Samovznícení je fenomén, o kterém slyšel či četl snad každý. Dokonce se tím zabývala i věda, která jej samozřejmě vysvětlila. Ovšem zase způsobem, který vzbuzuje více otázek než odpovědí, jelikož se opět jedná o tzv. nadpřirozenou věc. Vysvětlení proto ignoruje řadu důležitých věcí. Za posledních 300 let bylo popsáno a zdokumentováno na 200 případů samovznícení člověka. O tomto jevu také psal už římský učenec Titus Lukrecius Carus.
Věci se věnoval i britský spisovatel Charles Dickens ve své povídce Černý dům. Byl tehdejšími akademiky ale napaden, že fenomén, který popisuje, je výmysl. Uveďme si však několik příkladů kdy se tato děsivá událost stala.
V roce 1613 v Anglii během spánku vzplál tesař John Hitchen
Přestože jeho žena spala vedle něj, byla pouze popálena, ale
naštěstí přežila.
Na Floridě v roce 1951 zase ve svém domě
shořela 67letá Mary Reeserová. Shořela na popel, kromě nohou.
Ovšem místnost dle záznamu policie byla ohněm netknutá.
V
roce 2011 v Irsku také uhořel tímto způsobem Michael Faherty
(†76). Soudní lékaři po dlouhém zkoumání jako příčinu jeho
smrti označili spontánní samovznícení. Nad a pod tělem byly
stopy hoření, ale žádný důkaz o benzínu, petroleji nebo jiné
hořlavině nebyl nalezen.
Co je vlastně samovznícení? Podle zjištěných poznatků začne člověk sám od sebe hořet a to velmi intenzivně přičemž plamen má velmi vysokou teplotu. Lidské tělo je ale tvořené z více než 70 % vodou a jediné skutečně hořlavé látky na něm jsou tuk a metan ve střevech . Pravděpodobnost, že by tyto dvě věci začaly samy od sebe hořet jen tak, je mizivá. Zapálit lidský tuk v těle by trvalo dlouho a hlavně by musel být přítomen silný zdroj tepla či intenzivní plamen. Ovšem to v případě spontánního samovznícení není. Lidé totiž hoří zevnitř. A v těle takový zdroj tepla není. A není tam ani elektrická jiskra ve střevech, která by mohl zapálit střevní plyny. Nehledě na to, že teplota zápalu metanu, který tvoří střevní plyny, je 596°C. Máme v těle takovou teplotu?
Mnoho vědců však přesto stále tvrdí, že za „samovznícením“
stojí například zápalka či cigareta, po které pak nezůstane
žádná stopa. Nikdo ovšem nevysvětlil, jak k zápalu tuku, či
střevních plynů od těchto zdrojů dojde. Jak se třeba chatrný
plamínek sirky, který sfoukne první vánek, dostane skrze kůži
do útrob člověka, aniž by to postižený zpozoroval? Přitom
teplota hoření sirky je 600 – 850°C.
Vědci často tvrdí,
že lidé, kteří takto uhořeli, zkonzumovali velké množství
alkoholu. Ten se v těle vznítil a člověk shořel. Jak se vznítil?
Nad tím už ovšem tito vědci mávli rukou. A také mávli rukou
nad faktem, že oběti tohoto fenoménu často nejenže nepožívaly
alkohol, ale také, aby došlo ke vznícení alkoholu v lidském
žaludku, tak by ho muselo být takové množství, že by daná
osoba asi třikrát po sobě zemřela na otravu alkoholem.
Další vědecké vysvětlení samovznícení říká, že vše souvisí s obezitou. Tření tukových záhybů o sebe by mohlo vyvolat statickou elektřinu a její výboj člověka zapálí. Opět velmi zvláštní vysvětlení, navíc zdaleka ne vždycky takto shořelí lidé byli obézní. A že by jediný malý výboj na kůži dokázal zapálit člověka, když nás nezapálí ani rána z Van de Garfova generátoru? Na onu fyzikální hračku si jistě ze školy pamatuje každý. A co elektrický paralyzér, který má takovou sílu, že člověka omráčí? Nehledě, jak by v záhybech zpocené kůže obézních lidí vznikala elektřina také opět nikdo nevysvětlil.
Po smrti Michaela Fahertyho vědci stanovili další kostrbatou teorii. Člověk se sám vznítí díky nahromaděnému acetonu. A celou věc si potvrdili v laboratorních podmínkách, kde naložili na týden tělo vepře do acetonu, které prý nakonec samo od sebe vzplálo.
Aceton hoří lépe než methanol a tělo si ho samo produkuje. Přesto se dá těžko tento experiment považovat za průkazný, protože ani jedna z obětí opravdu nebyla na týden naložená v acetonu, nehledě na to že teplota vznícení této látky je 465°C. A to v lidském těle nikde není. Takže, co, nebo kdo způsobuje takto mučivou smrt? Je to přírodní proces, nebo působení nám neznámých sil? A koho to může potkat? Kdo je další na řadě? Může to být kdokoliv z nás.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
