Je zobrazována různě. Jako stařena, či kostlivec s kosou, nebo stařec s kosou a přesýpacími hodinami. Někdy i jako temný anděl Samael O čem je řeč? O smrti. Smrt je to, čeho se obáváme asi nejvíce. Bojíme se dne, kdy zemře někdo blízký a hlavně dne, kdy zemřeme sami.

V dobách alchymistů lidé chtěli různé elixíry které navracejí mládí, nebo které dokonce zajištující nesmrtelnost.

Dříve se smrt diagnostikovala na základě zástavy dechu a srdečního tepu a i dnes se těchto ukazatelů používá nejčastěji. Podstatný rozdíl je ovšem v tom, že oproti dřívějšku víme, že zástava dechu a srdce nemusí být definitivní, takže se smrt na základě těchto ukazatelů určuje teprve, když je lékař přesvědčen, že dané funkce nelze obnovit. Pokud neexistují jiné významné okolnosti prokazující úmrtí, je na místě pokus o obnovení obou funkcí resuscitací.

Vzhledem k tomu že za normálních okolností mozek odumírá během několika málo minut po zastavení dýchání nebo srdečního tepu, snaží se záchranáři o nahození obou funkcí.

Náhled na smrt může být v závislosti na světonázoru či náboženství různý. Pohled na smrt se liší jak dobově, tak teritoriálně, v závislosti na výchově, víře i životní filozofii každého jedince. Religiozita jedince snižuje obavy ze smrti. Západní společnost si tuto událost tabuizovala. Preferujeme kult života, mládí a úspěchu. Ti slabší, nemocní a staří jsou odsunuti na okraj a raději o nich nemluvíme, jelikož je to považováno za zbytečné. Ale ne všude to tak je. Ve státech, které považujeme za chudší, méně rozvinuté, zaostalé, kde žije v jedné domácnosti více generací je smrt člena rodiny běžnější událost. Zde bývá přístup ke smrti celkem vyrovnaný, je chápána jako nutná součást života.

Materialistický pohled na smrt je takový, že se jedná o konečnou stanici života. Smrt je neodkladný závěr bytí a proto je nutno si maximálně užít čas, který máme. Některé myšlenkové proudy jsou tak daleko, že k dosažení životních cílů je možno i nutno odhodit veškeré morální zábrany, jelikož není nikdo kdo by za to uvalil nějaký trest. Pokud je dotyčný dost bohatý, světský zákon na něj nedosáhne a Boží neexistuje. Pokud by to byla pravda, a materialistickoateistická filozofie říká že ano, tak jsme již vlastně v pekle a jakékoliv pokusy o nastolení lepšího světa jsou jen výkřiky do tmy. Svědomí a morálka vycházejí totiž z víry a je jedno zda křesťanské či jiné.

Všechny vyspělé esoterní systémy, které existují již tisíce let nám naštěstí říkají něco jiného.

Často zaměňujeme smrt a umírání. Čeho se vlastně bojíme? Smrti? Proč? Umírání může být kruté. Smrt je obvykle vysvobození. Voják ležící na bojišti s rozervaným tělem umírá ve strašlivých bolestech, pokud už neupadl do šoku a přestal vnímat své okolí. Stejně tak někdo kdo je krutě mučený, či na smrt nemocný. Oba umírají také v bolestech, které si ani nedovedeme představit. Někdo může umírat sice bez nějakých velkých bolestí, ale umírá sám, opuštěný. Konkrétně toto jsme přisoudili našim starým a z hlediska kultu života nepotřebným, a řekněme to na rovinu, rodičům, prarodičům a dalším. A jednou to čeká i nás. Stačí se podívat jak současná společnost vnímá důchodce.

Psychotronik pan Jindřich říká:

„Současná společnost má tuto hrůzu z jediného důvodu. V lidech je zažitá víra v posmrtný život. I když si popíráme, tak v podvědomí to stále je. Máme obavu že smrtí něco ztratíme, na něco nedosáhneme, něco nebudeme moci. Tato obava bývá přímo úměrná majetku a životním radostem. Někdo kdo žije v blahobytu a hojnosti se do smrti rozhodně nepožene. Chudému, nebo naprosto zoufalému člověku na okraji společnosti zase smrt přijde jako dobrá varianta, zvláště když ví, že se ze své situace již nemá jak dostat. Přitom tato obava je zbytečná i pro materialistu. Z hlediska jeho myšlení, pokud zemře, přestává existovat. Žádný posmrtný život. Tak co? Už si nebude pak uvědomovat, že nepojede na dovolenou do Karibiku, nebo nebude spát se svou nejkrásnější konkubínou. Nebude přece nic. On už nebude a jeho bohatství si rozeberou dědicové. A umírání? No, má takový člověk přeci spousty peněz, aby si ho zpříjemnil. Ale tady jsou právě ty pocity. Během umírání on ví, že už nikdy nepojede na tu dovolenou, už nikdy neuvidí východ slunce, pokud ho někdy chtěl vidět.

Pokud si ale připustíme to možnost, že Smrt je jen klíčnice od dveří kterými jednou projdeme, že je jen průvodce na poslední cestě, tak tam bych u některých lidí viděl ty obavy jako oprávněné. Samozřejmě asi u těch, kteří žili tak, že se neohlíželi napravo nalevo.

Ze smrti strach nemám. Je sice často zpodobňována jako cosi démonického, třeba jako kostlivec, nebo stařena s kosou, ale já ji jednou viděl. Vypadala jako velmi půvabná žena. Bylo to v nemocnici, když jsem tam šel za jedním svým pacientem. Držela za ruku umírajícího chlapce. Když EKG oznámilo srdeční zástavu, byla pryč a na lůžku jen zůstalo jen mrtvé tělo u kterého se lékař snažil obnovit životní funkce.

Mám strach z umírání, jelikož nevím jaké bude. Třeba to bude bolet. Ale vím, že i kdybych byl osamocen v pustině, tak sám nebudu. Třeba pro mne přijde ta samá krásná paní a bude mne také držet za ruku, než s ní odejdu. Bohové, potažmo Bůh lidi neopouští, pokud si to lidé nepřejí sami. A myslím, že bychom neměli mít strach posmrtného soudu. Kdo nás bude soudit? My sami. My sami uvidíme a ucítíme své skutky z pohledu druhých. Tam kde jiný kvůli nám plakal, tam budeme plakat my. Tam kde se jiný usmíval, tam se budeme usmívat také. Bůh nám jen ukáže co jsme dělali a jak jsme žili. Proto je nutné odpustit. Druhým, ale hlavně i sobě. Smířit se s našimi slabými stránkami. A nesoudit druhé. Protože tam kde soudíme, budeme souzeni. Víte, já třeba chodím po krajině a odpouštím. Je zde spousta míst, kde někdo zemřel a třeba nemůže jít dál, jelikož jej tíží něco, co za života udělal a nesrovnal to. S lidmi ani s Bohem. A tak já mu dám to odpuštění člověka člověku. A to může udělat kdokoliv z nás. Nic nás to nestojí. Je to zdarma.“

Jsou kultury, kde smrt blízkého je radostnou událostí. Nikoliv z toho důvodu, že už je ten protivný dědek konečně pryč, ale proto, jelikož dědeček, nebo tatínek, babička, či maminka odešli DOMŮ. Šli k bohům, do míst pokoje a klidu. Celá rodina oslavuje a netruchlí, jelikož vědí, že se brzy opět shledají.

„My dnes na pohřbech pláčeme. Proč? Na kým brečíme? Nad mrtvým, nebo nad sebou? To si přiznejme. Říkáme: Jak jsi nám to mohl udělat, takhle odejít? Ano, zlomí nás emoce. Ale snažme se si uvědomit jednu věc. Člověk který umřel nepřestal existovat. Je živý, jen je někde jinde. A my, pokud jej nepropustíme, tak mu škodíme. Nemůže jít dál – DOMŮ,“ dodává pan Jindřich závěrem.

Ať tak či tak, smrt patří k životu a my se jí nevyhneme. Ať jsme bohatí, nebo chudí, šťastní, nebo zoufalí. Do té brány vejdeme nazí. Bez zlata a peněz. Každý si ponese jen to, co tu na Zemi nesrovnal a s čím bude konfrontován.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy