Rozpad C.K. Monarchie a po krátkém období míru pak druhá světová válka znamenala pohromu pro české pohraničí – Sudety. Na tomto regionu se podepsali snad všichni. Nová československá republika do těchto míst neinvestovala a státní zakázky do pohraničí směřovaly pouze k firmám s českým majitelem, kterých zde ovšem bylo jako šafránu. Hospodářská krize a Německem podporované vyostřené národnostní třenice rovněž nepřinesly nic pozitivního. A tak tento kraj držela nad vodou jen nesmírná pracovitost místních obyvatel a jejich láska k půdě a krajině.
Ovšem i toto mělo být zničeno. Mnichovská dohoda přiřkla Sudety k Německu a to znamenalo odliv českých a i části německých obyvatel. Než se stačilo vše zkonsolidovat tak začala válka a místní mladí muži museli narukovat do wehrmachtu a i dalším formacím německé branné moci. Všichni tito lidé na gruntech chyběli.
Poslední ránu zasadil rok 1945. Na hospodářstvích v Sudetech byli už jen lidé staří, ženy, malé děti a mrzáci, kteří sice válku přežili ale pracovat již nemohli. Zbytek byl mrtvý, nebo v zajetí.
Následky kolektivní viny postihly nejen aktivní nacisty a henleinovce, ale i ty kteří se starali jen o své živobytí na půdě, kterou jejich rodiny zvelebovaly stovky let. Odsun německy mluvícího obyvatelstva znamenal zánik stovek vesnic a usedlostí, jelikož noví osadníci z vnitrozemí neměli ke kraji vztah a doposud zde ani jejich potomci nezapustili kořeny.
Jednou takovou obcí je vesnice Zubrnice původním jménem Saubernitz v Českém středohoří. Okolí obce jako i řady jiných tvořila kulturní krajina, plná ovocných sadů, pastvin a chmelnic, jelikož toto vše původní obyvatele živilo. A to tak znamenitě, že například sušené ovoce z těchto končin naší vlasti bylo známé po celém světě. Toto dědictví jsme ale využít nedokázali a tak vše během počátků socialismu a v následujících letech zmizelo, zmizeli lidé a zmizely i vesnice.
V šedesátých letech mělo dojít i na obec Saubernitz. Došlo zde k postupným demolicím historických staveb, které by dnes měly nevyčíslitelnou hodnotu. A aby zkáza byla dokonána a zmizela jakákoliv stopa po ideologicky nesprávné historii, měl být nakonec odstřelen i kostel sv. Maří Magdalény. V tomto však nakonec přeci jen zvítězil zdravý rozum a tak se v první polovině sedmdesátých let za vydatného přispění pracovníků Vlastivědného muzea v Ústí nad Labem podařilo další likvidaci kulturního dědictví v obci zabránit.
Nejen že se jim podařilo uchránit kostel před zbouráním, ale zachráněn i roubený dům čp. 61, který dnes tvoří jádro muzea.
V Zubrnicích nakonec v sedmdesátých letech vzniklo díky svému zakladateli a následnému řediteli Františku Ledvinkovi, muzeum lidové architektury
Bylo to unikum, jelikož v době normalizace docházelo v ČSSR k masívnímu ničení památek, hlavně v oblasti severních Čech, kde řada historicky nenahraditelných staveb musela ustoupit těžbě hnědého uhlí. Viz. třeba unikátní renesanční zámek v obci Ahníkov.
Po založení muzea v Zubrnicích došlo pod vedením prof. Jiřího Škabrady ke stavebněhistorickému průzkumu, který odhalil její další významné památky. Do skanzenu byl zároveň soustřeďovány různé historické stavby i drobné církevní artefakty, které se podařilo nalézt v okolí a zachránit. Pracovníci muzea se pak postarali o jejich obnovu a zachování pro budoucí generace. Ředitel muzea František Ledvinka využil také svých kontaktů s etnologem doktorem Jiřím Langrem z Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, který byl předním odborníkem na koncepční budování muzeí v přírodě což znamenalo velký rozvoj.
Samotné práce však zpočátku probíhaly svépomocí a brigádně. Například na obnově historické železniční stanice v Zubrnicích se počátkem devadesátých let podíleli kromě nadšenců i trampové, kteří se rádi zapojovali do podobných aktivit. A mimochodem, kdo si pamatuje český film Páni kluci, tak to zdejší nádraží jistě pozná.
Vše se povedlo a tak 22. září 1988 byl pod patronací významného odborníka na lidové stavby PhDr. Josefa Vařeky otevřen první okruh muzea – chmelařská usedlost čp. 61. Tento okruh je stěžejní i v současné době.
Rok 1989 přinesl změny i do muzea. Díky uvolnění v občanském životě a oproštění se od autoritářských myšlenek jednotné ideologie, které se promítaly i do výkladu historie, směla být dokončena oprava kostela a návštěvníkům se postupně otevřely další expozice.
Muzeum začalo také aktivně aktivně spolupracovat s Fakultou Životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a také se studenty dnešní Fakulty umění a designu. Ti tak v polovině devadesátých let zde začali pořádat Májové jarmarky, které se na dlouho staly široko daleko místní tradicí.
Roku 2018 se skanzen Zubrnice stal součástí Národního muzea v přírodě se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm. Ostatně zde přeci zakladatel Zubrnického muzea před více než čtyřiceti lety hledal inspiraci.
Posledním velkým projektem muzea byla v letech 2008–2012 přeshraniční spolupráce s německým partnerem v programu Cíl3/Ziel3, který umožnil z evropských dotací rekonstruovat přenesený objekt z Loubí, sloužící jako víceúčelové vzdělávací centrum. Jedná se o největší a plně vybavenou budovu určenou pro edukační programy mezi všemi muzei v přírodě u nás.
Muzeum v Saubernitz nabízí svým návštěvníkům mnohé a opravdu stojí za návštěvu. Nejen že zde můžeme vidět, jak žili naši předkové, ale uvidíme zde velikou inteligenci a um, s jakými si dokázali poradit ve svém životě. Jednoduchost a naprostou funkčnost zařízení, které si vyráběli, praktičnost předmětů denní potřeby bez nějakých nepotřebných zbytečností. Možná porozumíme i pojmům vztah k domovu, který není jen tím domkem, či bytem, který obýváme. Je to celá krajina, kde žijeme. Dozvíme se zde o jejich životech, zvycích a kultuře.
Dovedli bychom žít tak prostě a přitom plnohodnotně jako oni? Možná bychom se to měli naučit, jelikož to je skutečná ekologie. Vztah k domovu a půdě, její zvelebování v souladu s přírodními zákonitostmi, nikoliv znásilňování krajiny, tak jak to dovedeme my dnes.
(redakce)
Foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
