Ačkoliv vlaky plné trampů jsou dnes již jen nostalgická vzpomínka, její pamětníci stále žijí a na vandry občas i jezdí. Tyto romantické duše se často dostaly na místa, kam běžný člověk nešel, jelikož nebyl důvod tam jít. Čím je ta místa přitahovala? Snad mladistvá touha po dobrodružství, snad jejich odlehlost a tudíž nepřítomnost konzumních jedinců. Ale možná je vábila i mystická historie či otisk dávných událostí. Již jsme pár takových příběhů otiskli a nyní máme pro vás další.

„Říkali jsme si různě. Obvykle ta jména nás charakterizovala. Kamarád dělal historický šerm, tak mu říkali Mušketýr, jiný zase miloval western, asi jako většina z nás, tak byl třeba Jim, nebo Joe. Holky zase byly takové víly, takže to byla Pampeliška, Kopretina, nebo i jiná kytka. No, pokud jsme byli škodolibí a chtěli jsme někoho pozlobit, tak třeba jedna z kamarádek byla Stará stanová kůže. Ale to jen tak na okraj. Já byl Sejček. Asi proto, že jsem vždycky zvěstoval nějaký průšvih – a on se stal.

První polovina devadesátých let byla pro nás požehnáním. Policajti nás už neprudili, každému bylo jedno, co děláte, pokud jste tedy nedělali lumpárny. A i tam leckdy úřady zavíraly oči. Ale byla svoboda. Skutečná.

Po práci nebo škole (já už první rok pracoval) jsme jako skoro každý víkend stáli na nádraží a těšili se na další kamarády. Vlak přijel do stanice a poslední vagón to jistil. Ten byl plný trampů. Naším cílem byly Krušné hory, Jetřichovicko, Roverky, Středohoří. Kde kdo co znal, tam jsme jeli. Campy jako Orlí hnízdo, Slepice, Dvoják na Mezní Louce, nebo Galathea na Roverkách, či třeba Key Way. Krásná byla i Večernice v Krušných horách. Ani nevím, jestli ta místa ještě existují.

Ve vlaku jsem se přifařil ke skupince kamarádů. Jemu říkali Mrchožrout a ty dvě holky jsem znal také – Mourek a Krátká Chvíle. Asociace s Osadou havranů je nasnadě: Gábina Osvaldová coby Dlouhá Chvíle. Jenže Krátká Chvíle se jmenovala Krátká, jelikož když jí chtěl člověk sundat kalhotky, tak to trvalo opravdu jen krátkou chvíli, jestli mi rozumíte. Prostě měla v rozkroku návštěvní knihu. Ale co? Takových holek bylo víc. Jinak to byla fajn kamarádka.

Tahle partička měla namířeno do neznáma. Na Šibeniční vrch u Stráže nad Ohří. Druhá varianta byla Horní hrad. Taky pěkné místo. Alespoň tehdy.

Vystoupili jsme tedy ve Stráži nad Ohří a zamířili do lesů. Lákaly nás i Doupovské hory, ale vojenští páni byli proti. A jsou doposud. Takže Šibeničák byla jasná volba. To jsme ještě netušili, co nás tam čeká.

Došli jsme na místo tak okolo deváté. Asi. Už byla skoro tma. Na tomhle místě není žádný převis, nic, kde byste se mohli schovat. Takže to jistily celty a nebo velké igelitové plachty z pytlů na skleněné tabule. Natáhli jsme provazy (prádelní šňůry) mezi stromy a udělali provizorní tábor. Dokonce jsme našli i ohniště. Když se na něm rozhořely plameny a my seděli kolem, tak už bylo fajn. Povídali jsme si, vzpomínali na lidi, co jsme dlouho neviděli, pili čaj a tvářili se hrozně drsně, jelikož jsme přece byli drsní trampové. Tedy jen my. Holky to po téhle stránce tak nežraly. Ale to nám nevadilo. Krátká Chvíle dělala na mě oči a já tušil, že se rozhodla, že jí dnes padnu za oběť. No, vzhledem k tomu, že mě tehdy opustila moje holka kvůli nějakému novodobému zbohatlíkovi, tak jsem zase tak docela proti nebyl. Takže za chvíli už seděla na celtě vedle mě a držela mě za ruku. A občas mě škrábala po zádech, což jsem velice ocenil. Ale nějak jsem se nemohl zbavit divného pocitu. No ne nadarmo mi říkali Sejček. Ta kombinace všeho byla divná. Šibeniční vrch, Měsíc v úplňku a samozřejmě houkání sýčka. Mrchožrout si mě dobíral, že mě hledá brácha, jelikož máma volá k večeři, ale to byly jen ty šťouchavé kecy.

Kde se tam ten chlap objevil, nevíme. Najednou stál u nás. Také to byl tramp. Alespoň jsem si to myslel. Kdo jiný by přišel v koženém plášti a třírohém koženém klobouku. Lidé jezdili v různých věcech, takže to nikdo neřešil.

„Ahoj, kamaráde,“ řekli jsme trochu poplašeně, jelikož nás docela vylekal. Kývl na pozdrav, ale nic neřekl. Uvolnili jsme mu místo u ohně, aby se ohřál. Sedl si k nám a prohlížel si nás, až nám to bylo nepříjemné.

„Hele, kdo jsi? A odkud jsi přišel? Neviděli jsme tě,“ řekl jsem. On se jenom pousmál a konečně promluvil.

„Kdo jsem? To není důležité. Ani by se vám to nelíbilo. A odkud jsem přišel? Jsem tady už dlouho. Viděl jsem vás přicházet. Tady je to moje.“

Pocit, že nás tenhle divný patron sledoval, jak stavíme přístřešky, děláme oheň, sedíme tady už tak dvě hodiny (ano, byla půlnoc), nám na klidu nepřidalo. A že by se nám nelíbilo, kdo je?

Seděl tam s námi ještě asi půl hodiny. Pak se zvedl a řekl:
„Jste dobré duše až na jednoho z vás. Ten půjde se mnou.“

„Myslím, že s tebou nikdo z nás nepůjde. Když nám ani neumíš říct, kdo jsi,“ zvedl se Mrchožrout ze země a postavil se před onoho člověka.

„Jsem Henker. A uvidíme.“ Jak se objevil, tak zmizel do tmy. Jenže kam zmizel?? Svítili jsme baterkami kolem a on nikde.

No, na nic jsme nečekali. Holky byly vyděšené a my dva docela také, takže jsme velice rychle zabalili, s tím, že zamíříme na Horní hrad. Tam byla další parta kamarádů a byl od nás tak dva a půl kilometru.

Když jsme vylezli z lesa, stále jsme se ohlíželi, jestli za námi ten Henker nejde, ale nikoho jsme neviděli. V otevřené krajině jsme se cítili jistější, takže jsme trochu zvolnili.

„Co to bylo za magora?“ začala hovor Krátká Chvíle. A Mourek to rozsekla.
„Slyšeli jste ho, jak mluvil? To nebyl Čech. To byl Němec. Ten přízvuk měla i naše babička. A Henker? Víte, co to je? To je německy kat. Že je to tam jeho? Nebylo to náhodou popraviště? Nejmenuje se to Šibeniční vrch?“

Je pravda, že celý vandr jsme nad tím chlapem přemýšleli. Nad jeho oblečením, nad tím, co říkal, a jak to říkal. A také nad tou výhrůžkou, že jeden z nás půjde s ním. Byl to docela zajímavý námět na večerní hovory. Kamarádům, co byli na Horním hradě, jsme to všechno řekli, ale ti se smáli. Akorát prý si z nás někdo vystřelil. Prý to byla dobrá „kanada“ a my mu na to skočili. Já o tom ale pochyboval. Ten chlap se objevil odnikud a zmizel nikam. Bylo to hodně divné.

Mrchožrouta týden na to v Karlových Varech těžce zmlátili. Prý dlužil peníze nějakým šmejdům kdoví odkud. Co jsem slyšel, tak prý jim prodal rtuť, ale pod tím, že šlo o takzvanou červenou rtuť. Nepřežil to. Když ten Henker mluvil o tom, že jeden půjde s ním, tak koukal tehdy na Mrchožrouta.“

Tady dopis Sejčka končí.

Požádali jsme o komentář PhDr. Jinřicha Kuneše psychologa a mystika.

Šibeniční vrchy, popraviště a místa spojená s katy nikdy nezmizí z paměti krajiny. I když se dřevěné šibenice dávno rozpadly a jména odsouzených odvál čas, energie utrpení a smrti se zde zapisuje do samotné půdy, do stromů, do kamení. Každý, kdo takové místo navštíví, vstupuje nejen do prostoru, ale i do příběhu, který se tu kdysi odehrál – a ten příběh může mít moc projevit se znovu.

V esoterické tradici se tomu říká egregor místa. Jde o kolektivní otisk emocí, myšlenek a činů, který přetrvává a v určitých okamžicích se může zhmotnit. Popraviště jsou zvláště silná, protože v nich byla opakovaně koncentrována energie smrti, strachu i oběti. To, co se trampům zjevilo, nemuselo být jen „přízrakem“. Mohl to být egregor katovy role, jakási bytost stínu, která se znovu utvořila z dávných křiků a bolestí, a přijala podobu dávného kata.

Když tato bytost pronesla, že „jeden půjde s ním“, nemuselo jít jen o planou hrozbu. V mystice existuje představa, že osud je přitahován k symbolům. Kdo se ocitne v přítomnosti „pána smrti“, může se jeho energie stát předzvěstí blížící se tragédie. Následná smrt jednoho z trampů tak mohla být spíše naplněním prastarého scénáře, který se v krajině znovu rozehrál.

Z pohledu magie je fascinující i čas: úplněk otevírá brány mezi světy, noc dává prostor nevědomí a bytostem z jiných rovin. V ten okamžik se otisk minulosti spojil s přítomností a vznikla scéna, která by se dala vykládat jako halucinace… nebo jako skutečné setkání s energií smrti.

Celá věc má ale i ještě jeden rozměr. Existuje i hlubší a temnější pohled. V démonologii se kat objevuje jako archetyp psychopompa – průvodce, který odvádí duše těch, kdo překročili hranici života. V lidových pověstech se takové bytosti zjevují na popravištích a místech smrti, často v podobě kata, mnišské postavy či lovce s kloboukem. Jejich úkolem je vyhledat „vyvoleného“, člověka, jehož osud už je zpečetěn. Patří sem i zobrazení smrti, jako starce, nebo kostlivce s kosou.

Onen Henker, který se zjevil trampům, mohl být právě takovou bytostí. Jeho slova „jeden půjde se mnou“ nesou pečeť rituálního odsouzení – nikoliv náhodné hrozby. V tradicích spojených s vampyrismem se objevuje myšlenka, že tyto bytosti „živí“ svou existenci z lidského strachu, bolesti a smrti. V tom smyslu se kat na Šibeničním vrchu mohl projevit jako energetický upír, bytost, která se vtiskla do krajiny a čeká na příležitost znovu „sklidit“ svůj díl.

Skutečnost, že krátce poté jeden z přítomných tragicky zahynul, lze číst jako naplnění kletby. Henker si jej vybral, protože byl oslabený, zranitelný, nebo už měl svůj osud předurčený. V některých okultních směrech se říká, že „krev volá krev“ – a kde jednou tekla, tam se energie smrti vrací.

Pokud by tedy trampové skutečně narazili na egregor či ducha kata, nebylo to jen setkání s minulostí, ale i s bytostí, která překračuje hranici času. Henker tu mohl být zároveň ozvěnou dávného kata i démonem, který si udržuje existenci tím, že vybírá oběti z řad živých. Vzpomněl jsem si na kata Karla Huße Podle oblečení by to i odpovídalo času. Jestli to byl jeho duch, či snad již zmiňovaná bytost vzala na sebe jeho vzhled… To už asi nezjistíme. A za pokoušení to nestojí.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz