Země Františka Josefa je souostroví v Severním ledovém oceánu. Je to nejsevernější území Ruska a je tvořeno 192 ostrovy s celkovou plochou asi 16 134 km². Od západu k východu měří 375 km a od severu k jihu 234 km. Dělí se do tří skupin (západní, střední a východní) oddělených Britským kanálem a Rakouskou úžinou. Střední skupina ostrovů je dále rozdělena Markhamovou úžinou na severní a jižní část a ostrov Grahama Bella odděluje od zbytku souostroví Morganova úžina.
Centrální část souostroví severně od Markhamovy úžiny se nazývá Zichyho země podle uherského panského rodu Zichyů. Bílá země je označení pro skupinu tří malých ostrovů v severovýchodní části souostroví. Šířka jednotlivých úžin se pohybuje od několika stovek metrů do tří kilometrů. Moře zde dosahuje hloubek 500–600 m. Souostroví bylo objeveno roku 1873 Rakousko – Uherskou polární expedicí pod vedením Carla Weyprechta. Této expedice se účastnil i rodák ze severočeských Teplic Julius Payer. Cílem této expedice, která se konala v letech 1872–1874, bylo nalezení tzv. severovýchodní cesty do Asie. Bohužel díky klimatickým podmínkám musela být expedice předčasně ukončena. Přesto nebyla zbytečná, neboť objevila dosud neznámé souostroví, které nazvala na počest tehdejšího císaře Zemí Františka Josefa. Vzhledem k tomu, že expedice byla soukromá a nikoliv vypravená rakouskou korunou, nemohlo Rakouské císařství na tuto doposud neznámou zemi vznést nárok. Kdo drží tyto ostrovy, kontroluje i severní mořskou cestu. To si uvědomovali všichni vládcové různých mocnosti. A tak tyto krásné ostrovy skrývají i své tajemství.
V září roku 1944 bylo již Německo na ústupu. Východní fronta již byla v rukou Rudé armády, na bojišti v Africe již byl mír a Spojenci postupovali Itálií. V této době byl na ostrově Alexandřina země objeven sovětskými jednotkami podzemní úkryt určený německým ponorkám. O této námořní základně nikdo nic nevěděl a až doposud neexistuje žádná oficiální informace o tomto nálezu, kromě několika zmínek v tisku. Bylo pouze známo, že Němci tyto ostrovy využívali jako leteckou základnu.
Pod taktovkou již probíhající studené války, začala na poloostrově Polárních letců v polovině 50. let stavba sovětského vojenského letiště. Nikdo doposud neví, proč se sovětské velení rozhodlo nevyužít již existující, daleko lépe položené a vybavené původní německé letiště a budovat úplně nové. Při stavbě sovětské základny byly objeveny neznámé ventilační šachty. Nikdo jim ale nevěnoval pozornost. Té se jim dostalo až později, když si letci při hlídkových letech nad územím všimli vstupu do jeskyně na úrovni mořské hladiny. Následnému průzkumu se do ní nepodařilo vstoupit, jelikož jí v tom zabránil příliv.
Až daleko později se zjistilo, že informaci o tajné námořní základně Kriegsmarine podal kapitán sovětské minolovky T-116.
Tato loď pod velením kapitána V.A. Babanova byla společně s minonoskou Murman vyslána k sovětským severním ostrovům se zásobami pro posádky meteorologických stanic. Jedním z cílů této plavby bylo i pátrání po tajných německých základnách. Důvodem tohoto úkolu bylo to, že T-116 potopila v Karském moři německou ponorku U-362. Při prohlížení trosek ponorky byla nalezena taška s dokumenty týkajících se právě německých základen v Arktidě.
V neděli 24. září 1944 se T-116 a Murman přiblížily k ledovému okraji, nacházejícímu se padesát kilometrů od Tiché zátoky (Země Františka Josefa). Poté se lodě rozdělily. Murman se ledem vydala směrem k polární stanici, minolovka vyplula k plnění své průzkumné mise. Díky údajům z nalezených dokumentů sovětské námořní velení znalo polohu tajné základny.
Svědectví o této „cestě“ jsou převzaty jenom z neoficiálních zdrojů, ze vzpomínek těch, s nimiž se Babanov podělil o svůj objev.
Podle záznamů se z minolovky vylodil oddíl vedený přímo kapitánem Babanovem, který vstoupil do nitra základny. Velitel lodi popisoval interiéry ponorkové základny. Nalezli výklenek, vytesaný přímo do skály, včetně ubytovacích prostor v podobě pohodlných domků. Vše bylo pečlivě maskováno. Přímo v centru základny velitel minolovky objevil dvě přístaviště. V jednom z nich stál jeřáb Demag, určený k nakládání min a torpéd. Druhý jeřáb se používal pro opravy a nabíjení baterií. Vše bylo stále funkční a vypadalo to, jako-by němečtí námořníci odešli před chvílí, či zde ještě stále byli.
Vše co kapitán Babanov popsal, se zcela shodovalo s popisem německých ponorkových základen, uvedený v pamětech admirála Karla Dönitze. Tyto stavby se zpravidla dělily na boxy, a v každém z nich se mohly současně nacházet tři až čtyři ponorky. Boxy byly vzájemně odděleny silnými železobetonovými stěnami. Od moře byl každý z nich chráněn mohutnými vraty, jejichž tloušťka byla více než osm metrů. V těchto super chráněných bunkrech ponorky procházely všemi etapami přípravy k plavbě, a posádky se zde nejenom připravovaly k budoucím operacím, ale mohly si tu i v přepychu odpočinout. Byly zde vybudovány sklady se zásobami a potravinami. Poloha tajné základny se se však ztratila, nebo byla záměrně utajena i sovětským velením. Dodnes se tento údaj nedá najít. Kde se tedy tato základna nachází?
Současní výzkumníci, kteří vycházejí z výpovědí nejen samotného kapitána, ale také plukovníka I. Mazuruka, velitele oddílu polárních letců, dospěli k názoru, že je třeba hledat ji na břehu mezi Pineginovým jezerem a zátokou Dačná, nebo v blízkosti východního ledovce ostrova Alexandřina země. Velký zájem o toto místo projevili také Američané v 70. letech. V té době se u Země Františka Josefa objevila americká atomová ponorka a podrobně zkoumala právě místo předpokládané polohy oné základny. Podruhé se o tuto oblast americké námořnictvo zajímalo v roce 2000. Co tady Američané hledali?
Je podivné, že kapitán Babarov o svém nálezu nepřipravil oficiální písemnou zprávu. Ani v archivech velení ruské Severní flotily neexistují žádné zmínky o záhadné podzemní jeskyni na Alexandřině zemi. Je to tedy celé nesmysl, nebo stále patří tato zpráva mezi utajované informace? A pokud ano, tak proč? Co zde bylo doopravdy nalezeno, že se o toto místo zajímá i US Navy více jak padesát let po válce?
(redakce)
foto: pixabay
