Sudety jsou dodnes nezhojenou ranou v české historii. Přestože hranice tohoto území již nenajdeme na mapách, jejich otisk je stále patrný ve skladbě obyvatelstva, mentalitě a každodenním chování. Noví obyvatelé zde často nenašli ke krajině vztah, nezapustili kořeny. S odchodem německy mluvícího obyvatelstva po roce 1945 odešel i místní folklór, tradice a tisíciletá kontinuita života.
O Velikonocích v Krušných horách a Českém středohoří ještě často ležel sníh. Jaro se pomalu tlačilo z údolí do kopců, slunce rozehřívalo krajinu a voda z tajícího sněhu naplňovala potůčky a studánky. Ptáci začínali svůj koncert, lesy, sady a louky ožívaly. Objevovaly se první sněženky, fialky a další raně jarní květiny. Hluboce věřící horalé se chystali k oslavám pro ně nejdůležitějších svátků v roce.
V Krušnohoří bylo zvykem o Velikonocích (stejně jako o Vánocích) vystavovat doma i v oknech tradiční dřevěné výtvory a hračky – kouřící panáčky, andělíčky a další figurky. Na stole nechybělo králičí, skopové či drůbeží maso, Velikonoční chléb a pokrm zvaný „Hefezopf“, u nás známý jako vánočka.
Velikonoce měly pro původní německy hovořící obyvatelstvo Sudet hluboký duchovní význam – snad ještě větší než samotné Vánoce. Odráží se v nich křesťanská podstata těchto svátků, byť prolnutá s pohanskými kořeny. Oslavují smrt a vzkříšení. Ježíš Kristus byl v pátek ukřižován a zemřel, aby svou krví smyl hříchy světa. Věřilo se, že sestoupil do pekel, aby osvobodil duše tam uvězněné, a třetího dne vstal z mrtvých.
Místní zvyky se tedy často lišily od těch ve vnitrozemí Čech. Například pomlázka – slovanský symbol plodnosti – zde nebyla příliš rozšířená. Zato se zde uchytil velikonoční zajíček.
Velikonoční zajíček má dva původy. Jeden je pohanský – je symbolem germánské bohyně plodnosti Ostary, jejíž jméno dalo základ anglickému slovu Easter (Velikonoce). Podle legendy proměnila bohyně zmrzlého ptáčka v zajíce a ten pak na její počest kladl vejce. Druhý význam má křesťanský – velikonoční zajíček symbolizuje Krista. Zvyk s vajíčky se rozšířil v 17. století z oblastí Rýna a Sárska. Děti hledaly barevná vajíčka, která jim „Osterhase“ (zajíček) nakladl do hnízd z mechu a proutí.
Vajíčka měly spojovat víru s půdou – jejich skořápky se vkládaly do země na poli, stejně jako svěcené jívové křížky. Pole se vykrápěla svěcenou vodou pro ochranu úrody.
Velikonoce zde začínaly Květnou nedělí (Palmsonntag), připomínající příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Místo palmových listů se světí vrbové větvičky s kočičkami. Věřilo se, že ten, kdo spolkne tři svěcené kočičky, bude uchráněn od bolestí v krku. Tři větvičky se vázaly do křížku a vkládaly do rohů polí jako ochrana proti krupobití.
Nechyběly ani žertovné zvyky. Kdo vstával na Květnou neděli poslední, byl nazýván Palmesel – Palmový osel.
V severní části Českého středohoří se lidé věnovali více zemědělství, zejména ovocnářství a pastevectví. Sušené ovoce z tohoto kraje se vozilo až do Hamburku. O Pašijové středě se zde udržoval zvyk honění Jidáše.
„Jakmile skončí školní bohoslužba trojím zazvoněním, vyrazí ze školy Jidáš v červené vestě a za ním se ženou školní děti. O roli Jidáše se losuje losem, protože nikdo nechce být tím, kdo zradil Ježíše.“
Na Zelený čtvrtek mlčely kostelní zvony – podle tradice totiž „odlétly do Říma“. Děti obcházely vesnice s klapačkami a řehtačkami. V tento den se muselo sníst něco zeleného – třeba polévku z jarních bylinek.
Velký pátek byl dnem přísného půstu. Lidé navštěvovali Ježíšův hrob v kostelích, chlapci obcházeli dům od domu s klapačkami a byli odměňováni. Nepracovalo se – nesmělo se sázet, prodávat ani půjčovat.
Na Bílou sobotu ještě před svítáním chodívaly dívky nahé k potokům, aby si omyly tvář – pro krásu a zdraví. Večer se v kostelech světily oheň a voda. Pálil se symbolický Jidáš a třáslo se ovocnými stromy, aby přinesly bohatou úrodu.
Klepalo se na úly, aby včely nosily med. Proti bolestem zubů se jedlo stéblo trávy, proti bolestem zad se muselo pohnout něčím těžkým.
K dalším magickým zvykům patřilo pálení větvičky lísky – uhlíky z tohoto ohně se vkládaly spolu s kočičkami za trámy domu jako ochrana před bleskem. Svěcenou vodou se vykrápěly ovocné stromy a chlévy.
Dívky barvily vajíčka, pekly velikonoční chléb, domácnosti vrcholily jarním úklidem.
Na sobotní večer připadalo slavnostní Vzkříšení (Auferstehung), po kterém následovaly výstřely a petardy, symbolicky vyhánějící smrt a zimu. Tento prastarý očistný rituál přežívá dnes ve svátku Beltine – pálení čarodějnic.
Zvláštní význam měla voda. V Krušných horách je množství pramenů a potůčků, a právě o Velikonocích se konal Brunnenfest – slavnost studánek. Prameny se zdobily chvojím, pentlemi a vajíčky. Padající rosa v noci před Bílou sobotou měla podle víry léčivé účinky.
Z těchto starých zvyků je zřejmé jedno: původní obyvatelé Sudet žili v hluboké úctě k Bohu i k přírodě. Byli s ní spojeni skrze víru, každodenní práci i symboliku svých svátků. A není právě teď čas, zamyslet se, zda bychom neměli následovat jejich pokorný a vědomý vztah ke světu kolem nás?
(redakce)
foto: Ava Lior – tvoje příběhy.cz
