příběh čtenářky Markéty alias Zvonečka

Krušné hory patří mezi nejdrsnější oblasti v naší zemi. Je to kraj, který v sobě nese punc drsné hornické historie a ponuré severské krásy. Právě zde, v hlubokých, prastarých hvozdech a na okrajích nebezpečných rašelinišť, se vyprávěly legendy o bytostech dnes označovaných za nadpřirozené. My už na ně nevěříme, ale naši předkové ano. A je nasnadě, že věděli proč.

Nedávno se jeden z našich čtenářů ptal redakce, proč zprávy o těchto bytostech přinášejí hlavně trampové. Na to je jednoduchá odpověď. Trampové nocují v hlubinách lesů buď pod nějakým přístřeškem, nebo jen tak pod širákem. Jejich osady či místa odpočinku jsou daleko od turistických cest a řada těchto lidí místa legend i vyhledává.

I dnes se dozvíme zase jeden příběh z vandrů. Napsala nám jej čtenářka z Kladna a věříme, že vás zaujme.

„Ráda čtu váš magazín a když jsem viděla, že hodně kamarádů posílá svoje příhody s tajemnem z vandrů… Já sama se o podobné věci hodně zajímám a tak jsem se rozhodla také napsat. Jmenuji se Markéta, ale kamarádi na vandrech mi říkali Zvoneček. To asi proto, že jsem jeden takový malý nosila na krku. Normálně jsme jezdili na Brdy, někdy na Roverky, ale do Krušných hor ne. Tedy alespoň já. Jednou mi ale kamarád Joe řekl, že byl na skvělém místě v Krušných horách. Bylo to někde u Litvínova a ten camp se jmenoval Yucatán. Skvělý sroubek a ještě lepší lidi. Prý to jsou takoví trochu militantní blázni, ale jinak super.

Ten říjnový pátek byl docela běžný. Bylo takové klasické počasí, jak se dalo očekávat. Byl to předvečer Svátku všech svatých, prostě Halloween. Pět lidí včetně mě tedy vyrazilo do neznámých končin. Joe, Slimák, Netopýr, Apolena a já. Vlak nás vyklopil v Mostě a z autobusáku nám jel spoj až skoro na místo. No, na místo… Vystoupili jsme v takové zatáčce. Docela foukalo a po obloze se honily mraky. Joe zavelel a my vyrazili do lesů. Tma už byla taková, jako u Rákosníčka, to znamená, že by se dala krájet. Vzpomínám si, že jsme prošli kolem nějakého domu nebo statku a pak začal skutečný les. Putovali jsme po cestičkách, poslouchali troubení jelenů a mně nebylo zrovna dobře. Ne fyzicky, ale duševně. Měla jsem docela strach. Neznala jsem to tu, ty lesy byly takové divné. I to počasí bylo jako když se prohání Divoká jízda. Mezi stromy občas probleskl Měsíc. To jsem ještě netušila, že zrovna v těchto kopcích je o něm hodně pověstí. Motali jsme se mezi stromy, balvany a skalami. Vím, že jsem jednou i šlápla do potoka. Kolem nás běhali snad všichni jeleni, řvali víc než náš ředitel, když se něco nedařilo, a já už čekala, kdy se z mlhy, která se občas udělala, vynoří lovec Herne, jako v tom seriálu Robin Hood.

Jasně že jsme zabloudili. Došli jsme na nějakou dřevařskou silničku a Joe říkal, že po ní se dostaneme nedaleko toho srubu. Nedostali. Někde jsme asi špatně odbočili a skončili kdo ví kde. Docela mě bolely nohy. Měla jsem nové kanadky a tak v nich noha dostávala zabrat.

Jak jsme tak putovali tím poměrně hororovým lesem, tak jsme se dostali na jedno docela pěkné místo. Byla tam rovinka, ohniště i udělané jednoduché lavičky.

„To je ono?“ zeptala jsem se Joea, i když mi bylo jasné, že není. Mluvil přeci o srubu. To bylo jedno. Dál jsem už nechtěla, aspoň ne v té tmě a silném větru.

Ačkoliv vážně docela foukalo, tak se klukům podařilo udělat oheň. Možná to bylo i tím, že se duch místních hor nad námi slitoval, a ten větrák na chvíli ztlumil. Mezi stromy jsme natáhli špagáty a z celt si udělali přístřešky. Co kdyby místní duchové na nás kromě větráku pustili i vodovod.

Seděli jsme u ohně a povídali. Joe koukal do mapy, ale nedokázal se pořádně zorientovat, kde jsme udělali navigační chybu. Takže bylo rozhodnuto. Zůstaneme tady až do rána. Bylo to celkem jasné, jelikož většina z nás pěti měla už vybaleno. Najedli jsme se a Apolena položila k ohništi kousek chleba se slovy, že to je pro skřítky.

Psala jsem, že se zajímám o věci mezi nebem a zemí. Až tady jsem ale pochopila, že to nejsou jen pověsti.

V noci mě probudil divný pocit. Nedovedu ho popsat, ale zneklidnil mě. Troufám si říct, že jsem dostala strach. Začala jsem šmátrat po baterce, ale z vedlejšího spacáku se ozvalo šeptem:
„Nehýbej se. Lež, Zvonku.“

Nebyla jsem sama vzhůru. Nikdo nespal. Vítr hučel v korunách a obloha se vyjasnila. Na ohništi plápolal oheň a osvětloval naše tábořiště. V tom jsem to uviděla.

Okolo ohniště stály nehybně tři postavy. Podle dlouhých vlasů to byly ženské. Jenže jaké?

Vypadaly divně. Ani mladé, ani staré. Dlouhé vlasy měly zcuchané asi od větru, oblečené byly v něčem, co jsem nedokázala identifikovat. No, poslední pražská móda to nebyla. Jenže to nejšílenější bylo, že oheň svítil skrz ně a ony nevrhaly žádný stín. Stály nad ohništěm a dívaly se nehybně na sebe. Pak se najednou otočily zády k sobě a jedna pohlédla do míst, kde ležela Apolena. Kývla na ni rukou a druhou ukázala směrem přes údolí. Pak oheň zhasl a ony zmizely. Normálně se vypařily.

Byli jsme jako opaření. Viděli jsme je všichni, takže o halucinaci se nedalo mluvit. Nevěděli jsme, co dělat. Strach z neznáma nám svíral vnitřnosti, jenže my nevěděli, kam utéct. Byla tma jako v ranci, akorát uhelný důl, co byl pod horami, dával trochu světla ze lamp a reflektorů. Nevěděla jsem, jestli mám hysterčit, nebo panikařit.

Kluci nakonec opět rozdělali oheň a tu noc už nikdo z nás nespal. U ohně jsme se cítili trochu bezpečnější, i když pořád jsme se poplašeně ohlíželi do temnoty lesa při každém zvuku. Tak jsme čekali na ráno.

Východ slunce nás zastihl nevyspalé a poněkud prochladlé. Joe se najednou zadíval do údolí a pak se zeptal Apoleny:
„Ta jedna ti pokynula rukou a ukázala nějaký směr. Kam ti ukazovala?“
„No, támhle,“ špitla Apolena.

Joe se zadíval tím směrem, pak se koukal chvíli do mapy.
„No jasně. Už vím, kde jsme. To strašidlo nám ukázalo cestu. Tamhle je Yucatán,“ říkal Joe ohromeně.

Proužek dýmu vycházející z oněch míst mluvil jasně.

Lidi, co jsme potkali na tom sroubku, si už moc nepamatuji. Jen jednoho. Říkali mu myslím Anděl. Ten den mi to přišlo docela příhodné.“

Výklad odborníka

Na vysvětlení a názor jsme se zeptali i Jindřicha Kuneše, psychologa a mystika.

„Je to velmi zajímavý příběh. Sám vím, že na vandrech jsme byli svědky různých věcí a to jak pozitivních, tak i takových, ze kterých šel opravdu mráz po zádech. A tyhle kopce jsou prosáklé událostmi a osudy.

Ty tři ženy byly, myslím, Lesany. Přírodní duchovní bytosti. Dalo by se říci, že to byli strážní duchové lesa. Podle pověstí nešlo o démony ani o klasické víly, nýbrž o entity, které se řídily jednoduchým principem – odměnit vděk a potrestat lakotu.

Na rozdíl od legendární Marzebilly, strážkyně hor, Rübezahla (tento horský démon nebo bůh je nejen v Krkonoších) či Permonů z hlubin šachet, byly Stromové ženy bytostmi života na povrchu. Jejich existence je úzce spjata s klidem divočiny, ovšem měly jednu velkou a překvapivou slabost: čerstvé jídlo z lidských stavení.

Horalé v odlehlých samotách věděli, že tyto Lesany se za tmy nebo časného rána vkrádají do chalup a tajně si berou kousky teplého, čerstvě upečeného chleba nebo voňavých knedlíků.

Celé tajemství tkvělo v tom, jak se s nimi hospodyně vypořádala. Pokud projevila moudrost a štědrost – nechala jídlo volně, aby se Stromové ženy mohly nasytit –, dočkala se bohaté odměny. Lesany, které byly vděčné za pokrm, se jí odvděčily svou mystickou znalostí hvozdu a navedly houbaře z jejího domu na místa plná lesních pokladů. Rodina tak měla po celý rok zajištěno bohatství.

Běda však té hospodyni, která své jídlo před Lesanami žárlivě střežila, aby si nemohly nic vzít! Taková lakota a neúcta k silám lesa se trestaly obzvláště zákeřně. Stromové ženy neváhaly uplatnit svou moc a pomstily se tím, že svedly nešťastné sběrače lesních plodů daleko do zrádných rašelinišť a močálů, kde se snadno ztratili navždy, nebo na ně seslaly zlé matoucí síly hlubokého lesa. Kamarádka Apolena tam přeci nechala kousek jídla s tím, že je to pro skřítky. To Lesany ocenily. Ukázaly cestu tam, kam naše skupina trampů chtěla původně dorazit.

Pověsti o Stromových ženách tak v krušnohorských komunitách sloužily jako mravoučné varování. V kraji, kde bylo přežití neustálým bojem s divočinou, se nevyplácelo rušit ticho lesa ani jednat s jeho tajemnými obyvateli sobecky. Ale to věděli naši předkové. My to už dnes, až na výjimky, nevíme. Myslíme si, že tyto bytosti neexistují, jelikož je nevídáme. Jenže ony existují. Nepotřebují, abychom v ně věřili. A že je nevídáme? Kdo by stál o kontakt s namyšleným tvorem, co si myslí, že je pánem světa?“

Máte i vy nějaký zajímavý příběh? Napište nám.

(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz