Říká se, že poslední výstřely druhé světové války v Evropě padly 11. května 1945 u obce Milín v Československu. Ovšem není tomu tak. Poslední boje v Evropě proběhly na ostrově Texel, patřícím k Fríským ostrovům v Nizozemí.

Poslední boje s Wehrmachtem a Waffen-SS svedli vojáci 822. pěšího praporu Wehrmachtu, složeného původně z vojáků sovětské armády gruzínského původu, zajatých na východní frontě. Gruzínské povstání na Texelu bylo významnou událostí během druhé světové války, která se odehrála na nizozemském ostrově Texel. Ostrov Texel byl strategickým místem v rámci německého Atlantického valu a byl silně opevněn.

Povstání proběhlo od 5. dubna do 20. května 1945 a je někdy označováno jako poslední evropské bitevní pole. Povstání začalo v noci z 5. na 6. dubna 1945.

Povstání vedl prapor sovětských gruzínských vojáků, kteří byli původně zajati na východní frontě a poté bojovali na straně Němců. Tito vojáci souhlasili s bojem proti Sovětskému svazu, aby unikli špatným podmínkám v německých zajateckých táborech.

Hlavní důvody, proč Němci zajali gruzínské vojáky, kteří později povstali na ostrově Texel, souvisejí s kontextem druhé světové války a strategií nacistického Německa.

Mnoho gruzínských vojáků bylo zajato během německých operací na východní frontě, kde bojovali jako součást sovětské armády. Němci zajali miliony sovětských vojáků, z nichž mnozí byli nuceni bojovat na straně Německa, aby unikli špatným podmínkám v zajateckých táborech.

Němci využívali zajaté sovětské vojáky, včetně Gruzínců, k boji proti Sovětskému svazu. Tyto jednotky byly často organizovány do speciálních praporů, jako byl Ostbataillon, a nasazovány na západní frontě nebo v okupovaných územích.

Pro mnohé Gruzínce byla spolupráce s Němci způsobem, jak se vyhnout represím a špatnému zacházení v německých zajateckých táborech. Někteří doufali, že by se mohli vrátit do Gruzie a osvobodit ji od sovětské nadvlády, i když tato naděje byla iluzorní.

Němci slibovali nejen Gruzíncům, ale i dalším národnostním skupinám ze Sovětského svazu, že jim pomohou získat nezávislost, pokud budou bojovat proti Sovětům. Tyto sliby však nebyly míněny vážně a sloužily pouze jako nástroj pro získání vojenské podpory.

Tito zajatci, kteří se přidali k Němcům, byli později nasazeni na různých frontách, včetně ostrova Texel, kde se nakonec vzbouřili proti svým německým velitelům.

Průběh povstání: V noci 5. dubna 1945, pod vedením gruzínského důstojníka Šalvy Loladzeho, povstali Gruzínci proti německým okupantům a na krátkou dobu ovládli ostrov. Během této noci zahynulo přibližně 400 Němců. Gruzíncům se ale nepodařilo obsadit námořní baterie na severu a jihu ostrova, což umožnilo Němcům doplnit zálohy a zahájit protiofenzivu. Po týdnech tvrdých bojů Němci ostrov znovu ovládli.

Reakce Němců na gruzínské povstání na Texelu byla tvrdá a nekompromisní, zahrnovala rychlé protiútoky, masové popravy a rozsáhlé ničení. Německé velení se rozhodlo potlačit vzpouru za každou cenu, přičemž se zaměřilo nejen na gruzínské povstalce, ale také na nizozemské civilisty, kteří jim pomáhali.

Ještě té noci, co povstání vypuklo, německý velitel major Breitner, který unikl zajetí, rychle informoval své nadřízené. Berlín okamžitě nařídil znovudobytí ostrova a „žádné milosrdenství“ vůči povstalcům. Již 6. dubna začaly na ostrov přicházet německé posily. První vlna zahrnovala 600 vojáků. Později dorazilo dalších 2 000 mužů, včetně příslušníků SS.

Německé síly zahájily koordinované protiútoky, včetně ostřelování gruzínských pozic z pobřežních baterií na severu a jihu ostrova, které se povstalcům nepodařilo dobýt. Tyto baterie byly původně určeny k obraně proti spojeneckému vylodění, ale nyní byly použity proti povstalcům.

Den Burg, hlavní město ostrova, bylo intenzivně bombardováno německými děly. V jedné dvacetiminutové palbě bylo vypáleno 1 800 granátů.

Němci zahájili systematické pronásledování gruzínských povstalců i nizozemských civilistů podezřelých z podpory vzpoury. Probíhaly domovní prohlídky a popravy zajatých povstalců i místních obyvatel.

Zajatí Gruzínci byli nuceni svléknout uniformy Wehrmachtu, protože jejich vzpoura byla považována za hanbu. Poté byli donuceni vykopat si vlastní hroby.

Paradoxní je, že boje na ostrově pokračovaly i po kapitulaci Německa 8. května 1945. Němci pokračovali v represích až do příchodu kanadských jednotek 20. května, které ukončily konflikt.

Německá reakce na povstání ukázala jejich odhodlání potlačit jakýkoliv odpor i v posledních týdnech války, bez ohledu na civilní oběti nebo stav vlastních sil. Povstání na Texelu tak zůstává symbolem tvrdosti války a zoufalství vojáků i civilistů během jejího konce.

Po potlačení gruzínského povstání na Texelu v květnu 1945 zůstaly podmínky na ostrově katastrofální. Šest týdnů bojů zanechalo ostrov v troskách, s těžkými ztrátami na životech a rozsáhlými materiálními škodami.

Během povstání zahynulo přibližně 565 Gruzínců, 800 Němců a 120 nizozemských civilistů. Mnoho dalších bylo zraněno nebo přišlo o své domovy.

Nizozemští obyvatelé Texelu měli smíšené pocity. Někteří považovali gruzínské povstalce za hrdiny, jiní je viděli jako zrádce nebo viníky masakru, který zasáhl i civilní obyvatelstvo. Kvůli násilí a devastaci ostrova nebylo osvobození Texelu dne 20. května 1945 doprovázeno oslavami, jak tomu bylo v jiných částech Evropy. Obyvatelé byli v šoku a truchlili nad ztrátami.

Kanadské jednotky, které na ostrov dorazily, ještě dva dny bojovaly s Němci, kteří se nakonec vzdali. Do zajetí tak napochodovalo 1 535 německých vojáků. To ukončilo boje, které pokračovaly i po oficiální kapitulaci Německa.

Sovětská kontrarozvědka Směrš dorazila krátce poté, aby identifikovala přeživší Gruzínce. Ti čelili riziku repatriace do SSSR, kde byli považováni za zrádce. Někteří byli posláni do gulagů, jiní byli rehabilitováni až v 50. letech.

Ostrov byl po válce označován jako „poslední evropské bitevní pole“. Padlí Gruzínci byli pohřbeni na hřbitově Loladze na Texelu, který se stal symbolem jejich boje.

Texel se musel dlouho vzpamatovávat z materiálních i emocionálních následků povstání. Destrukce a trauma způsobené boji ovlivnily život místních obyvatel ještě mnoho let po válce.

(redakce)

foto: Pixabay