechách často bramboračka, jinde luštěniny; někde čočka „na peníze“.
Na Velký pátek se dle pověstí otvírají skály a duchové země (Gnómové) se dělí o své poklady. Podle některých legend se tak děje v době, kdy se čtou pašije, podle jiných pramenů se v noci na takových místech objevují světélka, či vykvetou magické květiny. Ovšem v noci se neotvírají jen skály s poklady. Je to prý noc, kdy se opět stírají hranice mezi světy, a tak se otvírají i hroby a mrtví mohou chodit mezi lidmi. Proto dříve po západu Slunce nikdo neopouštěl stavení a na hřbitov by se vydal jen šílenec.
Čas otevřených hranic a tísnivého ticha
Je to i proto, jelikož umlknou zvony. Zvuk zvonu je totiž magický. Pročišťuje vzduch a odhání zlé síly. Ale na Velký pátek žádný zvon nezvoní. Není tedy nic, co by zlé síly plašilo, a tak se na místech s neblahou pověstí, ať už jsou to hřbitovy, nebo místa, kde byl násilně připraven o život člověk, jako jsou popraviště, stávaly rejdištěm zlých duchů a jiných pekelných bytostí.
Velký pátek byl chápán jako den a noc, kdy je narušen běžný řád. Kristus umírá, země se podle evangelijní tradice chvěje, skály pukají, chrámová opona se trhá. A lidová imaginace na to navázala po svém: jestliže se v tento den otřásl samotný svět, pak není divu, že se právě tehdy mohou otevřít i místa, která mají zůstat zavřená. Proto se k Velkému pátku váže víra v otvírání země, ve zpřístupnění pokladů ukrytých v nitru kopců, ale také v okamžik, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých.
Není to pohádka
To je důležitý moment — nejde jen o „magickou noc“ v pohádkovém smyslu, ale o čas, kdy se člověk mohl ocitnout příliš blízko něčemu, co normálně zůstává za hranicí. Právě proto se v lidovém podání objevuje i motiv neklidných duší, duchů a mrtvých, kteří mohou být v tuto dobu aktivnější nebo přístupnější lidskému světu. Nejde vždy přímo o horor v dnešním slova smyslu, ale o cosi možná ještě tísnivějšího — o pocit, že svět je náhle prostupnější, méně bezpečný, méně pevný.
Tma Velkého pátku není jen tmou noci, ale temnotou v tom pravém slova smyslu. Je to chvíle, kdy zlo ještě není poraženo, kdy vykoupení ještě nepřišlo a kdy člověk stojí v prostoru mezi hrůzou a nadějí. V tom je ten den nesmírně silný. Temná stránka Velkého pátku tedy nespočívá jen v připomínce smrti Krista, ale i v tom, že tento den byl chápán jako čas otevřených hranic. Země vydává svá tajemství, voda má zvláštní sílu, mrtví nejsou tak vzdálení jako jindy a člověk se může dostat do kontaktu s něčím, co přesahuje jeho běžnou zkušenost. Je to den posvátný, ale právě proto i nebezpečný. Posvátno v tradičním světě totiž nebylo jen laskavé a útěšné — umělo být i drsné, hrozivé a otřásající.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
