Noc čarodějnic, Valpuržina noc, Filipojakubská noc – tři pojmenování původně pohanského svátku Beltine. Co tento svátek skutečně představuje? Je opravdu spojený s temnými silami?

Beltine je svátkem života a naděje, lásky a plodnosti. Je to svátek probouzející se země a zároveň protipól Samainu. Pohané vlastně znali jen dvě roční období: léto (hojnost, úroda, plodnost) a zimu (hlad, smrt, nemoci). Beltine je začátek období léta. Byl to svátek bujarého veselí, kdy se na kopcích zapalovaly ohně, které měly očistit krajinu od zlé moci. Zároveň přes tento oheň skákali veselící se lidé, aby se tak zbavili negativní energie, která se v nich nashromáždila přes zimu. Zapalovaly se také dubové věnce, které se kutálely z kopce.

Oslavy svátku Beltine byly silně zaměřené k bohu Thorovi. Očekávalo se od něj, že svým kladivem pobije zástupy démonů, kteří odmítli odejít se zimou. Tehdy se také rozjel Thorův vůz po obloze a od jeho kol létaly jiskry v podobě prvních bouřek. Beltine je také svátkem zásnub – právě líbání pod rozkvetlou třešní je odkaz na tento akt.

V tomto období je příroda již zcela probuzená. Všechno je čisté, svěží, neomšelé. Svátkem Beltine začíná v keltském kalendáři světlá polovina roku, neboť slunce je na vzestupu – pro většinu tvorů ta lepší, teplejší část roku, období růstu a sklizně. Světlá polovina roku pak po sklizni předá vládu té temné – v den, kdy slavíme Samhain.

Beltine byl svátkem očistným. Zaháněla se smrt a nemoci, které chodily se zimou. Proto si můžete udělat doma, nebo ještě lépe v přírodě, malý očistný rituál. Myslete na něco, čeho se chcete zbavit – nějakého zlozvyku, nemoci či neduhu. Vzhledem k tomu, že drobná magie funguje na základě průchodnosti přes přírodní zákony (ostatně magie nikdy nejde proti přírodě a jejímu řádu), je jasné, že například vypíchnuté oko nám znovu nenaroste. Z tohoto principu je třeba vycházet při volbě svých přání, takže se soustřeďte na něco, co můžete sami ovlivnit.

Proč zmiňujeme líbání pod třešní, které se děje na Prvního máje? Celý Beltine totiž není oslava konce dubna, nýbrž oslava prvního májového dne. Jenže až do 16. století se přelom dne i u nás počítal podle předkřesťanského způsobu – den končil a začínal západem slunce. Proto se vše slavilo den předem večer. Známe to i dnes – Vánoce slavíme 24. prosince večer, přestože první svátek vánoční je 25. prosince, a Mikuláš také chodí večer předem. Proto se Beltine slaví již 30. dubna po západu slunce.

V našich zemích a u Slovanů vůbec je svátek doplněn ještě o upalování figurky staré ženy. Podle některých pramenů to bylo přejato od Germánů – figurka představuje původně bohyni smrti a zimy Moranu. Jak je zde zvykem, i tento svátek je trochu roztříštěný a část jeho praktik se přenesla na křesťanské Velikonoce. U nás se o zapalování ohňů mluvilo jako o německém zvyku z poloviny 19. století. Přesto byl jakožto pověrečná (pohanská) praktika v té době ještě zakazován – a z jiných důvodů jej zakazovali Němci za okupace českých zemí, po nichž štafetu převzal bolševický režim.

Díky křesťanskému působení došlo i zde k démonizaci svátku. Filipojakubská noc je v křesťanské mytologii spojena s peklem – pravděpodobně proto, aby církev donutila své postpohanské ovečky zůstat doma a neúčastnit se starých oslav. V této noci se měly otevírat hroby a z nich vystupovat duše zatracenců; upíři a vlkodlaci měli chodit krajinou. Na „prokletých“ místech (tedy původních obětních místech) se konaly sabaty čarodějnic za účasti pekelných knížat. Každý bohabojný křesťan v tuto noc klečel u kříže a zapálené svíčky, držel růženec a v hrůze se modlil.

Nakonec však pohanská tradice přetrvala. Dnes se tento svátek slaví opět v podobném duchu, jako jej slavili naši předkové – tedy s veselím. Náboj lásky a plodnosti se přenesl do zvyku líbání pod rozkvetlou třešní. Bohužel, zapálený oheň už v podvědomí lidí ztratil svůj magický význam a už se ani nezapalují na návrších. Není středobodem oslavy, ani jméno Thora už nevoláme – a když, tak to činí jen ti, kteří znají a vědí.

(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvojepribehy.cz