Démon. Kdo by to slovo neslyšel. Podle literatury toto slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl též používán výraz daimonion, který znamená „to, co osud způsobuje“, nebo také „vnitřní hlas“ či „svědomí“.
Dle pozdější judaistické tradice, ze které vychází jak křesťanská i islámská, je démon synonymum pro temného anděla, ďábla.
Démon má být zlá bytost, která lidem škodí a to různými způsoby. Způsobuje různá utrpení a někdy i smrt.
„S démony je velice nebezpečné si zahrávat,“ říká pan Jindřich, odborník na tajemné jevy. „Jsou nevyzpytatelní a jejich vyvolávání je velice náročné a nebezpečné. Na takovou operaci jsou nutné hluboké znalosti a zkušenosti. Teurgii ovládá opravdu jen hrstka lidí, takže návody na internetu jsou z velké části hlouposti. Přesto to raději nikdo nezkoušejte. Touha a shoda okolností může způsobit katastrofu. Abyste démona vyvolali, musíte znát jeho značku, správný čas a místo k jeho přivolání. Také si dané místo „oratoř“ musíte vyčistit a zabezpečit. Pokud se tak neučiní, může to operatéra stát život. A musíte znát démonovo jméno. Nepočítejte s tím, že ho někde jen tak naleznete, či že vám ho sám řekne. Znalost jména je cesta k ovládnutí. Pokud nad vyvolávanou bytostí nezískáte plnou moc, nic o sobě neřekne. K tomu potřebujete ovšem znát například texty, které předepisuje tzv. Rituale romanum, nebo vzývat konkrétní svatá jména. Pokud budete zdatný exorcista, a budete tedy vědět jak na to, démon vám odpoví. Ale nečekejte vřelé jednání.
A hlavně. Lidé vyvolávali a vyvolávají démony z temných, sobeckých pohnutek. Je to vždy osobní prospěch, buď hmotný, nebo i získání vědění. Ale za tohle se u démonů platí. Životem. Vzpomeňme na ukázkový příběh doktora Fausta.“
Nutno si uvědomit jednu věc. Démoni mohou i zabíjet. Mohou také na vás navléct vlastní špatnost, vlastní zločiny. Kolikrát se již řešily záhadné vraždy, které nikdo nemohl spáchat a přesto to nebyly sebevraždy.
Asi nejznámější případy působení démonů je posednutí. Ačkoliv je to díky filmům Vymítač ďábla a podobným snímkům velice popularizovaná věc, s klasickým posednutím se jen tak nesetkáte. Posednutí je také snadno zaměnitelné za duševní poruchu. Proto exorcista je dnes také obvykle vzdělán v oblasti psychiatrie, aby dokázal rozeznat, zda osvobození takového člověka je práce pro něj, nebo ne.
Dnešní věda samozřejmě existenci démonů nepřipouští a posednutí považuje jen za duševní poruchu. Ovšem lidé se schizofrenií při záchvatu se obvykle nevznášejí, nepohybují věcmi pomocí telekineze a nemluví jiným hlasem a neznámým jazykem.
Nám se podařilo najít člověka, který má s podobnou věcí zkušenost. Říkejme mu třeba Martin, jelikož si své pravé jméno přeje uchovat v tajnosti a pochází ze západních Čech. Redakce jeho jméno zná.
„S Markétou jsme se vzali chvíli po převratu. Byla to láska jako trám, a já měl růžové brýle. Jak bylo tehdy celkem časté, tak i moje žena se zkoušela věnovat okultismu. Asi mne to i na ní přitahovalo. Jenže to celé zašlo moc daleko. Markéta se jednou vrátila z její večerní procházky. Jako by to nebyla ona. Dívala se na mne tak divně. Jako se kočka dívá na myš. Když jsem se jí zeptal, odsekla mi, že se nic neděje.
Jenže dělo. Během dalších dní se úplně změnila. Byla zlá. Naše fenka, která Markétu milovala se jí bála. A Markéta ji občas nakopla. Doma se začaly dít divné věci, objevovaly se divné pachy, jako hniloba, sirovodík, nebo k čemu bych to přirovnal. Když to trvalo měsíc a Markéta uhodila vlastní mámu, tak jsem zakročil. Jenže co se stalo nedokážu pochopit. Otočila se na mne s vyceněnými zuby a cosi zachrčela. Nerozuměl jsem tomu, ale byl jsem náhle paralyzovaný. Pak se stalo něco ještě divnějšího. Její tvář náhle změkla, oči byly zase její a jen zašeptala: „Martine, pomoc.“ Pak se ale vrátila do „normálu“ a začala něco mumlat. Mluvila slova, ale nerozuměli jsme se jim. Tchýně utekla, já se ale nemohl hrůzou ani pohnout. Pak ale Markéta odešla do naší ložnice. Nevěděl jsem jestli mám jít za ní. Byl jsme strachy bez sebe, ale byla to moje žena a něco zlého se s ní dělo. Než jsem se ale rozhoupal, tak se objevila Markétina máma v doprovodu místního faráře. Já nechápal proč, ale ona to poznala. Byla věřící a přeci jen tušila.
Kněz s námi vstoupil do ložnice. Markéta ležela nahá na posteli a začala nás lákat k sexuálním hrátkám. Farář se nás zeptal, zda jsme už zkoušeli psychiatra. Jenže Markéta se mu vysmála a mužským hlasem. Hlubokým mužským hlasem. Pak se podívala na své oblíbené zrcadlo a to se rozletělo na kousky. To bylo i na velebníčka moc. Začal se modlit a pocákal ji svěcenou vodou. Už při těch modlitbách Markéta řvala jako tur ať toho necháme, nebo že ji zabije. Ano, říkala: „Přestaň, nebo ji zabiju!“ Kněz začal citovat něco z Bible, opravdu nevím co a do toho říkal: Vyjdi z ní. Markéta se kroutila, křičela a pak se stalo to nejstrašnější v mém životě. Moje milovaná manželka se skočila z postele do okna a vylétla ven. Zabila se.
Oficiální závěr zněl že se u Markéty projevila schizofrenie a v jejím záchvatu pod tlakem halucinací spáchala sebevraždu. Jen já, pan farář a panímáma víme co bylo pravou příčinou. Je tomu už hodně let a s nikým jsem o tom nemluvil. Až dnes s vámi.“
Co se stalo s nebohou paní doopravdy ví jen tři lidé. Ale jak k tomu přišla už dnes neví nikdo.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
