Čas od času náš magazín uvádí příběhy čtenářů o jejich setkání s tajemnem. I dnes jeden přinášíme a při jeho čtení nám běhal mráz po zádech. Televizi má doma skoro každý. Je to takové okno do světa kterým k nám domů přicházejí hrůzy a neštěstí ze všech zemí. Každé zpravodajství se dá zhodnotit jedním slovem: Průšvih. Nemoci, války, bída, nezřízené výstřelky a luxus celebrit… To bývá jeho náplní. A tak se nelze divit, že toto okno občas použije i někdo jiný než tvůrci zpravodajství.

Dnešní dopis nám zaslal paní Alena z Roudnice nad Labem a v jejím příběhu hraje televize hlavní roli. Nebo někdo, kdo se v ní objevil?

„Patřím mezi tzv. Husákovy děti, takže moje dětství bylo v podstatě bez problémů. Chodila jsem do školy, pak do kroužku, s kamarádkami ven na prolejzačky, které nechali soudruzi instalovat na každém sídlišti, aby si děti měly kde hrát. Můj život se takhle odvíjel do mých dvanácti let. Táta jezdil do práce do chemičky v Lovosicích, maminka byla zdravotní sestra. Byli jsme naprosto normální průměrná rodina s majetkem jako měl tehdy každý. To znamená i televizi. Obyčejnou černobílou Teslu, na které jsem se ve čtvrtek dívala na Magion, v sobotu na Pionýrskou vlaštovku a v neděli na Studio kamarád a Jů a Hele. No prostě normální život. Proč to zdůrazňuji? Protože jednoho dne tahle pohodová idylka skončila a nebylo to zásahem StB, nebo jiné státní složky. Bylo to v neděli 31. října 1982. Ten datum si pamatuji, jelikož se mi prostě vypálil do mozku. Bylo tak okolo třetí ráno. Měla jsem žízeň, tak jsem šla do kuchyně si udělat vodu se sirupem. Naši spali a já skoro také. Prošla jsem obývákem a najednou za mnou blikla televize. Nepřemýšlela jsem nad tím. Naši se dívali ani na nějaký film a zapomněli ji vypnout. Šla jsem do té kuchyně pro pití, když jsem slyšela z televize moje jméno. Naprosto zřetelně. Zároveň jsem ucítila zimu a jakoby mne někdo uchopil za zátylek. To mne probralo a já se otočila. Na obrazovce byla naprosto ohyzdná tvář se slepýma očima. Byly celé bílé. Přesto jsem věděla že se to dívá na mne. Nebyl to žádný pořad. V tuto hodinu již na žádném z obou programů, co tehdy československá státní televize měla, nic neběželo. Zděšením mi sklenice s vodou vypadla z ruky a já začala hrůzou bez sebe strašně křičet. Naši přiběhli během chviličky, ale nechápali co se děje, jelikož já ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo. Jen jsem vyděšeně ukazovala na televizi, která ovšem byla již jako normálně. Mamince se podařilo mne trochu uklidnit a já poněkud zmateně a otřeseně řekla co jsem viděla. Tatínek obrátil oči v sloup a ukázal mi, že televize je vypnutá. I ze zásuvky. Naši byli trochu šetrní a tak chtěli, aby jim vše dlouho vydrželo. Kromě lednice bylo vypnuté vše. Pak prohlásil, že bych měla změnit literaturu a nečíst nějaké blbosti. A nebo kamarádky, pokud probíráme takovéhle věci. A šel opět spát. Maminka mne konejšila a vysvětlovala, že se mi to zdálo. Ale já věděla, že ne. Že to bylo skutečné.

Nervový otřes, který jsem prožila se podepsal na mé psychice a já nakonec skončila na psychiatrii na léčení, jelikož jsem z televizí dostala panickou hrůzu. Že to tam zase uvidím. Nehledě, že mne ta strašlivá tvář pronásledovala ve zlých snech. Ty oči a tu mrtvolnou tvář. Nebudu to popisovat, ale věřte, že nebylo co závidět. Sestry se k nám nechovaly zrovna nejlépe. Byli jsme pro ně magoři a basta. Já si navíc z té noci odnesla šedivý pramen vlasů.

Léta plynula a já dospěla. Nechala jsem se trochu nahlodat a sama sebe přesvědčovala, že se mi to opravdu jen zdálo. Vždyť přece není možné, aby televize běžela, když byla vytažení ze zásuvky. Ale strachu z té prokleté bedny jsem se nezbavila. Nedokázala jsem být v jedné místnosti sama s televizí.

Léta plynula a já se v roce 1990 vdala. Byla krásná doba devadesátých let a nám se dva roky na to narodila krásná dcera Anička. Hrůzný zážitek z dětství se zasunu kamsi do zadních fochů paměti a můj manžel byl tolerantní, takže televize byla v jeho pracovně a ne v obýváku. Pořád jsem se necítila v bezpečí u její vypnuté obrazovky, i když ten strach byl iracionální. Vždyť se mi to jen zdálo. Alespoň jsem tomu chtěla věřit. Až do 31. října 2004. Aničce bylo dvanáct let. Bylo už hodně pozdě, když se z jejího pokoje ozval šílený křik. Byla jsem v obýváku a dopisovala nějaká lejstra do práce, tak jsem okamžitě vletěla do Aniččinýho pokoje. Na televizi, kterou měla ve svém pokoji jsem spatřila mou dávnou noční můru. A i moje dcerka. Přízrak se jen trochu zašklebil a ta hrůza se rozpadla do zrnění a i to nakonec zmizelo. Teď už vím, že se mi to nezdálo. Že můj zážitek byl skutečný. I moje dcerka to odnesla. Prý jí řekl, že si pro ni přijde. Problém je samozřejmě ten, že mi nikdo nevěří. Strašidla přeci nejsou.

Anička se stala před rokem maminkou. Narodil se jí syn Vojtěch. Je ale postižený. Nedovyvinuly se mu oči, tak nemá duhovky, ale jen bělmo, takže je slepý. Jenže si obě uvědomujeme, že přesně takové oči se na nás dívaly z televizní obrazovky. “

Oslovili jsme s tímto případem našeho konzultanta pana Jindřicha a dali mu přečíst co nám paní Alena napsala. Zde je jeho vyjádření:

„O podobném případu jsem nikdy neslyšel. Ale netvrdím, že paní Alena lže, jelikož televize jsou opravdu okna, kterými my vidíme svět tak jak si kdosi přeje, abychom ho viděli. A bohužel to jde i naopak. I k nám může kdosi nahlédnout. A my si toto okno dobrovolně dáváme domů. Proto jsem se televize už před drahnou dobou zbavil. Přemýšlel jsem, co to bylo za bytost, která se zjevila matce a později i dceři. Duch mrtvého člověka to nebyl. Duchovní bytosti velmi často využívají elektrické pole ke komunikaci. Mohou tak ovlivňovat naše telefony, počítače a i ty televize. Že je to nesmysl? Jistě, může se to tak zdát, pokud se nezamyslíme nad řadou drobných věcí. Proč se třeba někdy telefon sám vypne a zapne, přestože není poškozený, nebo napadený virem? Proč se nám bez našeho zásahu náhle změní nastavení počítače, nebo i třeba právě toho telefonu? Proč se, naštěstí vzácně, stává, že náš telefon uskuteční hovor na číslo, které neexistuje? A nebo nám z takového nebo dokonce žádného čísla někdo volá? A nebavíme se o potlačeném čísle. Víme, že hovor proběhl, ale operátor jej neregistruje… A tak bychom mohli polemizovat dál.

Nevím kdo to konkrétně byl, ale mám velkou obavu z důsledků. To totiž byla nelidská bytost. Někdo z úplně jiného světa, někdo pro koho platí naprosto jiná pravidla než pro nás. Někdo, kdo se zřejmě chtěl dostat sem. Za jakým účelem? Nevím. Ale můžete paní Aleně poskytnout spojení na mne. Pokud bude chtít. Je pravda, že i já mám poněkud nepříjemný pocit, že se děje něco zlého. Je to jako dotek něčeho naprosto cizího, mrazivého, nekompatibilního s námi. Duchové mrtvých jsou stále lidmi a přestože nám nahánějí strach, jsou pořád tak nějak součástí našeho vnímání světa. Podvědomě víme, co od nich asi tak čekat. Ale tohle? Je to pro mne velká hádanka. Lidé bohužel otevřeli brány temnoty dokořán a z nich přichází něco, co už nemůžeme zvládnout,“ uzavírá pan Jindřich svůj komentář.

(redakce)

foto: archiv