Katedrála Notre – Dame v Chartres není jen mistrovské dílo gotiky. Je to místo, kde se prý kříží silové linie Země a kde lidé od nepaměti procházejí duchovní proměnou.
Na takových místech mohou vnímaví lidé zažít nevšední mystické zážitky, skrze které k nám promlouvají vyšší duchovní bytosti. Těmto místům říkáme také vortexy. Už dávní šamani, druidové a další duchovna znalí lidé věděli, co se zde může stát a proto zde byly stavěné svatyně kde byli uctívání bohové. Ano na těchto místech se s nimi lidí mohli spojit.
Svatyně bohů, nebo menhirové řady a kruhy již dávno padly, ale místa nezanikla. Na troskách původních svatyň vyrostly kostely. Proč? Vždyť to byla místa kde pohané uctívali ďábla. Jenže to jen tak církev říkala, aby lidé zapomněli na staré bohy a přijali boha nového: Hospodina. A protože se jmenujeme Tvoje příběhy, tak jeden takový příběhů vám teď přinášíme. Poslala nám ho paní Lucie Šafářová z Prahy.
„Bylo horké srpnové odpoledne, když jsem na svém výletě do Francie vstoupila do katedrály v Chartres. Na rozdíl od přeplněné Paříže tu panovalo téměř hmatatelné ticho. Vzduch byl těžký vůní vosku, kamenné sloupy se tyčily jako stromy v katedrálním lese a barevné vitráže vrhaly na podlahu kaleidoskop světla. Nehledala jsem Boha. Hledala jsem klid. A odpovědi.
Uprostřed chrámové lodi se rozprostíralo bludiště – prastarý vzor v dlažbě, který prý poutníci prošlapávali po staletí. Podle legendy vede cesta do středu k osobní transformaci. Ale já se tam ocitla téměř omylem.
Nohy mě nesly samy. Beze slov, bez myšlenek. Krok za krokem jsem sledovala černou linii na kameni, a čím víc jsem se nořila do kruhů, tím víc jsem cítila, že se něco ve mně láme. Jako by ta cesta do středu bludiště byla zároveň cestou do mého vlastního nitra.
Když jsem došla doprostřed, roztřásly se mi ruce. Měla jsem dojem, že se celý prostor kolem mě ztišil do absolutního ticha – ticha, ve kterém bylo slyšet jen tlukot mého srdce. Na chvíli jsem ztratila pojem o čase. Jen jsem tam stála a cítila, jak se ze mě cosi uvolňuje. Tíha. Hněv. Strach. Všechno, co mě poslední roky po rozvodu svazovalo. Nevím jak to celé popsat, jelikož snad neexistují slova, která by vystihovala moje pocity. Do Francie jsem jela hlavně proto, abych si vyvětrala hlavu. Rozvod s manželem totiž nebyl nikterak dobrý. A asi jsem si to i zasloužila, jelikož jsem to byla já, kdo náš vztah zničil.
To, co jsem zažila v této monumentální katedrále bylo ale něco neskutečného. Cítila jsem jako by mne někdo objal. S láskou, za kterou nic nechce. S nepodmíněnou láskou. Láskou která mne naplnila, otevřela staré rány a vzápětí je zahojila. Pochopila jsem vše. Pochopila jsem proč jsme podvedla manžela, proč on jednal jak jednal. Pochopila jsem ještě spoustu jiných věcí. Sesunula jsme se na zem a začala plakat. Slzy se mi valily z očí a bylo mi najednou jedno, jestli mne někdo vidí. No, viděla mne. Přiběhla ke mne nějaká jeptiška, která zřejmě stála opodál. Sklonila se ke mně a pohladila po vlasech. Uslzenýma očima jsem se na ní podívala a styděla se za své chování. Ale ona jen s úsměvem pronesla:
„Mon enfant, Dieu vous a touché. Laissez couler vos larmes, elles sont un don. C’est ainsi que l’âme guérit.“
Znamená to: Mé dítě, Bůh se vás dotkl. Nechte své slzy téct, jsou darem. Takto se duše uzdravuje. Ta řádová sestra u mne seděla celou dobu, co jsem tam byla já. Pláč ustal a já se podívala svět novýma očima. To co dříve bolelo a co drásalo mé srdce, jsem viděla v jiném světle. Pochopila jsem, že jen díky své zaslepenosti jsem udělala chyby. Pak se stala ještě jedna věc. Vitráží přímo na mne dopadl proud světla ze Slunce. To bylo jako znamení.
Ven z katedrály jsem šla lehce, bez starostí a všeho co mne tížilo. Ona sestra mne doprovodila až ke vchodu a ještě řekla:
„Désormais, tout ira bien.“ (Od teď bude vše již v pořádku).
Vyšla jsem ven a nadechla se. Pak jsem se otočila, jelikož jsem se té jeptišky chtěla zeptat na jméno, ale byla pryč. Dokonce ani v katedrále nebyla.
Později jsem se dozvěděla, že katedrála byla postavena na místě druidské svatyně, že právě zde se kříží tzv. ley lines – silová místa Země. Ale já to tehdy nepotřebovala slyšet. Já to zažila.
Když jsem vyšla z chrámu, svět byl jiný. Ne proto, že by se změnil. Ale protože jsem se změnila já. Chartres pro mě nebylo jen místem. Bylo branou. A bludiště, které vede dovnitř, ve skutečnosti ukazuje cestu ven – k sobě samému.“
(redakce)
foto: Pixabay
