3. tanková divize SS „Totenkopf“ (německy 3. SS-Panzerdivision „Totenkopf“) byla jednou z nejznámějších a zároveň nechvalně proslulých divizí Waffen-SS během druhé světové války. Její původ sahá k jednotkám SS-Totenkopfverbände, které zajišťovaly ostrahu nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Divize SS Totenkopf vznikla na podzim roku 1939 na základě rozhodnutí Adolfa Hitlera, který schválil vytvoření bojové divize z příslušníků SS-Totenkopfverbände – původně strážních jednotek koncentračních táborů. Z těchto jednotek bylo vyčleněno přibližně 6 500 mužů, kteří byli doplněni důstojníky převelenými z jiných útvarů SS, zejména z SS-Verfügungstruppe a SS Heimwehr Danzig. Velitelem se stal Obergruppenführer Theodor Eicke, známý svou tvrdostí a zkušenostmi z řízení koncentračních táborů.
Kořeny jednotky sahají do roku 1933, kdy Theodor Eicke reorganizoval systém stálých strážních jednotek pro německé koncentrační tábory, nejprve v Dachau. První příslušníci pocházeli převážně z řad SA a Allgemeine-SS, důstojníci často z policie. V roce 1936 byly tyto strážní oddíly přejmenovány na SS-Totenkopfverbände. Jednotky byly rozmístěny přímo v koncentračních táborech jako Dachau, Oranienburg, Buchenwald a Mauthausen.
Původně šlo o útvary vnitřní ostrahy s druhořadou výzbrojí a nižší prestiží oproti elitním bojovým složkám SS. V září 1939 se několik standart SS-Totenkopfverbände zapojilo do tažení v Polsku, kde asistovaly Einsatzgruppen při hromadných popravách a represích vůči civilnímu obyvatelstvu.
Prvním velitelem divize byl Obergruppenführer Theodor Eicke, který prosazoval přísnou disciplínu, brutalitu a ideologickou indoktrinaci. Prvotní organizace a výcvik probíhaly v Dachau, kde byla divize zformována a vybavena. Zpočátku trpěla nedostatkem techniky a vozidel, což Eicke řešil improvizací, půjčováním a dokonce i krádežemi potřebného materiálu. Výzbroj byla zčásti tvořena i později ukořistěnými zbraněmi, například bývalými československými.
Výcvik byl velmi tvrdý a zaměřený nejen na fyzickou a vojenskou připravenost, ale i na ideologickou indoktrinaci. Důraz byl kladen na loajalitu, disciplínu a schopnost útočit bez ohledu na ztráty. Přesto zpočátku přetrvávaly problémy s nedostatkem bojových zkušeností, což se projevilo v prvních bojových nasazeních.
Eicke osobně dohlížel na pokračovací výcvik a tvrdě trestal jakékoli projevy neposlušnosti. Postupně se z původně strážních oddílů stala regulérní motorizovaná divize, která byla schopná nasazení v poli. Počáteční síla byla rychle navyšována dalšími rekruty z různých jednotek SS. Právě pro svou brutalitu a předurčení k totální likvidaci všech odpůrců režimu byl znak umrlčí lebka – Totenkopf, kterou příslušníci této divize nosili na límcích místo run SS.
Po vypuknutí války byly z těchto strážních oddílů vytvořeny bojové jednotky, například divize SS Totenkopf, které si přenesly brutalitu a bezohlednost z táborového prostředí i do bojových operací. Příslušníci těchto jednotek byli zvyklí na extrémní násilí a beztrestnost, což se projevilo masakry civilistů i válečných zajatců – například v Polsku nebo při masakru britských zajatců v Le Paradis ve Francii.
Divize Totenkopf se účastnila klíčových bojů na všech hlavních frontách druhé světové války. První bojové nasazení ve Francii, kde nejen zmasakrovala již zmíněné Brity, ale vraždila i zajatce z francouzských koloniálních jednotek. Útok na SSSR (operace Barbarossa), boje v Litvě, obklíčení u Děmjanska, kde divize ale prolomila obklíčení, bitva o Charkov v roce 1943, kdy se podílela za těžkých ztrát na znovudobytí města. Po této bitvě byla divize přesunuta do Francie k odpočinku a reorganizaci na tankovou divizi. Později byla znovu přesunuta na východní frontu, kde se účastnila bitvy u Kurska (operace Citadela), obranných bojů na Ukrajině i v Maďarsku při obraně Budapešti, což byla poslední velká bitva této jednotky.
Jednotky Totenkopf se také přímo účastnily „očistných“ a „bezpečnostních“ akcí v týlu fronty, kde prováděly hromadné popravy polské elity, židovského obyvatelstva a dalších „nežádoucích osob“. Jejich pověst brutality a válečných zločinů byla tedy dána jednak původem v táborovém systému, jednak systematickým nasazováním k represím a genocidě na okupovaných územích.
9.května 1945 se divize v Rakousku vzdala americké armádě, která její příslušníky předala sovětské straně. Řada důstojníků i vojáků byla po válce souzena pro válečné zločiny.
(redakce)
foto: archiv
