Na 12. února připadá výročí jednoho z milníků novodobé vědy a techniky. V tento den roku 1961 z kosmodromu Bajkonur v tehdejším Sovětském svazu odstartovala raketa Molnija, která nesla do vesmíru sondu Veněra 1. Šlo o první meziplanetární kosmickou loď, kterou lidstvo postavilo a vyslalo do kosmu. Cílem této mise byla planeta Venuše, jak ostatně napovídá i název sondy.
Konstrukce a vybavení sondy
Podle technické dokumentace měla sonda tvar válce vysokého přes dva metry s hmotností přibližně 640 kg. Energii jí při letu dodávaly sluneční panely.
Loď byla vybavena anténami a výklopným stožárem pro magnetometr určený k měření meziplanetárního magnetického pole. Na palubě Veněry 1 byla relativně jednoduchá, ale na tehdejší dobu moderní sada fyzikálních přístrojů určených hlavně k měření meziplanetárního prostředí, jako například iontové pasti (detektory ionizovaných částic) k registraci slunečního větru a nabitých částic v meziplanetárním prostoru, detektor mikrometeoritů k zaznamenávání zásahů drobnými prachovými částicemi a Geiger-Müllerův počítač doplněný o scintilační (sodíkový) detektor pro měření kosmického záření.
Tyto přístroje měly společně charakterizovat sluneční vítr, kosmické záření a prach v okolí dráhy Země a Venuše. Sonda tedy fungovala především jako fyzikální observatoř meziplanetárního prostoru.
Plán mise
S jejím měkkým přistáním se ani nepočítalo. V závěrečné fázi letu měla proletět atmosférou Venuše, nasbírat o ní údaje a buď shořet, nebo dopadnout na její povrch.
Hlavní vědecké cíle Veněry 1 lze shrnout do dvou oblastí: průzkum prostředí mezi Zemí a Venuší a plánovaný průzkum samotné Venuše.
Let a ztráta spojení
Po startu byla Veněra 1 nejdříve navedena na nízkou oběžnou dráhu Země a poté horní stupeň rakety převedl sondu na heliocentrickou dráhu směrem k Venuši. Zpočátku pracovala a předávala data o slunečním větru, čímž potvrdila jeho existenci i v meziplanetárním prostoru.
Asi po týdnu letu, zhruba ve vzdálenosti dvou milionů kilometrů od Země, se však odmlčela a spojení se už nepodařilo obnovit.
Podle výpočtů prolétla Veněra 1 kolem Venuše 19.–20. května 1961 ve vzdálenosti přibližně 100 000 km.
Proč mise selhala
Původně měla jako impaktor zasáhnout povrch planety, ale kvůli ztrátě spojení a nemožnosti provést korekci dráhy tuto část mise nesplnila.
Za nejpravděpodobnější příčinu ztráty kontaktu se považuje porucha systému orientace způsobená přehřátím čidla sluneční orientace. Po selhání tohoto čidla se sonda nedokázala správně natáčet ke Slunci ani k Zemi, ztratila stabilizaci a její anténa se přestala přesně zaměřovat na Zemi, takže rádiové spojení postupně zaniklo.
Vědecký přínos
Přesto měla mise nesmírný vědecký význam. Měření přinesla data o slunečním větru a kosmickém záření v blízkosti Země během prvních telemetrických spojení.
Sonda zjistila hodnoty slunečního větru a kosmického záření v oblasti zemské magnetopauzy, tedy na hranici magnetosféry a meziplanetárního prostoru. Na základě těchto údajů potvrdila Veněra 1, že sluneční vítr tvoří souvislou plazmu přítomnou i v hlubokém meziplanetárním prostoru, a ne pouze v blízkosti Země.
Data o Venuši samotné sonda kvůli ztrátě spojení už neposlala.
Tichý poutník Sluneční soustavy
Vzhledem k tomu, že sonda jen proletěla kolem Venuše, údajně dodnes existuje jako umělé těleso obíhající po heliocentrické dráze. Pokud bychom byli velcí optimisté, teoreticky by mohla ještě i fungovat, protože se pohybuje v centrální oblasti Sluneční soustavy, kde jí Slunce stále dodává energii.
Tato možnost je však velmi nepravděpodobná, jelikož zde existuje vysoká šance střetu s nějakým, byť malým tělesem v podobě meteoroidu.
Ale kdyby ne… co by nám asi tato sonda dnes řekla?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
