Svastika je jedním z nejstarších symbolů lidstva. Její tvar – kříž s rameny zalomenými do pravého úhlu – se objevuje po celém světě, napříč epochami, kontinenty i náboženstvími. Až do 20. století byla svastika všeobecně vnímána jako symbol štěstí, životní síly, slunce nebo věčnosti. Její dějiny však ukazují, jak snadno může být význam symbolu překroucen a zneužit.
Nejstarší nálezy svastiky pocházejí z doby neolitu – v Evropě i Asii byla vyobrazena na keramice, zbraních, špercích a později i na náboženských stavbách. V Indii, Tibetu, Číně nebo Japonsku se používá dodnes – zejména jako symbol slunce, dobra a dlouhověkosti. V buddhismu a hinduismu je považována za posvátné znamení. V japonských mapách dokonce značí buddhistické chrámy.
V evropském prostoru se svastika objevuje už v pravěku – například na keramice kultury s lineární keramikou nebo u kultury Vinča. U Keltů a Germánů se její motiv vyskytuje na mincích, špercích a zbraních, u Slovanů zase jako kolovrat – solární symbol představující koloběh roku, života a spojení se slunečním božstvem Svarogem. U všech těchto národů byla spojována s přírodními cykly, plodností, ochranou a magickou silou.
V klasickém starověku se svastika objevovala i v řecko-římském světě – byla vyobrazena na mozaikách, v architektuře a dekoracích. Měla převážně dekorativní funkci, ale často se spojovala i s představou rovnováhy, harmonie a věčného pohybu.
Svastika měla své místo také v magickém myšlení. V různých tradicích byly významy odlišné podle směru jejího otočení. Pravotočivá svastika (卐) byla často spojována se sluncem, mužským principem a silou, zatímco levotočivá (卍) symbolizovala ženský princip, měsíc a duchovní stránku bytí. V esoterických učeních byla svastika považována za silný ochranný znak, který měl chránit před zlem, přinášet rovnováhu a podporovat regeneraci. Objevuje se i v kontextu západního okultismu 19. století – například u hermetiků nebo v rámci theosofie.
Zvláštním fenoménem je výskyt svastiky i v předkolumbovské Americe. U indiánských kultur jako Hopi, Navaho nebo u civilizací Mezoameriky se symbol svastiky objevuje nezávisle na asijských či evropských vlivech. Hopiové ji chápali jako znak čtyř směrů a cyklického pohybu, zatímco v mezoamerických kulturách představovala rotaci času a sluneční síly. Tento nezávislý výskyt ukazuje na univerzální povahu symbolu – svastika vznikala tam, kde lidé přemýšleli o věčnosti, pohybu, slunci a rovnováze.
Zásadní zlom v dějinách svastiky nastal na počátku 20. století. V roce 1920 ji převzala nacistická strana jako svůj hlavní symbol. Adolf Hitler, fascinovaný myšlenkou árijské nadřazenosti a okultní symbolikou, si osvojil pravotočivou svastiku jako znak „germánské čistoty“ a síly. Tento krok vedl k naprosté proměně vnímání symbolu – z pozitivního znaku štěstí se svastika v očích západního světa stala synonymem zla, nenávisti a genocidy.
Důležité je, že nacisté jako první představili svastiku jako dynamický symbol, tedy nakloněnou a v pohybu – výrazně odlišnou od statické, rovné formy běžné ve většině tradičních kultur. Tato nakloněná svastika měla esoterický význam – pro některé okultní kruhy kolem nacismu symbolizovala tzv. Temnou hvězdu – temné zrcadlo Země, místo, odkud měl přijít nový árijský nadčlověk. Mělo jít o bytost přeměněnou z mrtvých árijských bojovníků na astrální rovině – chladnou, nelítostnou, zbavenou lidskosti. Přesně tak, jak se chovali příslušníci SS v koncentračních táborech. Svastika v této podobě byla podle okultní tradice věštbou: přichází Temné slunce.
Tento motiv se promítá i do dalších nacistických symbolů – například do runové symboliky SS. Dvě runy Sowilo (sluneční runa), postavené vedle sebe, měly v runové magii význam „dvojité síly“ nebo „sluneční energie vynuceně podřízené nositeli“. V nacistickém výkladu to znamenalo, že slunce – symbol života – bude sloužit vůli „vyšší rasy“.
Po druhé světové válce byla svastika v Evropě a Americe prakticky tabuizována. V mnoha zemích je její veřejné zobrazování zakázáno zákonem. Přesto její původní význam nezanikl – v mnoha asijských zemích je stále uctívána jako posvátný symbol a její tradice tam pokračuje bez přerušení.
Svastika je tedy symbolem s dvěma tvářemi. Jednou z nich je pradávný znak života, rovnováhy a slunce. Tou druhou je novodobý stín, který jí vtiskli nacisté. Rozumět svastice znamená vidět obě tyto vrstvy – historickou hloubku i tragickou proměnu, kterou prošla. A zároveň si připomínat, že symboly samy o sobě nejsou zlé – zlými se stávají až tehdy, když je tak začneme používat.
Zůstává otázka, proč se svastika objevila i ve starověké Americe. Nabízí se několik vysvětlení. Jedním z nich je teorie, že jde o pozůstatek dávných migrací – že si ji předkové původních Američanů přinesli ještě ze Sibiře při přechodu přes Beringii. Tato možnost bývá často zpochybňována kvůli extrémnímu stáří těchto migrací a absenci přímé návaznosti, ale nelze ji vyloučit. Nevíme totiž s jistotou, jaká byla symbolika a mystika tehdejších lidí, jakým způsobem přemýšleli a jak hluboké mohlo být jejich kulturní dědictví. Některé dávné legendy zmiňují zaniklé civilizace, o nichž dnes nemáme téměř žádné hmatatelné důkazy – a poslední doba ledová mohla klimatickými změnami zničit téměř veškeré stopy po případných kulturách, které zde existovaly. Možná nebyly – ale stejně tak není důkaz, že být nemohly. Vše záleží na tom, co jsme ochotni připustit.
Další možností je samostatný vznik symbolu – svastika jako archetyp, který se zrodil ve více kulturách nezávisle, protože odpovídá univerzálnímu lidskému vnímání pohybu, cyklu a rovnováhy.
A do úvahy připadá i hypotéza předkolumbovského kontaktu mezi kontinenty. Thor Heyerdahl svými expedicemi prokázal, že bylo možné překonat oceán na jednoduchých plavidlech. Některé podobnosti mezi starověkými egyptskými a mezoamerickými kulturami (např. pyramidy, symbolika, technologie papyrových lodí) tuto myšlenku podporují. Také Vikingové měli přístup k Atlantiku a jejich přítomnost v Newfoundlandu je historicky doložena. Mohli být jedněmi z nositelů symbolu do Nového světa.
Ať už je pravda jakákoli, svastika zůstává symbolem, který má hlubší kořeny, než si možná připouštíme – a její příběh nás stále nutí pokládat si nové otázky.
Zůstává otázka, proč se svastika objevila i ve starověké Americe. Nabízí se několik vysvětlení. Prvním je možnost, že jde o pozůstatek dávných migrací – že si ji předkové původních Američanů přinesli ještě ze Sibiře při přechodu přes Beringii. Tato teorie bývá často zpochybňována kvůli časové vzdálenosti těchto migrací, ale nelze ji vyloučit. Nevíme totiž s jistotou, jaká byla symbolika a mystika tehdejších lidí, jakým způsobem přemýšleli a jak hluboké mohlo být jejich kulturní dědictví. Některé dávné legendy zmiňují zaniklé civilizace, o nichž dnes nemáme téměř žádné hmatatelné důkazy – a poslední doba ledová mohla klimatickými změnami zničit téměř veškeré stopy po případných kulturách, které zde existovaly. Možná nebyly – ale stejně tak není důkaz, že být nemohly. Vše záleží na tom, co jsme ochotni připustit.
Druhou možností je samostatný vznik symbolu – svastika jako archetyp, který se zrodil ve více kulturách nezávisle, protože odpovídá univerzálnímu lidskému vnímání pohybu, cyklu a rovnováhy.
A třetí, nejkontroverznější hypotézou, je předkolumbovský kontakt mezi kontinenty. Thor Heyerdahl svými expedicemi prokázal, že bylo možné překonat oceán na jednoduchých plavidlech. Některé podobnosti mezi starověkými egyptskými a mezoamerickými kulturami (např. pyramidy, symbolika, technologie papyrových lodí) tuto myšlenku podporují. Také Vikingové měli přístup k Atlantiku a jejich přítomnost v Newfoundlandu je historicky doložena. Mohli být jedněmi z nositelů symbolu do Nového světa.
Ať už je pravda jakákoli, svastika zůstává symbolem, který má hlubší kořeny, než si možná připouštíme – a její příběh nás stále nutí pokládat si nové otázky.
Zůstává otázka, proč se svastika objevila i ve starověké Americe. Nabízí se několik vysvětlení. Prvním je možnost, že jde o pozůstatek dávných migrací – že si ji předkové původních Američanů přinesli ještě ze Sibiře při přechodu přes Beringii. Proti tomu ale hovoří extrémně dávné stáří těchto migrací a absence přímé návaznosti.
Druhou možností je samostatný vznik symbolu – svastika jako archetyp, který se zrodil ve více kulturách nezávisle, protože odpovídá univerzálnímu lidskému vnímání pohybu, cyklu a rovnováhy.
A třetí, nejkontroverznější hypotézou, je předkolumbovský kontakt mezi kontinenty. Thor Heyerdahl svými expedicemi prokázal, že bylo možné překonat oceán na jednoduchých plavidlech. Některé podobnosti mezi starověkými egyptskými a mezoamerickými kulturami (např. pyramidy, symbolika, technologie papyrových lodí) tuto myšlenku podporují. Také Vikingové měli přístup k Atlantiku a jejich přítomnost v Newfoundlandu je historicky doložena. Mohli být jedněmi z nositelů symbolu do Nového světa.
Ať už je pravda jakákoli, svastika zůstává symbolem, který má hlubší kořeny, než si možná připouštíme – a její příběh nás stále nutí pokládat si nové otázky.
(redakce)
foto: Pixabay
