Hrad Osek (německy Riesenburg)je zřícenina gotického hradu, nacházející se asi dva kilometry severozápadně od města Osek v Ústeckém kraji. Tato majestátní ruina stojí na vrcholu skalního ostrohu v nadmořské výšce 525–550 metrů a od roku 1964 je chráněna jako kulturní památka.
Nejstarší zmínka o hradu pochází z listiny z roku 1250, kde se objevuje jméno Boreše z Rýzmburka. Historický výzkum zjistil, že krátce před tímto datem (1248/1249) byla v horní části hradu vystavěna jedna z věží, což ukazuje, že v tomto období vznikla nejstarší část hradu. Jeho význam spočíval v tom že strážil jednu z kupeckých cest vedoucích ze Saska do Čech.
Prvním rodem, který ba hradě sídlil byli Hrabišicové. Zakladatel rodu, Kojata, patřil k významným členům dvora českého knížete (a od roku 1085 krále) Vratislava II. Kojata byl bílinským županem, což byl knížecí správce oblasti.
V průběhu 12. století jeho potomci i nadále střežili jako Bílinští župani česko-saské pomezí. Ten který nosil jméno Hrabiše, v letech 1188-1197 zastával úřad nejvyššího komořího. Hrabišův bratr Slavek pak tento úřad vykonával i za Přemysla I. Otakara. Po Hrabišovi nese rod svoje jméno.
Jeho synovec Bohuslav patřil k oblíbencům krále Václava I. a tak získal post nejvyššího komořího. Dokonce krále zastupoval v době nepřítomnosti.
Bohuslavův syn Boreš nakonec začal budovat osecký hrad, pod německým jménem Riesenberg což značí „Obří hrad“.
Hrad je architektonicky velmi zajímavý.
Jádro hradu má tvar trojúhelníku v jehož cípech stály dvě čtyřhranné a jedna okrouhlá věž. Nejstarší stavba hradu je čtyřhranná obytná věž (donjon). Měla tři patra a okna orientovaná k západu a jihu. V přízemí se nacházela síň, nad ní obytná komnata, o patro výše ložnice se vstupem na obranný ochoz. Nad ní se nacházelo ještě patro kde byly uskladněné zásoby, či jiné potřebné věci. Do pater se chodilo po dřevěném schodišti.
K menší čtverhranné věži přiléhala malá kaple a palác. Poslední z věžní trojice – okrouhlá věž – má u paty průměr 6,2 metru a je částečně dochovaná až do výše třetího patra. Její výstavba je datována do období 1248–1249. Je přístupná dochovaným portálkem. Rovněž jsou dochované kapsy po závorách což ukazuje, že vstup bylo možné uzavřít z vnitřní i vnější strany. Do vyšších pater se vstupovalo portálem v prvním patře přístupném z přilehlé hradby po žebříku.
Je zajímavé, že opevnění prvního a druhého nádvoří postrádalo ochoz a obranu hradeb umožňovaly pravidelně rozmístěné věžičky. Existuje názor, že vnější opevnění nevzniklo současně se založením hradu, ale bylo postaveno až v průběhu 14. století.
Na druhém nádvoří volně stojí okrouhlá věž, ale vstup do ní pochází až z 19. století. Na západní straně k ní byla v 15. století přistavěna hospodářská budova, považovaná za pivovar popřípadě ubikaci hradní posádky. .
Pod hradním jádrem, na třetím nádvoří, stála hospodářská budova.
Majitel hradu, Boreš z Rýzmburka, věrně sloužil Václavu I. a to i v době, kdy proti němu povstali někteří ze šlechticů vedených kralevicem a následníkem trůnu Přemyslem II. Otakarem.
Borešův syn Bohuslav a jeho nástupci již používali přídomku z Rýzmburka. Na Bohuslavově listině z 10. února 1315 je přivěšena pečeť, na níž je zobrazen Borešův erb.
Bohuslavův potomek Boreš (V.) se stal dvořanem a blízkým spolupracovníkem císaře Karla IV. a významně se podílel na zahraniční politice říše. Ve 14. století majetková država Hrabišiců pomalu upadala a v první polovině 16. století Hrabišici vymřeli. Nakonec se ale sami dostali do konfliktu s králem jelikož v roce 1398 prodali své majetky v Oseku míšeňskému markraběti, včetně hradu, a již se do regionu nikdy nevrátili. Hrad přestal sloužit jako sídelní a byl nadále pod správou pověřeného úředníka – purkrabího. Prodej panství se však odehrál bez potřebného souhlasu krále, jelikož i když na Oseku tento rod sídlil, tak v podstatě nebyl jejich, nýbrž patřil ke královskému zboží. To to zapříčinilo letité spory o vlastnictví, ukončené až roku 1459 navrácením panství a hradu do rukou českého krále Jiřího z Poděbrad. Ten hrad roku 1460 zastavil kancléři Prokopu z Rabštejna. Za nejasných okolností byl hrad roku 1468 obsazen německými rytíři a v letech 1471 a 1473 Sasy.
V roce 1530 prodal král Ferdinand I. hrad Rýzmburk pánům ze Sulevic. Ti se ale brzy přesídlili na pohodlnější zámek v Duchcově a hrad začal chátrat.
Riesenburg, je nejen impozantní historickou památkou, ale také svědkem bohaté a dramatické historie české šlechty. Přestože se hrad postupně proměnil v ruiny, stále si zachovává svou majestátnost a přitahuje návštěvníky svou atmosférou a působivými zbytky středověké architektury.
Ke hradu se také váže jedna pověst. Říká se, že jeden ze zdejších pánů nechal vykopat tajnou chodbu, pro případ, že by do hradu dostal nepřítel. Chodbu měl kvůli utajení kopat jeden člověk, která po jejím dokončení za toto tajemství měl zaplatit životem. Zedník byl na rozkaz pána v této chodbě zazděn a to někde v místech, kde byl jeden z průduchů. Leč tento průduch s ním i zazděného řemeslníka objevili dřevaři, kteří nešťastníka vysvobodili.
Poněkud strašidelnější příběh se váže ale k období třicetileté války. V roce 1640 do Oseka dorazili švédské oddíly. Vojáci se usadili na hradě, který i v té době pořád patřil k dobře bránitelným místům. Odtud vojáci pořádali pícní výpravy do okolí a věru v rukavičkách si nepočínali. To se samozřejmě nelíbilo místním lidem a tak se v obci Loučná místní statkář Hans Krawatt se svými čeledíny postavil na odpor. Napadali malé skupinky vojáků v okolních lesích a jejich mrtvá těla ukrývali do jedné ze starých cínových štol zvané Čertova díra
Dlouho nikdo neměl tušení, kam se Švédové ztrácejí. Svádělo se to na vlky, nebo dezerce. Jenže za temných nocí byl u štoly slyšet podivný nářek. Byl tak děsivý, že se tomuto místu začali lidé vyhýbat. To prý duše mrtvých a řádně nepohřbených vojáků dávaly o sobě vědět. Až později kdosi těla nalezl, a postaral se o jejich křesťanský pohřeb.
Duše sice přestaly naříkat, jenže strašení neskončilo. Jeden ze zabitých vojáků klid nenašel. Jeho tělo totiž bylo jinde než v oné štole, tak jej nikdo nenalezl. Jeho duch se tedy dodnes toulá po místních lesích a hledá své druhy. Vysvobodit jej muže jen ten, kdo najde jeho kosti a uloží je do hrobu k ostatním Krawattovým obětem. Kdo bude mít tu odvahu a dá si tu práci?
Pro současné návštěvníky nabízí hrad Osek nejen pohled do minulosti, ale také nádherné výhledy na okolní krajinu Krušných hor. Je to místo, kde se historie setkává s přírodou, a kde můžeme pocítit ducha dávných časů.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
