Je mnoho věcí mezi nebem a zemí, kdy pravidla nastavená klasickou vědou přestávají fungovat. Příběhy o podivných věcech se dnes přesunuly mezi pověsti a legendy, ovšem tak je chápeme my dnes. V dobách našich i nedávných předků to byla normální součást života a člověk se setkání s duchovní bytostí příliš nepodivoval. Ano, měl strach, jelikož nevěděl co se stane. Setkání s andělem, jak nám je popisuje třeba Bible, mohla být různá. Někdy přišel zvěstovat, jindy přišel ničit a vraždit.

Tajemné příběhy se ale odehrávají i dnes, byť se o nich tolik nemluví, jelikož ti, co je zažili bývají stále označováni za lháře, nebo dokonce blázny. Jenže, kdo může skutečně říct:

„Ty lžeš. Toto není možné, to se nikdy nestalo!“

Nikdo. Je to jen o tom, co si myslíme, a čemu věříme. Vždy se jedná o zprostředkovanou informaci. Jednu přijmeme jako nezlomný fakt a druhou odmítneme jako hloupost, byť váha a získání takové vědomosti byly stejné.

A protože se jmenujeme Tvoje příběhy, tak vám zase jeden váš příběh přinášíme. Příběh ze kterého mrazí, a přitom je vlastně strašně smutný.

„Jmenuji se Marek a jsem z Plzně. Dnes jsem z Plzně. Můj příběh se udál před dvaceti pěti lety. Bylo mi třicet. Pracoval jsem v jedné pojišťovně a tak si asi dovedete představit, jak vypadal můj pracovní den. Byl to tvrdý chleba a rozhodně to nevypadalo podle seriálu Pojišťovna štěstí. Moje žena Jitka byla ale smířená s tím, že jsem v práci dvanáct hodin denně. Měli jsme malou dcerku Alenku. Jitka byla na mateřské a já se musel ohánět. Ale práce mne bavila a tak to celkem šlo.

Na ten den nikdy nezapomenu. Měl jsem už od rána divný pocit okolo žaludku. Byl čtvrtek. Ráno jsem dokonce přemýšlel, že do práce nepůjdu, ale nakonec jsme si řekl, že musím. Zvláště když jsem viděl Jitku s Alenkou. Věděl jsem, že musím, aby obě moje princezny měly spokojený spánek a my nemuseli přemýšlet, jestli si koupíme chleba, nebo máslo. Tak jsem vyjel. Jitka stejně měla ten den namířeno ke tchýni, jelikož ta chtěla Alenku na víkend, abychom my mohli být spolu jen pro sebe. Měli jsme totiž výročí svatby. Už třetí.

Byl jsem zrovna u jednoho klienta, když tu zazvonil telefon s potlačeným číslem. Nevěděl jsem kdo to je, tak jsme to prve ignoroval. Jenže telefon zazvonil po chvilce znovu. Klient mne sám vyzval, ať si to vyřídím, tak jsem to zvedl. Volala mi policie aby mne informovala jako manžela, že Jitka měla nehodu.

Do nemocnice jsem dojel hodně rychle. Vlastně je div, že jsem také nenaboural. Ale i tak bylo pozdě. Alenka zemřela hned, Jitka dvě hodiny na to. Naboural je člověk ve starém žigulíku. Magor bez řidičáku a pod vlivem drog. Jeden zfetovaný primitiv změnil můj život do základu.

Dnes se již přiznám k tomu, že jsem se sesypal. O práci v pojišťovně jsem samozřejmě přišel, jelikož jsem neviděl důvod v čemkoliv pokračovat. Dokonce jsem se musel odstěhovat i z našeho bytu. Ne, že bych dělal dluhy, ale nemohl jsme tam být. Všechno na mne padalo. Nejvíc mne držela nad vodou moje sestra. Ale i tak, jsem sáhl po lahvi. Ano, leckdo mne může nazvat slabochem, a také to udělal, ale kdo má skutečně právo soudit druhé?

Tak to šlo od pohřbu mojí rodiny, měsíc, dva, tři. Ani nevím jak vlastně dlouho. Sestra se švagrem a mými rodiči se na to již nemohli dívat a tak jsem skončil na léčení. Jo, Bohnice jsou také vzpomínka na celý život.

Když jsem opustil brány léčebny byl jsem „čistý“. Jen jsem nějak nevěděl co bud dál dělat. Rodině jsem dlužil peníze, jelikož nakonec udrželi můj byt, po tom co moje peníze došly. Ale naštěstí švagr byl schopný, tak mi našel práci u nich v podniku. Bylo to samozřejmě něco jiného než chodit v obleku a mluvit v čisté kanceláři s klienty, ale zase jsem se nemusel starat o to, jestli mi tu smlouvu někdo zaplatí, řešit stornoprovize a tak dále.

Tak nějak jsem si zvykl, že Jitka s Alenkou už nejsou. Nepřebolelo to, jen jsem se s tím naučil žít. Kolegové se mi snažili natlačit nějakou ženskou, ale já odmítal. Jitku nikdo nemohl nahradit. Bral bych to jako bych jí byl nevěrný, jako bych ji pošpinil.

Blížily se Vánoce a s nimi opět deprese. Sestra se švagrem se odstěhovali na Šumavu, kvůli lepšímu vzduchu, takže jsem byl sám. No, nebudu lhát, sáhl jsem opět po lahvi.

Vietnamec ve večerce má všechno. Láhev laciné whisky také. První doušek jsem si dal ještě cestou domů.

Otevřel jsem dveře a nechápal jsem.

„Zlato, konečně jsi doma. Prosím tě, na záchodě je prasklá žárovka. Prosím tě vyměň ji.“ Jitka stála u sporáku a vařila večeři. Podíval jsem se na láhev, co jsem měl v ruce. Bylo z ní sice upito, ale ne tolik, abych byl na mol a měl halucinace. Jitka mne políbila a vzala mi láhev z ruky.

„Tohle nebudeš potřebovat. Všechno je v pořádku. Udělej mi tu žárovku.“ Byl jsem jako ve snách. Doma bylo všechno jako kdysi. Copak to byl jen hrůzný sen? Jitka smažila řízky, a byla tu. Živá. Vlétl jsem do dětského pokoje. Alenka spala se svým medvídkem v náručí. To bylo na mne moc. Podlomily se mi nohy a já si musel sednout na zem. Jitka si ke mně dřepla a dívala se na mne. Její pohled jsem jen tušil, jelikož se mi oči zalily slzami a jako dva potoky se mi valily po tvářích. Moje žena mi je utírala a šeptala, že je vše v pořádku, že je vše jak má být.

„Jitunko, vždyť ty…“ Na víc jsem se nezmohl. Jitka mne opět pohladila a políbila na obě oči.

„Všechno je v pořádku. Netrap se. Jsme s Alenkou s tebou a vždycky budeme. Neměj strach, lásko. Udělej mi tu žárovku a pojď jíst. Večeře už je hotová. A řízky máš přeci rád, ne?“

Byl jsem pořád jako ve snách, ale udělal jsem co bylo potřeba.

Večeře byla skvělá. Řízky jsem měl naposledy od Jitky. Ale když ještě byla naživu. Pořád jsem nechápal, jak je možné, že mám svou rodinu zase zpátky. Nebo to byl vážně jen špatný sen?

Jitka se pořád usmívala a byla strašně hodná. Alenka spala a já neměl to srdce jí budit.

Na krásné věci si člověk zvykne strašně rychle, na oprátku si nezvykne do konce života. Ráno jsem musel vstávat do práce. Jitka se na mne zase usmála, otočila se a spala dál. Byl jsem šťastný. Po dlouhé době jsem se cítil opět šťastný.

Vyběhl jsem na chodbu, ale u vchodových dveří jsme si uvědomil, že jsem doma zapomněl vstupní kartu. Vrátil jsem se domů. Karta ležela v kuchyni na lince. Nakoukl jsem opět do ložnice, abych ještě Jitku políbil a podíval se na Alenku. Postel byla prázdná, stejně tak dětská postýlka. Ve vzduchu se sice pořád vznášela lehká vůně Jitčina parfému, který si vždy na noc brala a v dětské postýlce ležel pořád Alenčin medvídek. Nemělo smysl hledat. Moje rodina byla pryč. Moje rodina zemřela a já měl jen vizi, nebo sen, kdy jsme zase byli spolu.

Ten den jsem do práce nešel. Znovu jsem se zhroutil a chtěl odejít za svou ženou a dítětem. Co se stalo nevím. Jediné co si pamatuji, že mne nakládala sanitka. Kdo ji volal, a proč ji volal nevím.“

Příběh pana Marka dál napsaný není. Co se stalo? Přišla za ním jeho mrtvá žena s dcerkou? Nebo to byl jen sen? Zeptali jsme se našeho konzultanta psychologa a mystika Jindřicha Kuneše jak se na věc dívá on:

„Něco podobného se už párkrát stalo a to i v právě v těch pověstech. Pan Marek se dostal do strašlivé životní situace. Ztráta rodiny je velmi těžký nápor na psychiku a ne každý je tak silný a tvrdý, aby to ustál. Bohužel nevíme co následovalo, ale víme jednu věc. Pan Marek žije, je při smyslech, takže to vše nakonec zřejmě ustál. Ano, mrtví se někdy vracejí. Jejich pohnutky jsou různé. Tady šlo evidentně o to, že Marek málem opět začal pít. Málem. Jeho žena s dcerou za ním prostě přišly. Ano, ráno dostal další velikou ránu a já nevím jak moc jej to zasáhlo. Ale pokud se na celou věc podíváme z hlediska esoterického, tak Jitka Marka uklidňovala a sdělovala mu, že je vše jak mám být. Nevím co se technicky stalo, jestli ony přišly sem, nebo Marek byl vtažen „tam“ kde vznikla iluze jeho domova i s rodinou a pak během spánku byl vrácen zpět. To nevím, ale myslím, že toto je nejjednodušší mechanismus celé věci, jestli je to podstatné. Uvědomme si, že smrt je jen klíčnice od dveří vedoucí do další části života. Až přijde Markův čas, zase svou rodinu uvidí. Důležité je co Jitka řekla

„Všechno je v pořádku. Netrap se. Jsme s Alenkou s tebou a vždycky budeme. Neměj strach, lásko.“ Tímhle pověděla vše.

Váš příběh končí. Je silný, i když pro někoho neuvěřitelný. To ale necháme na vás, milí čtenáři.

(redakce)

foto: Ava Lior – tvoje příběhy.cz