Měsíc, náš nejbližší nebeský soused, fascinuje lidstvo po celá staletí. Jeho jasná tvář osvětluje noční oblohu a ovlivňuje příliv a odliv na naší planetě. Od dávných měření času podle lunárního cyklu až po moderní kosmický průzkum, Měsíc hraje klíčovou roli v našem pochopení vesmíru. Měsíc je nejjasnějším a největším objektem na naší noční obloze. Tento náš satelit dělá ze Země více obyvatelnou planetu tím, že zmírňuje kolísání naší zemské osy, což vede k relativně stabilnímu klimatu. Způsobuje také příliv a odliv a vytváří rytmus, který vedl lidi po tisíce let, jelikož dal vzniknout prvním kalendářům. Ostatně mnoho přírodních procesů je spojena právě s lunárním cyklem.

S poloměrem asi 1 740 kilometrů je Měsíc menší než třetina šířky Země. Pokud by Země měla velikost pětikoruny, Měsíc by byl velký asi jako kávové zrno.

Průměrná vzdálenost od Země je 384 400 kilometrů daleko. To znamená, že mezi Zemi a Měsíc by se vešlo 30 planet velikosti Země.

O vzniku našeho Měsíce toho moc nevíme, ale pravděpodobně vznikl po srážce tělesa o velikosti Marsu se Zemí před několika miliardami let.

Lidé kdysi nevěděli, že existují i jiné oběžnice dokud Galileo Galilei v roce 1610 neobjevil čtyři měsíce obíhající kolem Jupitera. V latině se Měsíc nazýval Luna, což je hlavní přídavné jméno pro všechny věci – Měsíc – související: lunární.

Měsíc oběhne Zemi jednou za 27 dní , ale také se otáčí stejnou rychlostí, jakou obíhá kolem Země (tzv. synchronní rotace), takže k Zemi je neustále obrácena stejná polokoule. Protože se Země také pohybuje – rotuje kolem své osy, když obíhá kolem Slunce – z naší perspektivy se zdá, že Měsíc kolem nás obíhá každých 29 dní. Někteří lidé nazývají odvrácenou stranu – polokouli, kterou ze Země nikdy nevidíme – „temnou stranou“, ale to je zavádějící. Jak Měsíc obíhá Zemi, různé části jsou v různých časech ve slunečním světle nebo ve tmě. Měnící se osvětlení je důvodem, proč z našeho pohledu Měsíc prochází fázemi. Během „úplňku“ je polokoule Měsíce, kterou můžeme vidět ze Země, plně osvětlena Sluncem. A „nov“ (nový měsíc) nastává, když má odvrácená strana Měsíce plné sluneční světlo a strana přivrácená k nám má noc.

Vnitřní skladba našeho Měsíce je podobná Zemi. Má rovněž jádro, plášť a kůru. Pevné vnitřní jádro bohaté na železo má poloměr 240 kilometrů. Je obklopena skořápkou z tekutého železa o tloušťce 90 kilometrů. Částečně roztavená vrstva o tloušťce 150 kilometrů obklopuje toto železné jádro.

Plášť sahá od horní části částečně roztavené vrstvy ke spodní části měsíční kůry. S největší pravděpodobností je tvořen minerály jako je olivín a pyroxen, které se skládají z atomů hořčíku, železa, křemíku a kyslíku.

Měsíční kůra má tloušťku asi 70 kilometrů na přivrácené straně a 150 kilometrů na odvrácené. Skládá se z kyslíku, křemíku, hořčíku, železa, vápníku a hliníku, s malým množstvím titanu, uranu, thoria, draslíku a vodíku.

Kdysi dávno měl Měsíc aktivní sopky, ale dnes jsou všechny mrtvé a nevybuchly po miliony let. Přesto je povrch Měsíce je poset krátery, které ale nejsou původu vulkanického, nýbrž impaktního.

Měsíc má velmi tenkou a slabou atmosféru, která se nazývá exosféra. S touto příliš řídkou atmosférou na to, aby bránila dopadům, je povrch Měsíce pod neustálou palbou vytrvalého deště asteroidů, meteoroidů a komet a ten zanechává za sebou tyto stopy. Velmi nápadný je třeba kráter Tycho který je široký více než 85 kilometrů. Pokud se na něj podíváme dalekohledem, vidíme jak od něj vedou světlé paprsky. To je vyvržený materiál který se při dopadu takto rozstříkl po měsíčním povrchu.

Během miliard let tyto impakty rozemlely povrch Měsíce na fragmenty od obrovských balvanů po prach. Téměř celý Měsíc je pokryt hromadou uhlově šedého, práškovitého prachu a kamenitých úlomků nazývaných lunární regolit. Pod ním je oblast rozbitého skalního podloží označovaná jako megaregolit.

Světlé oblasti Měsíce jsou známé jako vysočiny. Tmavé útvary, zvané mare (latinsky moře), jsou impaktní pánve, které byly naplněny lávou před 4,2 až 1,2 miliardami let. Tyto světlé a tmavé oblasti představují horniny různého složení a stáří, které poskytují důkaz o tom, jak mohla raná kůra vykrystalizovat z měsíčního oceánu magmatu. Samotné krátery, které se zachovaly po miliardy let, poskytují historii dopadů Měsíce a dalších těles ve vnitřní sluneční soustavě. Teplota na Měsíci dosahuje při plném slunci asi 127 stupňů Celsia , ale ve stínu teploty klesnou na asi -173 stupňů Celsia

Pokud byste se podívali na správná místa na Měsíci, našli byste stopy po člověku. Jsou to různé kusy vybavení, americké vlajky a dokonce i fotoaparát, který po sobě zanechali astronauti.

Během počátečního průzkumu Měsíce a analýzy všech vrácených vzorků z misí Apollo a Luna si lidé mysleli, že povrch Měsíce je suchý. Ale není tomu tak.

První definitivní objev vody učinila v roce 2008 indická mise Chandrayaan-1, která detekovala hydroxylové molekuly rozprostřené po měsíčním povrchu a soustředěné na pólech. Mise jako Lunar Prospector, LCROSS a Lunar Reconnaissance Orbiter nejen ukázaly, že povrch Měsíce má globální hydrataci, ale ve skutečnosti jsou v trvale zastíněných oblastech měsíčních pólů vysoké koncentrace vodního ledu.

Vědci také zjistili, že měsíční povrch uvolňuje vodu, když je Měsíc bombardován mikrometeoroidy. Povrch je chráněn vrstvou, pár centimetrů suché zeminy, kterou mohou prorazit pouze velké mikrometeoroidy. Když mikrometeoroidy dopadnou na povrch Měsíce, většina materiálu v kráteru se vypaří. Rázová vlna nese dostatek energie k uvolnění vody, která pokrývá zrna půdy. Většina této vody se uvolňuje do vesmíru.

V říjnu 2020 potvrdila Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA) poprvé vodu na sluncem zalitém povrchu Měsíce. Tento objev naznačuje, že voda může být distribuována po měsíčním povrchu a není omezena na chladná, zastíněná místa. SOFIA detekovala molekuly vody (H2O) v kráteru Clavius, jednom z největších kráterů viditelných ze Země, který se nachází na jižní polokouli Měsíce.

Měsíc není bombardován jen meteoroidy, ale i slunečním větrem, před kterým nás chrání magnetosféra. Měsíc, i když sám pravděpodobně nastartoval rotaci zemského jádra a tím vznik magnetosféry, sám své magnetické pole prakticky nemá. Proto je budoucí kolonizace tohoto tělesa problematická, jelikož lunární stanice a základny budou muset být buď postavené z materiálu, který smrtící záření odstíní, nebo budou muset být pod povrchem. Každopádně to bude výzva, pokud se nám Měsíc dříve neztratí. Lidstvo řeší ideologické nesmysly a Měsíc se každý rok vzdálí od Země o čtyři centimetry. Stihneme to?

(zdroj: NASA)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy