O starých hřbitovech, zjeveních a paměti krajiny jsme již psali několikrát. Ačkoliv se to leckomu může zdát podivné, nevěrohodné či přitažené za vlasy, stále jsou zde svědkové těchto událostí a jsou to lidé racionální, nikoliv pověrčiví hlupáci.
Náš magazín dává prostor tomu, aby čtenáři mohli svobodně mluvit o těchto zážitcích. Tak opět máme možnost přinést jeden z vašich příběhů a to takový u kterého běhá mráz po zádech.
Tento příspěvek nám poslal pan Martin Jonáš.
„Můj kamarád Petr byl fotograf. Takový ten klasický, ne digitální jako jsou ti dnešní. Už od školy ho zajímaly věci mezi nebem a zemí. Minulý režim těmto věcem nepřál a tak to Petr dostával docela sežrat. Ale jemu to moc nevadilo. Byl takový flegmatik. Jednou za mnou přišel s tím, že četl povídku Boulterovi kanáři. Kdo jí nezná, tak stručný obsah je o tom, že dva kamarádi jedou fotografovat na nějaké staré místo a nafotí nebo snad dokonce nafilmují duchy. Těm se to ale nelíbí a oba si je podají. Petr mi vysvětloval, že film zachytí všechny vlnové délky záření a tudíž by se to mohlo podařit. Já se tomu v duchu smál, ale můj kamarád tomu věřil, tak jsme jednou večer vyrazili na starý hřbitov.
Jako nic se samozřejmě nedělo. Petr si udělal pár snímků a pak jsme šli domů. Takhle jsme šli několikrát, až Petr dofotil film. Samozřejmě, že kromě hrobů nenafotil nic, jak jsme zjistili z vyvolaných fotografií.
Můj kamarád ale nepolevil. Šel tam znovu. Nechal jsem se ukecat a byl tam s ním, i když jsem trochu nechápal, o co se vlastně teď snaží. Tentokrát jsme ale zabrousili do té části hřbitova, kde jsou hroby už staré. Petr si opět připravil foťák a stativ. Docela ironicky jsem se Petra zeptal, jestli se nebojí, že dopadne jako ti dva v té povídce. Ale on se nebál, jelikož v onom příběhu do těch duchů prý stříleli ultrazvukem, což se jim nelíbilo. A to my přeci neděláme. Což byl fakt.
Kamarád exponoval ještě jednu fotografii a já si zatím při baterce prohlížel staré náhrobky. Na jednom mne zaujala deska s malou podobiznou velmi mladé paní, nebo slečny. Na jméno si už nevzpomenu ale byla vážně mladá pro smrt. A i hezká. Tedy když byla živá. V daný den kdy jsme tam byli to už byla jen hromádka kostí a popela.
Asi po týdnu Petr zase vyvolával fotky. Měl jsem z něj legraci, že tam nic nebude a to mi nakonec potvrdil. Tím celý jeho fotografický výzkum záhrobí byl ukončen. Aspoň jsem si to myslel.
Petra jsem pak asi měsíc neviděl. Firma mne poslala na školení do Německa a tak jsem byl mimo domov. Když jsme se vrátil, šli jsme s Petrem na pivo. Vypadal zvláštně. Byl roztržitý, jakoby byl zamilovaný. Když jsem se ho ptal, odpovídal vyhýbavě. Tak jsem to nechal být.
Uplynul další měsíc a Petr scházel. To už se mi nelíbilo. Vypadal jako nemocný. Hnal jsem ho k doktorovi, jelikož nemoc si nevybírá podle věku. On mi sice oponoval, ale já trval na svém. Jenže on byl jak mezek.
Nebudu to zbytečně rozvádět. V létě jsem jel na dovolenou a když jsem se vrátil, čekala mne velice smutná zpráva. Petr se zabil. Co ho k tomu vedlo nikdo neví. Nenechal po sobě žádný dopis. Mého kamaráda našla ho jeho sestra, která mu domu chodila občas uklízet. No, pointou toho všeho je, že když ho našla držel v ruce fotografii. Byla to jedna z těch, co jsme spolu fotili na hřbitově. Na ní byly staré hroby a mezi nimi stála mladá žena a dívala se na nás. Mohu přísahat na to, že tehdy jsem tam nikoho neviděl. A také mohu přísahat, že tu tvář jsem znal. Byla to ta dívka z toho náhrobku.“
Příběh sám o sobě je dost děsivý. A proto jsme požádali o komentář i pana Jindřicha Kuneše, psychotronika a psychologa.
„Oba dva si docela zahrávali. Nutno si uvědomit, že hřbitovy jsou místa plná smutku, negativních emocí a i strachu. A tohle všechno přitahuje duchovní entity, které se tím živí. Také jsou tam astrální projekce lidí, co si tam přišli něco řešit. Duchové zemřelých tam až na malé vyjímky nejsou. Co se stalo reálně nevím. Pokud na té fotografii byl duch oné slečny, tak z nějakého důvodu kontaktovala pana Petra. Jenže duchové zemřelých vás nezabijou a ani vás nebudou nabádat k sebevraždě. I když… Pokud to byl skutečně duch té slečny a ti dva se do sebe zamilovali, je možné, že Petr neviděl jinou cestu. Ovšem dle toho jak pisatel příběhu popisuje Petrův stav, mám obavu, že se jednalo o vampirickou entitu, která využila příležitosti a vizualizovala se jako ona slečna, jelikož pravá podoba by byla podstatně odpudivější.
Na tyto věci já vždycky říkám jen jedno: Svět záhrobí je pro lidi velkou neznámou a jsou to vody plné zrádných skal. Kdo se tam neumí orientovat a není mentálně vybaven, aby ustál hrůzy které tam může vidět, neměl by se tomuto světu otvírat. Vyskytují se tam věci, které nechcete vidět a potkat naživo. A přesně tyhle bytosti hledají cesty, jak se dostat sem, k nám. Živí se totiž strachem a zlobou. Obě tyto emoce v lidech rády vyvolávají.“
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
