Císař Karel I., poslední český král, abdikoval 11. listopadu 1918. Věřil v mír, hájil lidskost i spravedlnost – přesto skončil v exilu, zapomenut, zbaven moci, majetku i domova. Jeho příběh je tragickým závěrem jedné říše i varováním pro budoucnost.
Na den 11. listopadu připadá výročí, které zůstává v české paměti téměř neviditelné, přestože významně ovlivnilo běh našich dějin. V roce 1918 právě v tento den abdikoval poslední rakouský císař a český král – Karel I. Událost, která by mohla být vnímána jako symbolický konec jedné epochy, byla ve skutečnosti předzvěstí hlubších otřesů. Následující roky přinesly nejen rozpad monarchie, ale i vznik nových, zranitelných států, které brzy poté spolykala rozpínavost nacistického Německa.
Císař Karel I. byl mužem, který se zřejmě narodil ve špatnou dobu. Narodil se 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích jako syn arcivévody Oty Františka a Marie Josefy Saské. Dětství trávil částečně v Čechách, studoval na pražské univerzitě a ovládal čtyři jazyky. Po atentátu na Františka Ferdinanda v roce 1914 se stal korunním princem, a když 21. listopadu 1916 zemřel císař František Josef I., nastoupil Karel na trůn.
Jeho krátká, ale významná vláda byla sevřena válečným konfliktem, který z monarchie vysával život. Přesto právě on byl jediným z tehdejších panovníků, kdo se aktivně snažil válku ukončit. Tajná mírová jednání s Dohodou vedl v roce 1917 přes svou švagrovou, princeznu Sixtinu Bourbon-Parmskou. S ústupky v oblasti politické i územní chtěl udržet monarchii pohromadě – možná jinak, jako federaci, ale živou. Jeho vize byly moderní, otevřené a smířlivé. A především hluboce lidské.
Jako jediný evropský vládce zakázal bombardování otevřených měst a církevních památek, dbal na humanitární stránku válečných událostí a obnovil demokratický život v rakouské části říše. Když byli čeští politici Karel Kramář a Alois Rašín odsouzeni za velezradu, zachránil jim život a umožnil jejich návrat do veřejného života.
Osobní vztah ke Koruně české nebyl pro Karla I. pouze formálním titulem. Mluvil česky, měl české vzdělání a k české zemi vřelý vztah. Možná právě proto jej pozdější osud tolik bolel.
Po porážce Rakouska-Uherska na konci roku 1918 se Karel odmítl formálně vzdát trůnu, ale fakticky přijal realitu. Odešel do exilu, nejprve do Švýcarska. Když mu však nově vzniklé státy zabavily veškerý majetek a odmítly mu vyplatit důstojnou rentu, byl se svou rodinou převezen britským křižníkem na ostrov Madeira, kde žil ve skromných podmínkách v těžké finanční tísni.
Tam, v chladné a vlhké vile na útesech nad Funchalem, strávil poslední čtyři a půl měsíce života. V březnu 1922 onemocněl zápalem plic, který zůstával neléčen kvůli nedostatku financí i dostupné péče. Zemřel 1. dubna 1922 ve věku pouhých 34 let. Na smrtelné posteli se modlil za národy bývalé říše – a zvláště za Čechy.
Jeho pohřeb byl tichý a prostý. Střídmá rakev zakrytá rakousko-uherskou vlajkou, nízký dvoukolák, žádná pompa. Přesto přišla řada místních obyvatel Madeiry dát poslední sbohem muži, který nevládl silou, ale vírou, srdcem a vizí. Rakouské noviny tehdy přinesly obsáhlé smuteční články – mluvily o ztrátě epochy, o tragickém osudu, o lidskosti, která si zaslouží respekt.
Karel I., poslední český král, odešel z tohoto světa tak, jak žil – důstojně, tiše a v modlitbě. V roce 2004 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za blahoslaveného. Ne pro jeho moc nebo tituly, ale pro jeho víru a lidskost. A právě tyto dvě hodnoty by neměly být zapomenuty ani v době, kdy si připomínáme sté výročí jeho abdikace.
(redakce)
foto: Archiv
