Kdo sleduje náš magazín, četl o zdokumentovaném případu vampirismu na Žatecku. Ovšem ten v našich končinách nebyl jediný. Zhruba v té samé době se udála velmi podobná věc i v obci Levíně na Litoměřicku. Obě zaznamenal v té době VIP kronikář benediktýnský opat Jan Neplach. Proč VIP? Protože do své kroniky zaznamenával jen věci státního či celospolečenského významu. Leč vraťme se na Litoměřicko do roku 1344. V obci Levín žil hrnčíř Ducháč se svou ženou Dorotou řečenou Brodka.

Paní to prý byla mladá a krásná. Hrčířský kruh manžele dokázal dobře uživit, ale Brodka prý se věnovala ještě něčemu jinému. Magii. A prý té černé.

V té době byla černá magie vše, co odporovalo křesťanskému učení, jelikož vlastně veškeré magické praktiky pocházely buďto z pověr, nebo dokonce z Kabaly. Čemu se věnovala Dorota Ducháčová dnes již není jasné, ale chodili k ní prý i jiní vesničané, takže se možná jednalo o jednu z posledních pohanských kněžek, která praktikovala službu původním bohům. Ale to možná je potřeba zdůraznit. Co Dorota skutečně praktikovala dnes již nikdo neví. Ať tak či tak, tato, žena zemřela v mladém věku.

Prameny se zde rozcházejí. Někdo říká, že Brodka byla udána knězi a ten na ni poslal Invizici, tak provedla výslechy a Dorotu následně nechala sprovodit ze světa. Problém je, že Kniha Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice) od páterů Kramera a Sprengera vznikla až o více než 100 let později a i tak se Církev na tzv. čarodějnice dívala s despektem, jelikož je považovala za zbloudilé ovečky, kterým je nutno domluvit a přivést je k nápravě. Upalování těchto lidí začalo až daleko později. Ale o tom až jindy.

Další verze je, že Brodka byla zabita úderem blesku, jiný pramen říká že si sáhla na život. Ať to bylo jakkoliv, mladá Dorota Ducháčová zemřela. Zde bychom se mohli přiklonit k tvrzení, že se skutečně mohla zabývat černou magií a úder blesku mohl být projevem uvolněné temné energie, či nějaké mocné démonické bytosti. I ona sebevražda by tomu mohla napovídat. Ať tak či tak, Brodka byla mrtvá a její tělo kněz odmítl pochovat do posvěcené půdy, což nasvědčuje sebevraždě, jelikož lidé co si sáhli na život byly považováni za vrahy a ti na posvěceném hřbitově neměli co dělat.

Dorota byla tedy pochována na rozcestí pod velkým křížem.

Tím by vše mohlo skončit, jenže ono vše začalo. V kraji se začali sem tam objevovat zadávení lidé. Zprvu byly tyto mrtví připisováni vlkům, nebo i medvědům. Levín leží v Českém středohoří a to tehdy vypadalo jinak než dnes. Lesy byly hluboké a cesty nebezpečné. Ovšem lidem brzy došlo, kdo rdousí pocestné a vesničany, jelikož občas podle záznamů byl čas od času vídán ženský přízrak jak chodí krajem. Všichni věděli o koho se jedná.

Otevřít hrob nebylo tak jednoduché jako dnes. Za prvé zde byla víra a bázeň z pomsty mrtvého a za druhé církev takové věci hlídala, jelikož divoká exhumace byla považována za okultismus, či jiný projev nekromancie. Aby byl Brodčin hrob otevřen, byl k tomu potřeba souhlas církevních úřadů a ty by k takovému kroku nepřistoupily bez jasných důkazů. Tvrzení „pověrčivé Háty“ z obecní pastoušky důkaz nebyl. Nalezení mrtví s prokousnutým hrdlem a svědectví několika vážených a věrohodných osob už nikdo nemohl bát na lehkou míru. Exhumace byla tedy provedena podle pravidel. I zde tedy byl přítomen kněz a za světskou moc rychtář, což byl vlastně policista.

Neplachova kronika praví, že když Brodku vykopali, vypadala jako živá, a že částečně snědla svůj šlojíř (závoj) a také že byla od krve. Na mrtvé byly vykonány protivampirické zákroky. Její tělo bylo probodeno dřevěným kůlem a opět pohřbeno. Jenže to nestačilo. Objevovali se další mrtví a tentokrát se již prý vampýra nebrala servítky a zabíjela i před svědky. Místní farář o všem podal zprávu svým nadřízeným orgánům. Až teď se teprve na scéně objevuje inkvizce. Z nově zřízeného pražského arcibiskupství přijeli na místo vyšetřovatelé, aby vše vyšetřili a učinili tomuto ďábelskému řádění přítrž. Nutno podotknout že tito úředníci nebyli žádní hlupáci. Jednalo se o lidi univerzitně vzdělané a toto vzdělání, byť vedeno v duchu církve a víry nebylo o pověrách a bylo kvalitní. Inkvizice skutečně vyšetřovala a potřebovala důkazy. Často na rozdíl od světských soudů, které se častokrát spokojily s domněnkou či úsudkem biřiců, kteří viníka doručili.

Vyšetřovatelé na místě provedli potřebné kroky ke zjištění skutečného stavu věcí. Vyslechli svědky, při čemž dospěli k názoru, že je potřeba provést opět exhumaci s dalšími protivampirickými úkony. Jak Neplach ve své kronice uvádí, že tělo upírky bylo vyzvednuto, položeno na hranici a spáleno. Když se plameny dotkly Brodčina těla, dala se prý do nářku. Po tomto zákroku však teror místních ustal.

Věda samozřejmě tuto událost popírá a odkazuje do říše pohádek. Jenže se zde skutečně něco velmi neobvyklého stalo. Církev z nějakého důvodu dvakrát povolila exhumaci mrtvé. Když byl Dorotin hrob otevřen poprvé, tělo nebylo poznamenané rozkladem, přestože mrtvá žena zde ležela již několik měsíců. Navíc měla v ústech a jícnu nacpaný svůj závoj, navíc zbrocený krví? Svědkové popsali, že viděli a poznali Dorotu Ducháčovou v onom přízraku který se pohyboval krajem a zabíjel. Museli to být tací lidé, které církevní i světské orgány brali vážně. To znamená lidé důvěryhodní.

Tato událost musela být hodně vážná, když byli nakonec vysláni vyšetřovatelé z arcibiskupství. Jak jsme již řekli, vzdělaní lidé, ne pověrčiví hlupáci. Přesto i oni shledali, že je potřeba provést další zásah.

Poslední otázka zní, proč mrtvá začala naříkat, když její tělo zachvátily plameny? Když byla tedy mrtvá. Nebo byla skutečně nemrtvá? A pokud by se toto vůbec nestalo a byla by to jen vymyšlená pověst, proč by nejvzdělanější člověk království toto zapisoval do své kroniky a tak ji devalvoval?

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy