Blíží se nám opět Samhain a tak je čas na naše už tradiční samhainské povídání s mystikem a psychologem PhDr. Jindřichem Kunešem.
Představovat jej asi už nemusíme, jelikož je našim čtenářům notoricky známý z našich článků o tajemnu a podobných tématech, kde nám občas dělá konzultanta či dává komentáře k některým příběhům našich čtenářů.

Ahoj Jindřichu, blíží se opět Samhain. Jak toto období prožíváš? Nebo alespoň jak se na tento svátek těšíš?
Zdravím tě, Míro. Jak se těším, nebo jak prožívám Samhain? Je to můj nejoblíbenější svátek v roce. Mystický svátek. V původní pohanské tradici uzavírá rok, končí sklizeň, začíná temná půlka. Všechno, co zůstalo nedořešené, se tehdy zvedá ze stínu, aby to bylo vidět.

Z duchovního pohledu je to čas mezi dechem — když výdech dozněl a nádech ještě nezačal. Smrt a znovuzrození v jednom okamžiku ticha.
Psychologicky by se dalo říct, že je to období kontaktování nevědomého: vzpomínek, snů, vztahů, které se nedaly k odpočinku.
Mnozí to slaví ohněm — oheň odděluje i spojuje. Jiní zapalují svíčku za předky nebo píšou dopisy věcem, které chtějí nechat odejít.
Nejde o smutek, spíš o úctu k proměně.

Pro mne je Samhain hodně duchovní záležitost. Už jako mladý kluk jsem očekával ono prolnutí dimenzí a doufal v setkání s bytostmi z jiných světů, nebo i s našimi mrtvými. Dnes je to pro mne stále přerod starého v nové. Okamžik, kdy by se měly odpustit staré křivdy a hledat novou cestu ke spojení s těmi, kdo o to stojí, a oproštění se od těch, co o to nestojí nebo by nám to uškodilo.

Moc nám toho dnes asi nezůstalo. Lidé na duchovní bytosti už nevěří, smysl rituálů nechápou. Nebo myslíš, že to je jinak?
A to by ses asi divil. Lidé právě věří hodně, i když to navenek neventilují. Podívej se, kolik lidí chodí ke kartářkám, kolik lidí utrácí peníze za věštby a horoskopy, i značně obskurní, z různých nabídkových webů. Jenže to často pramení z čirého zoufalství, kdy jakékoli pokusy o změnu života skončily katastrofou a propadem do ještě většího sajrajtu. To je právě důsledek toho, že lidé ztratili povědomost o principech magie.

Jaké jsou tedy ty principy magie? Aby to bylo pochopitelné pro běžného člověka?
Začíná to pozorností. Když se díváš dost jemně, svět přestane být kulisou a stane se partnerem. Z pozornosti se rodí záměr. Ne přání typu „chci to hned“, ale rozhodnutí, které je ukotvené v těle: tímhle směrem chci jít a jsem ochoten pro to něco změnit. Záměr bez pohybu v hmotě je jen fantazie. Magie je ochota přestavět i drobné zvyky, ne jen zapálit svíčku.

Další je obraznost. Symboly jsou řeč, které rozumí nevědomí. Když pracuješ s obrazem, který v tobě skutečně vibruje – než s tím, co „má fungovat“ podle knihy – spustíš hlubší vrstvy psyché. Tam se dělá většina práce. Rituál je pak rám: dá věcem začátek, střed, konec, čas a místo.
Liminalita – chvíle „mezi“ (soumrak, první sousto, poslední nádech dne) – je jako otevřené dveře. V nich to jde snáz.

Tělo je kanál, ne překážka. Dech, dotek, poloha, rytmus. Pokud rituál míjí tělo, končí v hlavě. Když se dotkne smyslů (vůně, chuť, zvuk, teplo), psychika tomu uvěří mnohem ochotněji.
A pak vztah: magie není nákupní automat, ale vztah se světem – s místem, předky, bytostmi, které vnímáš, i s budoucím já.
Vztah se živí recipročním gestem. Říká se tomu „oběť“, ale často stačí čas, pozornost, jednoduché poděkování, něco upřímného, čeho si všimneš i druhý den.

Etika není ozdoba. Bez ní se z magie stane manipulace a tobě se to vrátí jako nepokoj.
Měřítkem je soulad: posiluje to, kým jsi, a nebere to druhým právo volby?
Když pochybuješ, zacil na kvality, ne na lidi: místo „ať ten člověk udělá X“ spíš „ať se mezi námi rozšíří jasno, pravda a klid; ať každý udělá krok, který je pro něj pravdivý“.
To už je stvořitelský tlak bez nátlaku.

Opakovatelnost je víc než jednorázová „rána“. Drobné, pravidelné kroky učí psychiku očekávat určitý druh smysluplnosti – a svět jako by se přizpůsoboval.
S tím souvisí evidence: piš si. Ne proto, aby ses stal účetním tajemna, ale abys rozlišil účinek rituálu od náhody, vlastní projekce od skutečné synchronicity.
Skeptický sval je nejlepší přítel čaroděje; jinak tě spolkne přání otcem myšlenky.

A konečně, kalibrace očekávání. Magie není porušování fyziky. Je to precizní práce se vztahem mezi vnímáním, významem a činem.
Když se vnitřní mapa přeladí, začneš přirozeně dělat jiné volby, všímat si jiných cest, potkávat jiné lidi. Zvenčí to vypadá jako „zázrak“, zevnitř jako jasnost.

A tohle naši předkové věděli?
Tohle ví i naše děti. I my jsme to kdysi věděli. Člověk se rodí jako čaroděj.
Děti jsou schopné magie, jelikož ony věří. Ne doufají – věří.
Panenka udělaná ze slámy, ozdobená věnečkem z pampelišek, je krásná princezna.
To dítě o tom nepochybuje. Prostě to tak je.
To jen my vidíme nevzhlednou panenku ze slámy. A to tomu dítěti pak říkáme.
A tak ho odnaučíme čarovat.

Vzpomínám si, když jsem byl malý, tak jsem si hrál na rytíře. Ulomil jsem si klacek – a to byl meč. Prostě byl.
A to křoví byl drak a Terezka ze sousedství byla princezna. Lešek byl v té době ještě hodně malý, tak se nám do toho nepletl.
Ale já to prostě tak prožíval a s tím drakem skutečně bojoval, abych získal srdce princezny.
A o tom to je – imaginace. Představit si něco a věřit tomu. A to je základ magie.
To je to, co nám pomáhá něco měnit. Jenže my už jsme to zapomněli a teď se to musíme znovu učit.

Samhain je také o rozjímání a hodnocení uplynulého roku. Co tebe těšilo a co ti vadilo?
Těšila mne moje rodina — bratr, švagrová a jejich dvě děti.
Pak setkávání s přáteli, chvilky v lese nebo u moře.
Byl jsem na pár úžasných místech a mám také dva velmi zajímavé zážitky z duchovního pohledu. O tom se můžeme pobavit příště.

Co mi vadí? To, že se vytrácí lidskost. Ze všeho. Z pracovních vztahů, ze vztahů mezi lidmi.
Dnes jste tlačeni do výkonu a absolutního nasazení. Vaše zdraví — jak fyzické, tak psychické — není důležité. Stejně tak osobní život.
Jste pro firmy jen spotřební materiál. Nic víc.

Mezi lidmi je to také špatné. Tolik nenávisti kvůli malichernostem jsem ještě neviděl.
Máte jiný názor na něco? Nikdo se vás neptá proč. Jen vás zahrnou nenávistí a opovržením.
A ještě vás obviní, že šíříte nenávist vy. To není dobré. A je to záměr.
Rozhádaní a navzájem se nenávidějící lidé se na ničem nedomluví. A o tom to je. Takovým se lépe vládne. Proč to tak je?
Strach je nejsilnější emoce. Ze strachu uděláme cokoliv. A tak stačí lidi vystrašit — smrtí, nouzí, válkou.
Byl tady virus a teď Rus. A obojí má stejný důvod: lidé se musí bát. O život.
Tohle ví každý diktátor. Věděl to Stalin, Hitler, Pol Pot a další kreatury.
A proto strašili a nutili lidi k poslušnosti. Lidé se museli bát státu a jeho moci.
A navíc ještě označili vnitřního a vnějšího nepřítele.
A dnes? Neděje se to zase?

Co bychom měli dělat, Jindřichu — na Samhain?
Uvědomme si, co tento svátek znamená. Proč se dělají rituály, které se dělaly.
Vždyť je děláme dodnes. Asi nejblíže k oslavám Samhainu má Halloween.
Lidé si myslí, že se jedná o americký svátek. Není to tak.
Halloween je zkomolenina All Hallows‘ Eve, což je z gaelštiny.
Je to vlastně svátek Všech svatých, který připadá na 1. listopadu.

Protože až do 16. století byl přelom dne nikoli o půlnoci, ale o západu slunce, tak se vše slavilo jakoby večer předem.
Ale ti lidé to slavili vlastně na počátku nového dne.
I dnes to tak máme. Beltine je oslava prvního máje — a slaví se večer před. Jenže on už ten den je.
Vánoce slavíme také večer předem. Ne 24., ale až 25. prosince.

Samhain je prapůvodní keltský, ale celkově pohanský svátek. Při něm dochází k prolnutí světa hmotného a astrálního. Proto můžeme potkat různé bytosti. Lidé si proto na sebe brali masky, aby tyto bytosti zapudili. Onen démon si měl myslet, že už je „obsazeno“ a měl jít dál. Proto je na Halloween karneval příšer. Jenže to dnes už ví málokdo.

Stejně tak je to se zapalováním svíček na hrobech. Proč to děláme? Jako vzpomínku?
Kořen tohoto zvyku je v tom, že lidé dávali světla do oken, aby duchové zemřelých předků našli v temnotě noci cestu do domu svých potomků.

Když se řekne Samhain, cítím konec světla, začátek tmy a přítomnost magie a tajemna. A také magické rituály.
V pramenech se nevypráví o přesných „návodech“, spíš o obrazech, které se opakovaly:
společné ohně na návrších, dobytek i lidé, kteří procházeli mezi dvěma plameny, jako by si brali na zimu ochranný plášť.
Někde se v ten večer doma oheň zhasnul a později se znovu zažehnul „od společného“.
Je v tom cit pro začátek sezóny: nový plamen, nový rok, nové sliby.
Všimněme si, že se řada rituálů opakuje na zimní Slunovrat.

Druhý motiv je tichý stůl pro ty, kdo už tu nesedí.
Dělala se poslední velká hostina — tučná jídla před zimou, aby člověk nabral sádlo.
Pak už se šetřilo jídlem, jelikož nikdo nevěděl, jak bude zima dlouhá a jaká bude úroda příští rok.
Prostíralo se i pro mrtvé.

Kdybych z toho uvařil jeden současný večer, vypadal by možná takhle:
Venku malý oheň nebo aspoň svíce u prahu. Na chvíli doma zhasnout, ať je tma opravdu tma.
V tichu poděkovat roku, který odchází, a říct nahlas jednu jedinou věc, kterou chceš přes zimu chránit.
Pak znovu rozžehnout domácí světlo od toho „společného“. U stolu nechat prázdné místo, položit k němu kousek jídla. Po jídle vyjít na chvíli ven, dát pár drobků zemi a říct:
„Vidím, že jste byli, a vracím, co unesu vrátit.“

A pokud je chuť na hravost, rozkrojit jablko napříč, podívat se na hvězdu semínek, kousek sníst a kousek nechat venku — ne proto, aby to „něco udělalo“, ale jako znamení, že smlouva s ročním kolem stále platí.
Je to na každém. Hlavně nedělejme prázdné rituály, aniž bychom věděli, proč je děláme.
Za prvé nemají pak smysl, a za druhé každý rituál je jakýsi signál do astrálního světa.
I ten prázdný. Pokud nějak voláme tamní bytosti a děláme to zbůhdarma, mohou se nám za to pomstít.

Přeji všem krásný Samhain.

Děkujeme za rozhovor.

Za naše čtenáře se ptal Miroslav Neumaier

foto: Miroslav Neumaier – tvojepříběhy.cz