Vyšehrad. Už jen tento název nese v sobě cosi mystického. Hradiště založil prý bájný kníže Krok. Skutečný vznik knížecího hradiště je kladen do druhé poloviny 10. století. Koncem 11. století zde sídlil první český král Vratislav II., který zřídil vyšehradskou kapitulu. Fakticky se Vyšehrad stal součástí Prahy za Karla IV., který jej přestavěl a napojil na opevnění nově založeného Nového Města. Roku 1420 hrad vypálili husité, v polovině 17. století byl v rámci rozšiřování opevnění města přestavěn na barokní pevnost. Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným k Praze roku 1883. V téže době došlo ke zřízení národního pohřebiště a k úpravám Vyšehradu do dnešní podoby. O tomto místě, které již dávno nenese podobu dávného slovanského hradiště se váže několik pověstí. My si povíme o jedné méně známé. Snad proto, že není zas tak stará a netýká se dávnověku.
Vyšehrad je velmi tajemné místo, už jen díky tomu, že tudy kráčely dějiny království Českého. Když už ale přestal být hradem a pevností, stal se místem výletů Pražanů a dalších zájemců nejen o krásný výhled na Vltavu a Prahu jako takovou, ale hlavně v pozdější době i o paranormální jevy, které nezmizely s dobou, ani přestavbou místa.
Jedním z těchto jevů je i tajemná mladá žena v černých šatech. Zjevuje se v pozdních nočních hodinách a nikdo o ní nic neví.
„Byl jsem s přítelkyní na Vyšehradě loni v létě,“ píše pan Martin z Prahy. „Ona sice těmto věcem moc nehoví, ale já jsem zapálený fanda do nadpřirozena a paranormálních jevů. S Lucií jsem tedy šli na Vyšehradskou vyhlídku. Byla už tma, jelikož se blížila půlnoc. Měl jsem nastudované Staré pražské pověsti, takže Vyšehrad byl jasná volba. Bohužel jsem ale nic zajímavého neviděli, kromě několika dalších dvojic, které spíše hledaly místečko v keřích na chvíle erotiky. Dívali jsme se na lodní provoz pod skálou, ze které měl skočit Šemík. Lucka, která je zootechnik se té pověsti smála, když jsme o ní mluvili a rozebírala co by se s koněm a jezdcem stalo, kdyby fakt z té skály skočili. Nakonec jsme to otočili a zamířili domů. Jenže. Šli jsme Vyšehradskými sady směrem k sv. Vavřinci, když najednou ve světle luceren šla proti nám nějaká ženská. Nevíme kde se tam vzala, když tam před vteřinou nikdo nebyl, ale byla prostě tam. A šla rovnou k nám. Zastavil jsem a oba jsme na ní koukali. Byla taková divná. Černé šaty, vlasy, ale byla taková nejasná. Nějak mi nedocházelo co se mi na ní nezdá. Došla až k nám a dívala se na mne. Měla hodně zvláštní oči. Pak mne vzala za ruku. To mne probralo. Její prsty byly ledové. Lekl jsem se, ruku jí vyškubl a křiknul: „Co děláte? Chcete něco?!“
To mne už Lucka táhla pryč. Ohlédl jsem se po té ženské, ale nebyla tam. Na té ruce mne něco bolelo. Podíval jsem se tam a měl jsem tam tři škrábance od jejích nehtů.
„Vidělas to, Luci? Ta byla divná. Co to bylo za krávu. Škrábla mě,“ říkal jsem rozčileně své přítelkyni. Jenže Lucka měla oči rozšířené hrůzou. A pak pronesla větu, kterou to celé rozštípla.
„Ty sis nevšiml, že bylo skrz ní vidět? Že byla průhledná?“
Tohle bylo moje první setkání s něčím podivným. Došlo mi, co se mi na té ženské nezdálo, proč měl tak nejasné rysy. Snad ani nemusím říkat, že od té doby jsme na Vyšehradě nebyli. A Lucka se už na paranormální jevy také nedívá tak skepticky jako před tím.
Kdo, nebo co byla ona tajemná žena a pokud byla duchem, jak to, že pana Martina poškrábala?
Zeptali jsme se našeho konzultanta pana Jindřicha.
„Abych řekl pravdu, na Vyšehradě jsem byl několikrát, ale tuhle ženu jsem tam nikdy neviděl. Ovšem to nic neznamená. Pravděpodobně jde o oběť buď sebevraždy, nebo vraždy, která na tuto smrt neustále poukazuje. Pisatel jí zřejmě někoho připomněl, někoho na koho čeká. Možná a myslím, že to bude docela pravděpodobné, ona žena čeká na někoho, kdo je s panem Martinem nějak pokrevně spojený. Možná by si někdo z jeho rodiny měl sáhnout do svědomí, komu kdy zlomil srdce. Ona paní jej vzala za ruku a zřejmě mu jen něco sdělit. Jak se jí vytrhl, došlo k onomu poškrábání, jelikož duch té ženy byl částečně zde. Proto mohlo dojít k fyzickému kontaktu. To škrábnutí mne ale znepokojuje. Duch, pokud chce pomoc, tak neútočí. Ale tenhle zraňoval. Samozřejmě, že je spousta možností, proč se to stalo. Mohla to být nehoda, jak se jí vytrhl, mohlo se jednat o záměr, jako trest pro někoho, kdo ji zradil, nebo mohlo jít i třeba i o rituál, který dělala s tím někým, když byla ještě živá. Ale to jsou z mé strany jen domněnky. Ovšem mohlo jít i o démonickou bytost, která chtěla krev. Je spousta možností.
Myslím si jednu věc. Pisatel by měl jít opět na místo setkání. Ale ne sám. Někdo by měl být v záloze a krýt mu záda pro případ, že by jej ona žena chtěla odvést. I když to nebude pravděpodobné. Pokud k sobě ti dva nějak patří, ona se opět zjeví. A měl by ji nechat mluvit. Hlavně překonat strach. Třeba jí zase podat ruku. A pokud bude cítit nebezpečí, ať vysloví slovo Agla. Jsou to počáteční písmena slov Ateh Gibor Le Olam Adonia což znamená hebrejsky: Jsi mocný, ve věčnosti, ó Pane. Používalo se t starými magiky a alchymisty na amuletech a jako taková záchranná brzda při nebezpečných magických operacích. Je to de facto něco ve smyslu: Apage Satanas – Odstup Satane.“
Zda pan Martin půjde nebo ne je samozřejmě na něm. A my ostatní, pokud onu tajemnou ženu potkáme, raději se jí vyhněme. Jako každému přízraku, jelikož tyto bytosti překračují brány, ze kterých by chodit neměly.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy