Naše republika schovává spousty zvláštních míst a přesto o nich ví málokdo. Některá jsou naprosto úchvatná a předčí jejich skromnou napodobeninu v zahraničí. Jiná jsou děsivá, plná špatných energií, že se jim vyhýbá i zvěř.
Proč o nich mluvíme? Protože tam se často přihodí něco naprosto neuvěřitelného, tajemného. Málokdo ta místa zná, jelikož jsou často utopena v údolích hor, kam nikdo nepřijde. Tedy krom trampů. Tyto romantické duše totiž hledají to, co lidé z měst již ztratili. A to v lůně divočiny, kde člověk může ucítit dotek dávných bohů a legend.
Naše pohoří skrývají stále místa, kam nevede žádná turistická značka, kam civilizace nedorazila, maximálně v podobě odpadků po nějakém zbloudilém výletníkovi.
O jednom takovém místě nám napsala naše čtenářka. Opět je to trampka a její přezdívka zní Kopretina (její skutečné jméno redakce zná, ale na přání pisatelky jej neuvádíme).
„Na vandry jsem začala jezdit když mi bylo čtrnáct let. Jezdili jsme na Roverky, Jetřichovice, Krušné hory, nebo Ameriku. Na spoustu z těch míst se dnes už nesmí, ale tehdy to šlo. To byly devadesátky, kdy byla ještě svoboda. Já jsem byla z Mostu, takže jsem to měla na všechny strany stejně daleko.
Na vandrech člověk potkal spoustu fajn lidiček a abych řekla pravdu, některé bych ráda viděla zas, ale adresy v cancáku už dnes neplatí a skutečnými jmény jsem se moc neznali. Bylo to tak lepší, jelikož za komunistů VB trampy docela pronásledovala a takže bylo lepší nevědět.
Koukala jsem, že vám do redakce pár kamarádů napsalo příběhy z vandrů. Divím se, že ještě nikdo nenapsal o Rolničce, o Hágenovi na Americe, a o Bludičce. To jsou trampské pověsti o různých zjeveních a dalších podobných věcech. Možná by stálo za to, to zdokumentovat, než tyhle legendy budou zapomenuté.
O prázdninách někdy v devadesátém třetím roce, možná to bylo o rok později, jsme jeli na vandr s několika kamarády. Byl tam jeden na kterého si hodně pamatuji. Pořád mne uháněl. Byl to takový kovboj, myslím, že byl z Bíliny. Vypadal jako Britt ze Sedmi statečných. Ale na jeho jméno si už nepamatuji. Vůbec mám špatnou paměť na jména. Ale ten obličej nezapomenu. Vím, že hodně často jezdil na Jetřichovice.
No, ale to jsem odbočila. Prostě jsme vyjeli parta co se poskládala ve vlaku. Slovo dalo slovo a my vystoupili v Nové vsi u Křímova. Čekalo nás pár kilometrů krajinou Krušných hor, do míst která byla pro nás neprobádaná. Tedy, původně jsem chtěla jet na Večernici na Hřebenech, ale tam jsem to už znala. Tak jsme šli a šli, až jsme dorazili k Chomutovce. Šli jsme tím údolím, až soutoku Chomutovky a nějakého potoka. Tam jsme odbočili a nakonec se vyškrábali ke skalám. Ta skála se jmenuje Kurtizánka. Dělali si ze mne legraci, že je to můj kemp. Pravda, tehdy jsem byla trochu veselejší dívčina, ale dnes už jsem usedlá mamina dvou dětí. Vlastně už i babička. No, utíká to.
Bylo to tam moc hezké. Zvláště v létě. Večer jsme seděli u ohně, Dag (už jsem si vzpomněla) mne balil a sliboval noc plnou vášně. Je ale fakt, že se mi nechtělo. Byl tam jiný, na kterého jsem měla políčeno. Byl pátek a před námi celý víkend. Já měla prázdniny, jelikož jsem byla ještě školní mládežnice. Užívala jsem si krásu okamžiku, klenbu stromů, praskání ohně, čaj z jehličí. A písničky od Nedvědů a Pacifiku, co tam náš kytarista zpíval. No, prostě paráda. Až se mi chce někdy i brečet steskem po těch chvílích, kdy nás nic netrápilo, maximálně takové ty bolístky jako puchýř na noze, nebo zmařená láska. Bylo mi šestnáct, nebo sedmnáct.
Zvláštní ráno
Ráno jsem vstala mezi prvními. Dag už dělal dřevo a zapaloval oheň a já se šla projít. Bylo krásné ráno. Takové chladivé, ale co člověk na horách může chtít. Šla jsem dolů k vodě. Za chvíli jsem zaslechla šumění. Byl tam vodopád. Obešla jsem skálu u vody a viděla ho. Bylo to strašně krásné místo. Sedla jsem si k vodě, zula kanady a začala si máčet nohy. Tedy voda byla studená. Poslouchala jsem její šumění a ptáky. Prostě nádhera. Seděla jsem tam nevím jak dlouho. Sluníčko se dralo mezi stromy a já zavřela oči, jen abych svět vnímala sluchem. Najednou jsem ucítila nějakou vůni. Ne parfém, ne kytku. Něco, co jsem neznala, ale vonělo to krásně. Otevřela jsem oči a chtěla se podívat co to je, když jsem ztuhla.
Kdo to byl?
Přímo proti mně stála ve vodě nějaká holka. Byla bosá a měla bílé šaty. Takové obyčejné. Dívala se na mne a já nevěděla co mám dělat. Ona byla totiž průhledná. Ne úplně, ale bylo skrz ní vidět. Asi jsem měla mít strach, ale já se jí nebála. Ona se usmála a natáhla ke mně ruku. Ta vůně zesílila a já pochopila, že tak voní ona. Přestože byla jak byla, tak jsem její dotek ucítila. Bylo to něco… Nevím jak to popsat. To byl jiný dotek. Říkala jsem, že jsem byla rozverná holka. Dnes bych řekla, že promiskuitní. Dotýkalo se mne dost kluků. Někteří se do mne možná i zamilovali, jiní jen aby ulevili přetlaku mezi nohama. Ale všichni na mne šahali. Ona se mne dotkla. Najednou jsem jí něco chtěla dát. Nosila jsem na krku kamínek na kůži. Sundala jsem ho a podala té holce. Ona ale ukázala na vodu. Kamínek jsem sundala z té kůžičky a dala do vody. Pak jsem ucítila poryv vánku a ta holka byla pryč.
Dodnes po pravdě nevím, koho jsem tam vlastně potkala. Když jsem přišla na kemp, tak jsem jim to všechno řekla. No smáli se mi. Že mám bujnou fantazii. Jenom Dag se nesmál. Koukal na mne pak řekl, že by to asi zajímalo jednoho jeho kamaráda. Prý jsem se s ním pošťuchovala na Blížákách, když jsme šli z nádraží. Abych řekla pravdu, na tu příhodu si moc nepamatuju. Ale takových bylo.
Nový pohled na svět
Jedna věc se u mne změnila. Sice to nebylo hned, ale přišlo to. Po maturitě jsem šla do sebe a přestala s těmi svými avantýrami. Ne, nebyla jsem jako jeptiška, ale už jsem nebyla ta, co dá každému. Možná to bylo tím dotekem té bytosti. Pořád na ní vzpomínám. Bylo to moje první setkání s něčím takovým. A ne poslední. Začala jsem vnímat okolí jinak. Začala jsem vidět věci, které jiní neviděli. Nevím jak to říct. Mám to dodnes. Vidím duše stromů, zvířat i lidí. Poznám, když někoho něco trápí, nebo má radost, aniž by něco řekl. Vidím to na lidech kolem sebe. Někdy je to jako prokletí, jindy požehnání. Jednou mi jedna vědma řekla, že mi ta bytost otevřela třetí oko. A já vím kdo byla ta holka. Byla to víla.“
Jak je naším zvykem, poslali jsme tento příběh i našemu konzultantovi mystikovi a psychologovi PhDr. Jindřichu Kunešovi. A co on nám k tomu napsal?
„Krušné hory jsou velmi zvláštním místem. Jejich geologický proces vzniku vytáhl z nitra Země velmi zvláštní věci. V tomto kraji můžeme potkat ledacos. Divokou honbu, bludné duše mrtvých či zabitých lidí z konce války a také prastaré bytosti. Věřím že Kopretina potkala vílu. Potkala nejspíš rusalku. Říká se, že rusalky jsou takové nevypočitatelné. Někdy vám pomohou, někdy vás utopí, někdy utancují k smrti. Vypráví se o nich i že mají někdy vampirickou podstatu. Ale když potkají někoho v jádru dobrého, dokážou pro něj udělat dobré věci.
Kopretinu si sám z vandrů pamatuji. Byla takové třeštidlo, ale uvnitř byla hodná. A u té vody došlo k naplnění jejího osudu. Aby člověk pochopil co je dobro, musí nejprve zakusit to špatné. Není to proto, aby mu bylo ublíženo, ale aby poznal a pochopil. Aspoň u některých to tak je. Nemá smysl teď o tom polemizovat, jelikož bychom se dostali do jiné diskuse.
Tu holku jsem potkával poměrně dlouho a vím, že se u ní něco stalo, co jí změnilo. Pro některé to byla rána, jelikož se těšili na erotiku s ní, ale teď už vím. Jen doufám, že se svým darem naložila dobře.
Když už potkáme nějakou živlovou bytost a ona se nám ukáže, musí v nás mít velkou důvěru. Proto se ukazují jen dětem a vnímavým lidem, kteří jsou nezkažení. Když se to někomu stane, stůjte a nebojte se. Nechtějí vám ublížit. Něco k vám mají. Něco vám dají, nebo s něčím pomohou. A vy jim něco také dejte. S láskou. Protože o tu v tom celém jde. O lásku bez podmínek. Živlové bytosti jsou jako děti. Hrají si, užívají života. Nejsou nesmrtelné. Jsou živé. Když otrávíme pramen, zničíme ho, tak zabijeme vílu, která je jeho duchovní podstatou. Když uhasíme oheň, vlastně zabijeme salamandra. Zní to strašně, že? Mějme proto živly v úctě. Jsou totiž živí. Vždyť už jen ten slovní základ je stejný. Živ, Živel, život.“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
