Čas od času otiskujeme tajemné zážitky našich čtenářů. Jejich setkání s duchovním světem, popřípadě s duchy mrtvých. Někdy jsou tato setkání obohacující, někdy děsivé. Dnes otiskneme opět jeden dopis. Ten ale bude jiný. Není to přímo duchovní zážitek, ale předtucha, možná vyjevení pravdy, možná zavádějící svědectví o něčem, co se nakonec bude týkat každého z nás ať už je mocný a bohatý, nebo jen bezvýznamný a chudý. Do bran smrti odcházíme nazí, bez své světské slávy a bohatství. Nechme ale už mluvit pana Aleše K.

„Od mala mne naši vedli k víře. U nás na Moravě to bylo tak říkajíc normální, i když i zde byl tlak bolševických elit silný. Na vysokou školu jsem začal chodit do Prahy a tak jsem od víry poněkud odpadl. Alespoň od katolické. Proč? Došlo ke konfrontaci se životem. Navíc kamarád onehdy spáchal sebevraždu ze žalu a já se začal ptát, kde byl v tu chvíli Bůh? Když jsem o této situaci mluvil s knězem, tak ten mi řekl, že se rouhám, a že můj kamarád spáchal hrozný hřích a Bůh ho za to zatratil.

To mne nakoplo k velkému přehodnocení a přemýšlení. Začal jsem Boha hledat jinde než v křesťanské víře. Přestala se mi líbit dualita Bůh – Satan. Bůh je hodný a Satan zlý. A pak ten hodný Bůh zavrhne někoho, kdo sice umře vlastní rukou, ale díky čemu? Nedokázal jsem to pochopit.

Po revoluci jsme se setkal s člověkem, který nějakou dobu byl v Indii. Patřil k hnutí Hare Krišna a ten mi řekl o karmě a minulých životech. O tom, jak se duše lidí neustále vracejí na tento svět, aby zažívaly různá muka jako odplatu za své skutky.

Najednou mi to celé zapadlo do sebe. Utrpení, bolest, nemoci, strach. Koncentrační tábory, války, tyranie. Smrt a pak návrat. V kostele nám říkali, že když přijmeme Krista, tak se zachráníme. Ale když budeme hřešit, dojdeme plamenů pekelných a věčnému zatracení. Jenže kdo nehřeší? Vezmeme-li to doslova, tak už jen to, že jsem si dal k obědu vepřovou s knedlíkem je hřích. Je to obžerství, jelikož k nasycení by mi měl stačit suchý chléb. Zalíbila se mi žena? Smilstvo. Není to moje manželka. Naštval mne šéf? Opět jsem spáchal smrtelný hřích. Zlost. A tak bych asi mohl pokračovat. Člověk za týden si zadělá na milion let v pekle a ani si toho nevšimne. Jaký to pak ale má celé smysl?

Ďábel se prý vzbouřil proti Bohu. Lucifer vedl onu vzpouru. A kdy byla? A proč? Pan farář říkal, že proto, že Bůh si oblíbil člověka a vyzdvihl ho před anděly. To se prý nelíbilo pyšnému Luciferovi a tak pozvedl zbraně proti Hospodinu. No jo. A kdo byl tedy ten had v rajské zahradě, když v té době byl Lucifer a Bůh ještě v pohodě? Na tento dotaz opět žádná odpověď.

Jenže jednou mi odpověď přišla. Tedy asi. Měl jsem v noci sen. Velice živý. V něm se mi zjevila žena. Velmi krásná, ale Panna Marie to nebyla. Tahle byla taková živočišná. Dívala se na mne a řekla:

„Pořád se po smrti vracíte sem. A ty už asi víš proč. Já ti to přesto povím. Celý život se plahočíte ve strachu před mocnými a závidíte jim jejich bohatství a moc. Pracujete do úmoru a přesto nakonec nemáte nic. Doufáte ve spasitele a s touto nadějí dojdete ke smrti. A tam se dozvíte, že ta naděje byla falešná. Že není žádná úleva. Žádná spása, žádný milující Bůh. Už jste totiž v pekle a neustále se vracíte do dalšího kola utrpení. A opět naplnění falešnou nadějí, že dojdete klidu. Armagedon už byl a vy jste odsouzení na věky. Jste na věčné časy připoutáni ke hmotě, která vás tíží a svazuje.“

Probudil jsem se hrůzou. Ta žena byla nejspíš démon, ale co když mi říkala pravdu?

Archeologové nacházejí artefakty po dávných technicky velmi vyspělých civilizacích, jen se o tom nesmí moc mluvit, jelikož bychom museli přepsat historii. Co když ti lidé co tehdy žili měli ještě naději a ty zprávy o příchodu bohů jsou jen vzpomínky na dobu, kdy Bůh s lidmi ještě mluvil. Ta žena ze sna mi ještě řekla jednu věc. Že snaha být mocný a bohatý je k ničemu. Nikdy se nám to nepovede. Vždy to celé budeme mít jen kousíček na dosah, ale stále mimo. Vsadíte si sportku a stejně nevyhrajete. Jen uslyšíte, že někdo vyhrál. Ale nikdo v reálu nikoho takového nezná. Že mocní a bohatí jsou jen ONI. Ti kteří skutečně vládnou. Démoni.

Nedocházelo mi, jak by mohlo fungovat to, o čem mluvila. Asi dva týdny na to, jsem mailem dostal odkaz na jednu velmi jednoduchou PC hru. Byla opravdu jednoduchá. Byla založena na textu a několika obrázcích. Byla velice depresivní a děsivá. Vypadala jako výjevy z psychedelických stavů. Noční město, podivné kriminální živly, jeden mladý narkoman hledající vraha své přítelkyně. Ta se mu neustále zjevovala. Během svého pátrání zjistil, proč mrtví nemohou odejít. Jeden bláznivý vědec během svého experimentu s reaktorem vytvořil cosi jako černou díru, která toto město uzavřela do sebe a odřízla od okolního světa. Nic nemohlo ven a nic dovnitř. To město byl svět sám pro sebe. Tehdy jsem pochopil.

Jen to celé jen úvaha, ale co když to zjevení ze sna mluvilo pravdu?“

Možná by tady bylo dobré skončit a nic dalšího už neříkat. Ale jak je u nás zvykem, požádali jsme o komentář našeho konzultanta doktora Jindřicha Kuneše.

„Velmi chápu kudy se myšlenky pana Aleše ubíraly a hlavně proč. I já jsem leckdy přemýšlel nad podobnými věcmi a docházel k velmi zajímavým závěrům. Nedokážu nebo spíše se mi moc nechce říct, kdo mohla být ta žena ze sna pana Aleše. Mohl to být zhmotnělý archetyp, představa ideální ženy, kterou Aleš v sobě měl. Pokud je to tak, tento avatar mu jen sděloval to, co si myslel jeho mozek. Byla to v podstatě jen projekce. Pokud mám pravdu já. Pokud ne a ta žena nebyla jen Alešova projekce, tak se s ním mohl spojit nějaký démon, nebo jak bychom tuto bytost nazvali. V tom, co bylo touto bytostí řečeno je mnoho pravdy. Skutečně ti co vládnou jsou tyto bytosti. Nejsou to lidé v pravém slova smyslu. To, že to má lidské tělo, neznamená že je to člověk.

Vše v příběhu pana Aleše do sebe zapadá. A takřka bezchybně. Jenže v tom to celé je. Temná bytost vám řekne pravdu. Na devadesát devět procent. To je super, ne? Jenže je tam to jedno procento. Nepodstatné? Skutečně? Ďábel se skrývá v detailech. Alespoň se to tak říká. Ďábel vám ani nemusí lhát. Jen vám neřekne jednu drobnost. Tu důležitou.

Neumím vysvětlit proč jsme na tomto světě a ani neumím vysvětlit proč mu vládnou zlé bytosti. Zlé z našeho pohledu. Pokud se totiž připoutáme ke hmotě, tak smrt, nemoc, prostě vše co se nám nelíbí a čeho se děsíme, je zlé. Ale pokud se k ní nepřipoutáme? Vezmu to trochu oklikou. Kdo jsme? Jsme tohle tělo? Tyhle ruce, oči, vlasy? To jsme my? Nebo jsme ta duchovní bytost uvnitř?

Pokud jsem jen tělo, tak mou smrtí zanikám a nic mne už nemusí trápit. Nemusí mne mrzet, že si na smrtelné posteli uvědomím, že nikdy neuvidím Havajské ostrovy. Zemřu a moje vědomí zaniká. Ale pokud nejsem jen to tělo? Co když jsem skutečně duchovní bytost, která má to tělo jen oblečené? Asi jako třeba teď košili? Nemusí mne mrzet, že mi někdo tu poškodí košili, i když chápu, že poškodit tělo bolí. Ale nemusí mne trápit že zemřu a že svléknu tu košili. Protože pokud jsem ta duchovní bytost, tak jsem se jen svlékl. Nic víc. A pak třeba pochopíme, že ti démoni, kteří se nám jevili tak zlí, jelikož nám působili nesnáze a třeba nám někdy i utrhli knoflík z té košile, byly jen učitelé a vychovatelé na škole života. A že ve skutečnosti žádné peklo a zatracení není. I když s jistou nadsázkou se dá říci, že Satan je takový Severus Snipe.

Zatracení by bylo nelogické. Zkuste si představit sebe jak zatracujete své dítě, které zlobí. Zlobí jen ve vašich očích, jelikož jedná jinak než vy chcete. Ale ono jedná tak, jak považuje za nejlepší. Stejně ho nezavrhnete. A Bůh? Ten přeci vidí jaké pohnutky ke svému chování máte. On vidí, jestli vás ke špatnému činu hnala zloba, chamtivost, nebo strach, či lítost. Jestli jste chtěli ubližovat nebo jen ublížit co nejméně.

Pan Aleš nastolil otázku. Já ale také. Kdo z nás má asi pravdu? Pravda ale je, že ani moje teorie nedokáže vysvětlit takovou hrůzu jako byly třeba koncentrační tábory. Takže bych svou poslední otázku poopravil. Kdo z nás má asi pravdu? A má ji někdo?

(redakce)

foto: Archiv