Vánoce jsou svátky klidu, míru a pohody. Jsou to i svátky rozjímání, přemýšlení o nás samotných a také o Bohu. A je jedno v jakém pojetí. Jestli po křesťanském, či pohanském způsobu. Alespoň by být měly. Vánoce jsou také obdobím duchovna, magie a mystiky. A tomhle všem si budeme dnes, v předvečer Štědrého dne, budeme povídat s mystikem Jindřichem Kunešem.

Pana Kuneše nemusíme zdlouhavě představovat, jelikož našim čtenářům je tento náš konzultant známý. Tak jen krátce: Jindřich Kuneš pochází z česko-polské rodiny. Díky tomu mohl vystudovat psychologii ve Varšavě. V té době se již se svým bratrem věnoval duchovním disciplínám.

Jindřichu, jsou Vánoce. K jejich duchovní náplni se dostaneme. Ty se věnuješ duchovnu a mystice již od puberty. Jaký byl tvůj nejstrašidelnější zážitek v této oblasti?

Nevím jestli je v tento čas dobré mluvit o takových věcech. Byla to posedlost. Malá holka byla posedlá nějakým duchem, nebo démonem.

To jsi fakt viděl? To je až k neuvěření. Ale schizofrenie to asi nebyla, že?

Člověk se schizofrenií má poněkud jiné příznaky. A neleze po zdi. Přeci jen jsem se ve škole něco naučil, abych poznal, co se děje.

Chápu. Tak opusťme tuto oblast. Nejdřív covid, pak inflace a s ní spojené problémy nás stále drtí a lidé už kašlou na vše a jen se víc a víc nenávidí navzájem. Je to celé trest Boží, nebo známka Armagedonu?

Jestli je to to druhé, nevím. Ale to první určitě ne. Bůh netrestá. Trest je pomsta a ta je kontraproduktivní. Stačí se zamyslet. Když udělám něco špatného, tak z lidské logiky by měl přijít trest. A jaký má efekt? Pokud si člověk není vědom špatnosti svého jednání, tak trest bere jako nespravedlnost a rozhodně nevede ke zpytování svědomí. Proto máme věznice plné „nespravedlivě“ odsouzených „nevinných“ lidí. A pokud si člověk uvědomí svůj špatný skutek, už došlo ke kroku k nápravě člověka a pak není trest třeba, pokud se opět nechceme jen pomstít. A pak je tu třetí možnost a to lidé, co si uvědomují svou chybu a mají z ní radost. Jenže to buď nejsou lidé, nebo jsou to nemocní jedinci a ti potřebují péči a ne karabáč. Bůh, potažmo bohové, nejsou hlupáci.

Jak to myslíš, že to nejsou lidé?

Ne vše, co jako člověk vypadá, člověkem je. Lidské tělo, co nemá duši. Je to schránka pro jinou duchovní entitu. Duchovní bytosti se nemohou nějak razantně a ve velkém projevovat v našem světě. Ale takhle ano. A nepotřebují k tomu ani okázalou magii. My sami si tyto kreatury volíme do čela a obdivujeme je. Kdo kdy sledoval třeba westerny, tak kdo nás tam nejvíce fascinoval? Chladnokrevný pistolník, který bez mrknutí oka dokázal někoho zabít. Nemám teď na mysli hrdiny bez bázně a hany, jako třeba Old Shatterhand. Mám na mysli chladnokrevné vrahy. Jejich chování, absence citu, nás totiž fascinuje. I dnes. A tak si zvolíme démona do čela a očekáváme, že bude pracovat pro naše dobro. Kam to vede, můžou říct Němci, kteří si pár démonů před časem zvolilo do čela. Nikdy nikdo takový nebude konat dobro pro společnost. Bude ji jen tolerovat, dokud to je v jeho zájmu.

Vraťme se k původní otázce. Když to není trest, co je to tedy?

Máme snahu vidět jen to špatné, jelikož jsme již tak nastavení. Přitom jen málokdo dokáže využít skutečného potenciálu toho co se děje. A to i v tom případě, že jsme vlastně postaveni tváří v tvář tomu, co se po nás chce. Co Bůh po nás chce.

Je to přitom strašně jednoduché. Po světě pobíhá spousta magorů, co své šílenství vydávají za Boží vůli. V ruce Bibli, či Korán a v srdci nenávist. A přitom základní přikázání je Láska. Ne jen k souvěrcům. Ke všem. K celému stvoření.

My lidé jsme si špatně vyložili snad všechno. A na tom se právě otáčejí oni magoři, fanatici, šílenci. Vezměme si třeba Desatero. I to chápeme špatně. Navíc ani nevíme, jaké pokyny nebo rady Mojžíš přinesl, jelikož opět, se vztekem a nenávistí, než začal vraždit ve vlastním národě, desky s pokyny rozbil. A hned ty doporučení porušil. Nezabiješ.

Kdybychom opravdu chápali tato jednoduchá doporučení, tak je třeba i více dodržujeme. Třeba toto: Miluj otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl. No, kdo by milovat věčně ožralého fotra, co přijde domů a všechny zbije? Kdo by miloval hysterickou matku, která ztropí scénu vždy a všude a tahá si domů jednoho chlapa za druhým? Asi nikdo. A pak přijde někdo, kdo vám řekne, že vlastně vy jste ti špatní, jelikož neposloucháte Boží přikázání a proto budete zavrženi a přijdete do pekla. Super ne? Pohané ale věděli. Miluj Otce svého a Matku svou. Otce Boha a Matku Zemi, abys dlouho živ byl. To už dává větší smysl, ne? Cti Boha i Zemi. A já to dovedu ještě dál. Před časem jsem mluvil jedním dakotským šamanem. Ten mi otevřel oči, jelikož o těchto věcech mluvil. Ukázal na oblohu, na ptáky, za zemi na stromy a tak dále a řekl: „Toto všechno je Bůh a Bůh je toto všechno. Jak se chováme k Zemi, vodě, zvířatům tak se chováme k Bohu. A jedna poznámka pro pohany: Všichni bohové a bohyně jsou jen tváře jednoho Boha. A proč to tak je? Chcete-li mluvit s malým dítětem, nemůžete na něj jít ze stoje a s učenými řečmi. Nebude vám rozumět. Ale když si dřepnete a budete tak na výšce onoho drobečka zkusíte myslet jako to dítě, najednou se domluvíte. A tak Bůh, aby mu ten konkrétní člověk rozuměl, se prostě projeví buď jako udatný a hřmotný válečník, nebo jako krásná a láskyplná bohyně.

Když se vrátíme k tomu desateru. Pokud bychom ho dodržovali, tak nebude ve světě tolik neštěstí a strachu.

Co po nás Bůh chce? Odpověď a vše potřebné jsme dostali do srdce a hlavy. Události posledních let nám daly příležitost přemýšlet o našem životě, být s našimi blízkými. Uvědomit si, že máme rodiny. Kolik lidí to uchopilo za správný konec? Jsme tolik zaneprázdnění prací, že neznáme vlastní děti, ženu, muže. Najednou jsme byli doma. A místo abychom to ocenili, tak se spousta rodin začala hádat, dostala ponorkovou nemoc a nastal rozvrat. A čí je to chyba? Okolních událostí, nebo naše? Honíme se za penězi, abychom měli na zbytečnosti. A díky tomu zanedbáváme rodiny, abychom je mohli nakonec uplácet těmi penězi. Kolikrát za den obejmeme svou ženu, či muže? Kolikrát za den si sedneme s dětmi a povídáme si nimi? Místo toho jim koupíme nový tablet. A pak se divíme, že se nám v pubertě děti chytnou nějakého blázna, či úchyla. Nebo se zblázní a udělají něco moc zlého. Jako teď nedávno ten střelec. A proč se to stane? Protože i když si děti hrají jinak, než před lety, tak jsou stále stejné. Potřebují naši lásku a pozornost. A čekají na ní. A když ji nedostanou, hledají ji jinde. A už Covid nás postavil tomuhle citovému marasmu tváří v tvář. A dal nám šanci to změnit.

Nejsou o tom vlastně i Vánoce?

Jsou. Také. Vánoce jsou jen posunutá oslava zimního Slunovratu. Dávní Slované uctívali boha Svaroga. Boha nebes. Boha, který neměl tvář, jelikož představoval vše. Stejně jako Bůh. Jako Velký Duch pro Indiány. A jeho syn Dažbog – bůh Slunce, se zrodil právě na Slunovrat. Slunce je život, světlo, naděje a bezpečí před Temnotou. Paralela s Kristem je více než zřejmá.

Vánoce nejsou o shonu, stresu, drahých dárcích. Vánoce jsou o lásce, klidu a míru. Myslíte, že ženu, kterou nemilujete, potěšíte drahým parfémem? Možná jej použije, když půjde za milencem, kde má pocit lásky.

Na Vánoce jezdím ke svému bratrovi. Jeho rodina je takový ostrov pohody a lásky. Strašně rád je pozoruji, když si dávají dárky. Jsou jednoduché. Nemají tolik peněz, aby si mohli kupovat prsteny s brilianty. A vůbec jim to nevadí. Tuhle třeba Lucka, moje švagrová, dostala hrneček se srdíčkem. Jindy zase knížku. Viděl jsem jak měla slzy štěstí v očích, jelikož věděla, že Leszek ji prostě pořád miluje. Jistě, pro někoho jsou drahé dárky důkazem lásky, ale není tomu tak. Leda by dárce na ten dárek šetřil, utrhoval si od úst nějaký čas. To je dar podpořený nějakou obětí a tu děláme vždy jen pro toho, koho milujeme. Pokud tedy u toho hned nevyhlásíme, co nás to stálo.

Existuje jen jedno Boží přikázání. Ono to vlastně není přikázání. Je to prosba. Milujte. Miluj bližního svého jako sám sebe. Pokud tohle budeme dodržovat, pak jsme vyřešili všechny problémy. A nečekejme, že to parlament vydá zákonem. Začít musíme u sebe. Jen u sebe. A není to těžké. Stačí když místo toho, abychom vynadali prodavačce v obchodě, se na ní usmáli a popřáli ji hezký den. Věřte, že jí to potěší a nás to nic nestojí. A někdo začít musí. Jinak místo ráje tady bude peklo. A hádejte kterým směrem již dlouho a hrdě kráčíme?

Tímhle bychom to asi mohli uzavřít. Moc ti děkuji za rozhovor.

Rádo se stalo. Přeji všem lidem lásku a mír do života. Pusťte do svého srdce lásku vyvěrající z Božství. Není to o tom, jestli čtete Bibli a chodíte do kostela, či na nějaké podobné místo. Příroda je ten nejlepší a nejúžasnější kostel. Tam zkuste mluvit s Bohem. Tam vás uslyší a vy Jeho.

Za redakci Tvoje příběhy se ptal Miroslav Neumaier

foto: Miroslav Neumaier