Blíží se Vánoce tedy svátky původních oslav zimního slunovratu, který připadá na 22. prosince Většina z nás má Vánoce zanesené v povědomí jako svátek narození Ježíš Krista. Jenže skutečnost je trochu jiná.
Zimní slunovrat je vlastně nejkratším dnem a nejdelší nocí v roce. Síla slunce a života tu končí, aby se v tu chvíli znovu zrodila. Proto je slunovrat svátkem smrti a následného znovuzrození. Při oslavě zimního slunovratu byl zapalován při západu Slunce oheň. To proto, aby bohové do něj vložili poslední sílu umírajícího Slunce. Tento oheň se pak roznesl do obydlí, kde se vložil do krbů a ohnišť. Musel hořet až do rána U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné bezpečné místo Ve staropohanské tradici tento čas byl i dobou odpočinku, jelikož v době dlouhých temných nocí se nedalo bojovat, ani se věnovat polním pracem. Nehledě na to, že noc skrývala temné síly a duchy. Centrem dění byl proto domov, kde hořel krb, kde hořel tento magický oheň. Symbolizoval ochranu před zlem a temnotou. Dával světlo, teplo, plašil divé šelmy a zlé démony.
Tento čas se scházela rodina právě u tohoto ohně, byli zde i hosté a vyprávěly se příběhy a ságy o bozích. Lidé vzhlíželi k bohu Odinovi a jeho ženě, bohyni Frigg jako ke svým ochráncům, aby přečkali tu nejtemnější a nejděsivější noc v roce.
Svátek Slunovratu je z mystického hlediska pro všechny původně pohanské národy, tedy i pro nás, oslavou zrození. Proto se leckde o svátku Yule, jak tento den nazývali naši předkové, slavil i nový rok. Vše staré končí a nové začíná. Rodí se nové slunce symbol boží síly.
Se Slunovratem je také spojena tradice zdobení stromu, což my dnes máme jako vánoční stromeček. Její původ sahá až do dávných dob starých Keltů a Germánů. Keltové ozdobeným stromem totiž také oslavovali boha Slunce, jelikož jemu byl v jejich pojetí tento svátek vlastně zasvěcen. Oslavy slunovratu byly oslavami naděje, vracejícího-se Slunce, života. Příslib jara. Germáni zdobili strom na počest svého boha Odina, v našich šířkách zvaného Wotan.
V den slunovratu je noc nejdelší a nejtemnější. Je také nocí poslední. Poslední v tom smyslu, jelikož od tohoto dne sluneční svit nabývá na intenzitě a noc se krátí. Prováděly si různé magické rituály a věštilo se. Zároveň se prostíralo pro příchozí, neboť i v tuto noc mrtví se vraceli ke svým živým. Zdobily se větvičky stromů, které si lide přinesli do svých domovů. Na zdobení se používaly šperky, pochutinky, ovoce. Dnes se samozřejmě používají již modernější ozdoby, ale je zajímavé, že jeden symbol zůstal nezměněn. Je to špička na stromku. Symbolizuje Odinovo kopí Gungnir. Kouzelné kopí bylo dle legendy vykované skřítky. Magie tohoto oštěpu tkvěla v jeho vlastnosti, že nikdy neměl minout stanovený cíl. Odin jej dostal od Lokiho, jako jeden ze tří darů bohům, když se snažil vyhrát sázku nad skřítkem Sindrim a jeho bratrem Brokkem.
Ve slovanském pojetí zimní slunovrat byl oslavou boha Dažboga jenž byl synem Svarogovým. Svarog byl ve slovanském pantheonu jedno z nejpůvodnějších božstev. Představoval Nebesa, takže vlastně ani neměl podobu. Nebyly nalezeny nikde žádné svatyně ani sochy, jelikož Svarog byl vlastně vše. Jeho synem bylo Slunce – Dažbog. Právě v čase zimního slunovratu se Dažbog rodí ze své vlastní smrti, jako bájný fénix.
Slunovratová noc je opět jedním z několika období, kdy temné síly mohou vstupovat do světa lidí. Je to noc, kdy svět díky smrti boha pozbývá jeho ochrany. Mizí tedy hranice mezi světem živých a mrtvých. V tuto noc, se stejně jako o Samhainu přicházejí na svět stvoření se kterými se většina lidí v reálu setkat nechce. Ať už jsou to Mory (upíři) vlkodlaci a nebo prokleté duše těch, kteří za života vraždili a křivě přísahali. Kromě toho ale můžeme potkat i duše svých zemřelých předků.
Dodnes se můžeme u našich východních slovanských sousedů setkat se slovem Kračun Základem tohoto termínu je slovo kráčet. Slunce kráčí k nám. Dokonce se tak někde označují i samotné Vánoce.
Je velice zvláštní, že narození Krista je ustanoveno zrovna na datum blízké zimnímu Slunovratu. Není to tak dlouho, kdy jsme psali o propojení slunečních kultů (zde) s křesťanstvím. Zde je další „oslí můstek“. Kristus, syn Boha, se zrozuje aby ochránil svět. Paralela s příběhem Svarog – Dažbog je více než zřejmá. Bylo nutno jej jen upravit pro mocenské potřeby nového náboženství.
Spousta původních slunovratových zvyků souvisí je stejných jako při Samhainu. V některých tradicích totiž bývá svátek Yule oslavován jako začátek nového roku místo Samhainu.
Období dlouhých temných nocí od Samhainu bylo nebezpečné a děsivé. Slunce pozdě vychází a brzy zapadá. Krajem se žene mrazivý dech královny Zimy. Tyto noci byly označovány za noci Běsů. Bylo to období temných magických rituálů.
Jeden ze zvyků který se přenášel na noc Yule byly i masky démonů a koleda. Ačkoliv je to zvyk související se Samhainem, uvedli jsme, že leckde byly tyto rituály spojené se slunovratem. Nutno vzít v potaz smysl těchto zvyků, který nebyl komedie jako dnes, ale měl hluboký magický podtext a lidé jej brali naprosto vážně.
K nejdelší noci v roce se vážou i další magické zvyky a tradice. Do zvířat se vtělovali duchové a ta mluvila lidskou řečí, země se otvírala a vydávala své poklady. Lidé také mohli nahlédnout do budoucnosti. Spousta dnešních vánočních magických zvyku jsou právě rituály Slunovratu. Různě se věštilo, louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost, poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt), krájelo se jablko, jakožto symbol Slunce. Jestliže byl jádřinec ve tvaru kříže ohlašovalo to smrt. Byl-li jádřinec červavý znamenalo to nemoc a krásná hvězdička znamenala zdraví a štěstí. Je tedy jasné, že k tomuto rituálu musíme užít přírodní jablko utržené ze stromu na zahradě čí někde v kraji a ne chemicky ošetřená jablka ze supermarketu. Kdo si vzpomene na Erbenovu Kytici, tak mu vyvstane na před očima příběh kdy dvě dívky šly vysekat díru do ledu aby viděly svou budoucnost. Svobodné dívky mohly v při takovém rituálu uvidět obraz svého budoucího ženicha, ale třeba také svou smrt.
Na svátek noci Yule můžeme udělat jeden malý soukromý obřad. S načasováním musíme vycházet z toho, že oslava začíná západem Slunce již ve čtvrtek večer. Tak totiž končil a začínal den. U nás toto počítání času bylo až do 16.století. Proto slavíme Vánoce už 24.prosince, přestože vánoční svátek je až o den později. Takže ve čtvrtek večer si v krbu, nebo někde venku udělejme ohýnek. Rozdělejme jej křesadlem. Přivítejme jej, jelikož má svou duchovní podstatu, a dejme mu nějaký drobný dárek v podobě kousku jídla, nebo pochutiny. Až bude toto hotové, tak si na kousek papíru tužkou nebo inkoustem napišme svá přání. A vyslovujme je nahlas. Dbejme na to, aby to byla ovšem konstruktivní věci a ne věci zlé a závistivé. Tento papírek pak vložte do ohně se slovy:
„Bohové našich předků (Chce-li někdo oslovit Vesmír jako takový, tak může) já (vaše jméno) prostřednictvím ohně k vám posílám svá přání. Je-li to v souladu s vaší vůlí a láskou, prosím vás o pomoc s jejich uskutečněním. A tebe ohni prosím, abys tento vzkaz vyslal tam, kam patří.“
V duchu si představte jak dým s vašimi touhami letí k nebesům a pak až dál ke hvězdám. Představte si jak se vám otvírají dveře za kterými je splnění vašich tužeb a vy těmi dveřmi procházíte.
Až budete obřad ukončovat, tak nezapomeňte poděkovat a to jak bohům, tak ohni. Ona totiž není jejich povinnost nás vyslyšet.
Pokud jste doma a oheň hoří v krbu, je nutné jej nechat do rána, jak je již napsáno v počátku našeho článku. Pokud jste někde venku, tak je dobré tento oheň přenést na svíčku či olejovou lampu. Tak nám vydrží až do rána, přestože původní ohniště třeba vyhasne.
I v dnešní době je nutno si uvědomit, že vše co lidé dělali mělo svůj smysl a neopakovali jen prázdné rituály. Magická paměť krajiny existuje a každý magický počin má svou odezvu, i když ji hned nevidíme. Takže i zde popsané rituály a věštby bychom neměli brát na lehkou váhu, pokud se rozhodneme je provést. A jestliže někdo v noci půjde ven, měl by mít na paměti, že zlo se nemusí ukrývat jen v temných tůních někde hluboko v lesích. Spousta temných zlých bytostí se ukrývá mezi lidmi a a to znamená, že jsou nám nablízku i ve městech. A my dnes již nezapalujeme ochranné ohně ani nepoužíváme ochranná runová kouzla, která měla moc člověka ochránit. I na bohy jsme zapomněli. A tak mají démoni daleko více šancí.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
