Už za pár dní budou Vánoce. Krásné svátky, kdy to doma voní, peče se cukroví a zdobí se stromeček. Pro někoho jsou Vánoce svátky duchovní, pro jiného svátky rodiny, pro další především o dárcích. Ano, Vánoce jsou svátky domova, lásky a radosti.
Ale také svátky smutku a sebevražd.
Statistika je naprosto neúprosná. Právě během vánočních svátků si lidé nejčastěji sáhnou na život. A kdo to je? Často lidé opuštění, osamělí, zapomenutí. Nezáleží na věku. Jde o pocit domova, rodiny a sounáležitosti. O to, zda mají přátele, zda je má někdo rád – a hlavně, zda o tom vědí.
Když světýlka v oknech bolí
Nechme teď mluvit psychologa PhDr. Jindřicha Kuneše:
„Abych řekl pravdu, Vánoce mám rád – a přitom nemám. Zní to jako rozpor, ale vysvětlím to. S bratrem jsme zbyli sami, takže tyto svátky trávím u něj a jeho ženy. Oni jsou má jediná rodina. Naši rodiče už zemřeli, bohužel tragicky. Ale to sem teď nepatří… i když vlastně trochu ano.
Lešek, můj bratr, je hodně citlivý člověk. Je přesně tím typem, že kdybych tu nebyl já – a Halina, jeho žena – tak by tu už asi nebyl.
V době, kdy jsem se ještě zabýval klinickou psychologií, jsem měl před Vánocemi takzvaně narváno. Samozřejmě že terapeut si musí zachovat profesionální odstup, ale někdy to prostě nejde. A někdy už ani nemáte v reálu šanci pomoci. Věci zajdou tak daleko, že už je vlastně pozdě.
Budu vám teď vyprávět příběh jedné nešťastné duše, u které – kdyby si jí někdo všiml dříve – mohlo být všechno jinak.
Bylo to asi dva dny před Štědrým dnem. Šel jsem klasicky do ordinace, měl jsem objednaných několik klientů. Ten den probíhal normálně. Klasická sezení, vlastně nic zajímavého pro běžného člověka. Lidé řešili běžné problémy – kariéru, sousedy a podobně. Lidé chodí k psychologovi z různých důvodů.
V čekárně seděl jeden pán. Odhadoval jsem ho na třicet až čtyřicet let. Nebyl objednaný, ale všiml jsem si ho.
Když odešel poslední klient, mohl jsem jít domů, končila mi ordinační doba. Jenže něco mi říkalo, že ještě není konec. Když se chvíli nic nedělo, vyšel jsem ven. Ten člověk se zvedal a chtěl odejít.
‚Myslel jsem, že jdete za mnou – a vy odcházíte?‘ řekl jsem.
Otočil se a podíval se na mě. Už z výrazu jeho očí jsem pochopil, že je zle.
‚Pojďte dál,‘ pokynul jsem mu.
‚Já nemám peníze, pane doktore,‘ řekl potichu a sklopil oči k zemi.
‚To nevadí. Já už mám stejně po ordinační době.‘
Osmělil se a šel do ordinace. Ukázal jsem mu křeslo a vyzval ho, aby se posadil. Představil se jako Martin. Příjmení si už nepamatuji – a vlastně není podstatné.
Seděl a díval se. Ty oči byly plné zmaru a bolesti.
‚Já už to nemůžu vidět, pane doktore.‘
Ptal jsem se, co nemůže vidět. Prý světýlka v oknech. To, jak tam blikají. Nejdřív jsem tomu nerozuměl, ale pak jsem pochopil, když se rozpovídal.
Když byl malý kluk, rodiče byli hodně zaneprázdnění. Nikdo se mu nevěnoval. Byl pořád sám. Studoval lepší gymnázium, měl výborné výsledky i peníze – rodiče mu jich dávali dost. Staral se vlastně sám o sebe.
V osmnácti po maturitě mu koupili byt a platili studium na vysoké škole.
‚To už mi moc nešlo. Ne že bych se neučil, ale začal jsem postrádat smysl všeho. Pro rodiče jsem byl povinnost. Kamarádi byli jen tehdy, když jsem za ně něco platil. A s láskou to bylo stejné.‘
Školu dokončil, nastoupil do první práce. Mladý inženýr u rýsovacího prkna ve fabrice, plat nijak závratný. Pomýšlel na rodinu. Měl přítelkyni. Požádal ji o ruku. Znělo to jako pohádka.
‚Bylo to jako Sněhurčino jablíčko. Krásné, ale uvnitř zkažené. Se svatbou jsem to myslel vážně jen já. Ona už měla plán odchodu. Chtěla jiný život.‘
Jak pokračoval, odkrýval mi své nitro a já pochopil, že šlo o hodného kluka zneužívaného okolím. Shodou okolností mu také zemřeli rodiče – a zůstal sám.
Průměrný inženýr. Žádný vynálezce, žádný bohatý podnikatel. Jeho životem procházely partnerky s očekáváním – většinou hmotným. Léta plynula a Martin si uvědomoval, že je jen vrba nebo kasička. Že nemá domov. Ne místo, kde bydlí, ale domov jako pocit.
Zeptal jsem se ho, jestli někdy našel někoho, kdo by za to stál.
‚Našel. Jenže já nestál za to, aby ona byla se mnou. Dnes si myslím, že vztahy jsou jen o penězích. Máte peníze – máte lásku. Dojdou peníze – dojde i láska. Uvědomil jsem si, že přízeň se musí kupovat.‘
Jeho životem prošla řada žen.
‚Je jedno, jestli to byla Anka nebo Manka. Jestli byla malá, velká, štíhlá nebo při těle. Všem jde o pohodlný život bez práce. A já to měl platit. Přitom jsem chtěl jedinou věc – aby mě někdo miloval bez podmínek. Nejsem špatný člověk. Nikdy jsem se k ženě nechoval hrubě. Na rozdíl od jiných.
Je strašné si po těch letech uvědomit, že mě žena obejme jen tehdy, když nasypu peníze, nebo koupím něco drahého… a že jiné nejsou.
Víte, doma se se mnou nikdo nikdy nemazlil. Neznám to, když vás obejme někdo z lásky. Jsou zase Vánoce a já vidím ta světýlka. Světýlka domova. Proč jiní lidé mají něco, co já mít nesmím? Jsem špatný člověk?‘
Co na to říct. Kladl otázky, na které jsem neuměl odpovědět.
Někdo si možná řekne, co řeší – žen je přece všude dost. Ale ne. Nikdo si neumí představit, co prožívá člověk stojící před ním. I když má podobnou zkušenost. A v tom je ta zrada. Podobnou – ne stejnou. Když si natlučete koleno, tak to vnímáte nějak. Někomu je to jedno, někoho to bolí a jiný to považuje za své selhání. Je to celé o vnitřním nastavení, které máme vrozené. Z flegmatika neuděláte cholerika a naopak.
Seděli jsme tam dlouho. A bohužel naposled. Objednal jsem pana Martina hned po Vánocích. Už nikdy nepřišel. Když mne později kontaktovala policie, dozvěděl jsem se, že si doma v tichosti podřezal žíly. Přesně na Štědrý večer.
Až tak daleko došel pocit osamělosti a zmaru.“
Kolik jich je kolem nás
Jsou Vánoce. Kolik takových lidí je kolem nás? Kolik tragédií se odehrává za zapranou záclonou souseda, kterého si sotva všímáme? Kolik našich přátel a známých je na tom podobně – a my to nevíme, protože oni nemluví a my se neptáme?
Přitom by někdy stačilo tak málo.
A to málo může zachránit život.
A teď jedna prosba nakonec. Prosba celého redakčního týmu: Možná by stálo za to někdy překousnout vlastní pýchu a ego a zkusit vztah opravit, místo abychom ho opouštěli kvůli věcem, které často nemají velký význam.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
