Emoce zmítají takřka každým z nás. S někým méně, s někým více. Mohou nám život zpříjemnit , ale také hodně z komplikovat. Proto se je učíme ovládat, nedávat najevo, potlačovat.

O některých emocích jsme zapředli rozhovor s naším konzultantem v oblasti psychotroniky, psychologem a mágem Jindřichem Kunešem.

Emoce. Co nám mohou přinést a co odnést? Jak bychom k nim měli přistupovat?

To je dost složitá otázka. Pro někoho jsou emoce přirozená součást života, pro některé lidi je to zase neznámý pojem. Ale berme v potaz běžného člověka. Projevování určitých emocí je v naši kultuře bráno jako cosi nepatřičného. Pokud jste muž, nesmíte plakat a tedy dávat najevo smutek, mít strach, okatě se radovat. To je bráno jako slabost. Teď navíc nesmíme projevit zlost, vztek. Jinak jsme bráni za asociály, nebo dostaneme nějakou politickou nálepku. Takže tuto negativní energii v sobě ukládáme a zaděláváme si na infarkt myokardu, mozkovou mrtvici, či jiné takto skvělé onemocnění. Chodíme k psychiatrovi a ten nám dává tuny chemie, abychom se cítili v pohodě a přitom se pomalu stáváme závislí na oněch lécích. Ale emoce je naprosto přirozená součást života a komunikace. Strach je obranná reakce na nebezpečí. Zlost zase příprava k boji s nepřítelem. Pláč uvolňuje stres ze smutku. Radost nám zase dává pozitivní náboj a aktivuje naší snahu něčeho dosáhnout. Zdravě projevená emoce nám může přinést rovnováhu do života. A někdy ten život i zachránit.

Díky kulturním vzorcům nám bohužel může zase taková emoce odnést společenskou prestiž. Je na každém, co považuje za víc. Jestli uznalé pohledy okolí, i když jej zrovna veze sanitka s již zmiňovaným infarktem, nebo pár znechucených hlupáků co považoval za kamarády, ale zdravou psychiku i tělo.

Jak bychom měli k emocím přistupovat? Já na to říkám, že bychom si měli vzít příklad ze zvířat.

Zvířata se za emoce nestydí. Donedávna si lidé mysleli, že jsou jedinými živými tvory, kteří dokážou emoce projevit. O zvířatech si mysleli, že jednají jen na základě pudů a instinktů, že jsou vlastně takové naprogramované biologické stroje. Jenže chyba lávky. Náš pejsek, nebo kočička nám dokáže projevit takovou lásku, jako nikdo. Člověk to zvládá jen málokdy. Pes za vás položí i život a neptá se. Bude vás zuřivě bránit i proti daleko silnějšímu soupeři. Kdo z vašich kamarádů by tohle udělal? A když toho samého pejska něco bolí, nebo trápí, tak pláče. Jednou jsem v ZOO viděl osamělého vlka. Zemřela mu družka a on upadl do tak silné a hluboké deprese, že sám nakonec umřel. Viděl jsem ho plakat. A kdo by si troufl jej považovat za slabocha? A přitom člověka za slabocha v takovou chvíli považujeme.

Jaké emoce spatřuješ mezi lidmi?

Teď? Už několik let vidím strach. Má ho v skoro očích každý. A nelze se divit. Tato společnost je totiž na strachu postavená. Ne na radosti, lásce. Na strachu. Strach je totiž vynikající nástroj k manipulaci. Říká se že stohlavé stádo lidí udrží v poslušnosti jeden chlap s puškou. Jeden. Přitom by ho ostatní utloukli čepicemi, ale nikdo nechce být ten první. A i kdyby se jeden zvedl, nemá jistotu, že nebude sám. Že ho ostatní nenechají ve štychu. A to je vysoce pravděpodobné, jelikož ve strachu jsou u nás vychovávány již generace. Odvaha není na pořadu dne. Odvážný člověk je nebezpečný. Dá se říci, že atmosféra strachu se u nás začala vytvářet po obsazení Sudet. Pak přišel Hitler a strach se začal rozlézat společností. Ty vývěsky se jmény zavražděných lidí měli stejný účel a efekt jako veřejné popravy za středověku. Vyvolaly strach. Strach je emoce z nejistoty a ohrožení. Právní nejistota, nejistota hodnost a strach o život, o rodinu. To je zbraň každé tyranie. Nevíte co smíte a za co vás zabijí. Komunisté, jako další totalitáři jen pokračovali. A současná garnitura to dotáhla k dokonalosti. Dnes je strach nedílnou součástí našich životů. Pravda, již nejsou popraviště. Ale to není z nějaké lásky k bližnímu. Vražda ideologického odpůrce je až moc okatá. To z něj dělá mučedníka. Navíc smrt není zas tak strašná. Tedy pro člověka, který je věřící a žije takříkajíc správně. Proto totalitní systémy nejprve cílí na víru. Vyhnat lidi z kostela. Zbavit je víry. Dát jim svou nebo žádnou. Svázat je ideologicky a ekonomicky. A když se to povede, nastupuje strach, jelikož víte že můžete z libovůle moci o vše rázem přijít. Stát si své občany svázal půjčkami a hypotékami. Platbami za vše, co chceme a potřebujeme. A na to tedy musíme mít peníze. Když někdo zlobí je odstaven od zdrojů a padne na něj exekuce, která mu sebere zbytek. Člověk přijde o veškerou jistotu a to je pro psychiku naprosto devastující. Navíc, stejně jako za nacismu, každý kdo takovému člověku pomůže, může se dostat do naprosto stejných problémů.

Stát má vůči člověku jednu jedinou pravomoc. A tou je trest. Jenže trestat může jen když dojde k porušení zákona. Všimněme si kolik věcí je oproti minulosti dnes zakázaných. Kolik jednání v lidském životě podléhá zákazu. Je toho mnohonásobně více než to bylo za komunistů. A neukládá se vězení, ale obří pokuty, takže jsem opět u té ekonomické likvidace, která je daleko efektivnější, jelikož nic nestojí. Vězně musíte živit. Bezdomovce ne.

Cílem je lidi vystrašit. Vzpomeňme si na Covid. Nemoc dostala takové PR jako nikdy nic před tím. Manipulovalo se s čísly, informacemi. To byla učebnicová ukázka manipulace strachem. Všichni se tak báli o život, že si dobrovolně nechali vzít svobodu. A vůbec jim nebylo divné, že to co státní moc předváděla je podle zákona možné jen v Číně nebo Severní Koreji. Ti, kdo na to poukázali a nenechali se vystrašit, byli vyloučeni z veřejného života. Vystrašení se nechali očkovat látkou o které jim nikdo nic neřekl. Někteří odborníci dokonce přiznali, že v důsledku očkování byla i úmrtí. O jiných zdravotních problémech ani nemluvím. A co bude s očkovanými v dlouhodobém horizontu nikdo nic neví. Lidé byli tak vystrašení, že připustili regulérní apartheid. Řádní a poslušní očkovaní volali po eliminaci neočkovaných. Jak daleko měl každý z těch řádných a poslušných k Adolfu Eichmannovi? A kde v tu chvíli byla ústava? Tolik dokázala se společností udělat cílená manipulace strachem. Budiž nám toto výstrahou kam je člověk, který se bojí ochoten zajít a co je ochoten tolerovat. Naše společnost neměla daleko od toho, aby zde byly koncentrační tábory pro neočkované, kde se bude provádět násilná převýchova. Naštěstí pozice těchto sil, nebyla ještě tak silná, aby toto mohla uskutečnit. Ale zlo si bere ponaučení. Příště to bude sofistikovanější, jelikož byly odhaleny některé brzdy tohoto procesu. Těch se systém po nějaké době zbaví.

Spatřuješ jen strach? Nebo jsou i jiné věci, poněkud pozitivnější?

Mluvil jsem o zvířatech. Strašně rád bych viděl více lásky než strachu. Pořídil jsem si kočku z útulku a studuji ji. Jak to malé zranitelné stvoření pochopilo, že je v prostředí, kde ho nečeká vědomě nic zlého. Její láska a příchylnost je tak obrovská, že jsem něco takového mezi lidmi ještě neviděl. Je mi naprosto jasné, že tady je cesta z těch všech problémů co máme. Ať tak či onak stejně musím zabrousit do duchovní roviny, jelikož nevěřím, že ta cílená manipulace srze strach pochází z lidské hlavy a srdce. Už jednou jsem říkal, že ne vše co má lidské tělo je člověk. V takových tělech dlí nelidské entity, které vymýšlejí, jak lidi zotročit. Fyzicky i duchovně. Můžeme se tomu bránit a ubránit, ale všichni. Sám se člověk neubrání, i když může vzdorovat déle, než třeba soused. Systém strachu je totiž o vydírání.

Tyhle síly zatím postupují skrytě, to znamená, že se stále ještě bojí úplně vylézt na světlo. Vědí, že mohou prohrát. Zvířata nám ukazují cestu. Ony milují. Bez podmínek. Neříkají: Mám tě rád jen když…

Měl jsem souseda, který chlastal. Nevím co se mu stalo, že sáhl po alkoholu, ale byl v jeho moci. A tenhle člověk měl psa. Německého ovčáka, fenku. Jmenovala se Petruška. Ta s ním zkusila. Když byl opilý, bil ji. Jeho křik a její nářek se nesl ulicí několikrát týdně. Jednou zkolaboval a musela pro něj jet sanitka. Záchranáři měli ale co dělat, aby ona je k němu pustila. Bránila jej do posledního dechu. Až policie ji dokázala zvládnout. V útulku pak ta fenečka chřadla. Nejedla. Vzal jsem ji k sobě domů, ale nemělo to smysl. Umírala mi před očima. Jednoho dne ale ožila. Kňučela, byla celá roztěkaná a pořád běhala k oknu a ke dveřím. Podíval jsem se z okna a tam z nějakého auta vystupoval její páníček. Ačkoliv byla nebohá fenečka zesláblá, chtěla mi probourat dveře. Vyšli jsme tedy ven a ona se přiřítila k tomu svému člověku a bouřlivě ho vítala a doslova objímala. Tolik lásky k člověku, který ji týral. Pan Sedláček ji objal také a viděl jsem ho poprvé plakat. Ta vyhublá čubina mu slízávala slzy, jakoby říkala: „Neboj, už je dobře. Jsme zase spolu a já tě miluji.“

Pan Sedláček se podíval na mne a řekl: „Málem jsem umřel a viděl jsem Boha, pane doktore. Ale nejsem blázen.“

Od té doby pan Sedláček nepil. A už nikdy svého pejska nebil. Umřel asi pět let na to na infarkt. Doma. Bohužel jeho Petruška neuměla vytočit číslo na telefonu. A její zoufalý křik tentokrát nikdo včas neslyšel.

My lidé se musíme od zvířat učit. Ve své nadutosti jsme je označili jako hloupá a bezvýznamná stvoření. Jenže nejsou. Jejich moudrost bych chtěl mít. Zvířata nám ukazují, že se za své emoce nestydí. Projevují je kdykoliv je to potřeba. Mají strach když jsme na ně zlí a stejně nás milují. A to i v situacích, kdy by nás druhý člověk opustil. Chovejme se jako oni. A hledejme cestu k Bohu. On ji před námi neschovává. To jen my ji nechceme vidět. Ale Bůh je jako Petruška. I když ho urážíme, nadáváme mu, děláme věci které jsou za hranou, stejně nás miluje a čeká. A že to tak není? Když to dokáže pejsek, tak Bůh ne?

Myslíš, že lidé nejsou schopni milovat?

Ale jsou. A stejně jako ten pes, či kočka. Jenže vše je propojené se vším. Lidé se začali bát o zdroje, o živobytí. Dříve každý hospodařil na svém políčku, prosil bohy o požehnání a úrodu. Dodržoval svátky koloběhu roku a žil v celku spokojeně. Miloval svou ženu a ona jeho. A tak spolu žili až do smrti. Mluvíme o obyčejném člověku, ne o nějakém excesu a psychopatovi. Ty byly i tehdy. Civilizace a systém nás od těchto zdrojů odstřihly a nutí si nás je kupovat. Kdo dnes nechce na tohle přistoupit a chce si sám hospodařit, stát mu dává tolik překážek, že to ten člověk nakonec vzdá. Každý to dříve nebo později vzdá, jelikož dojde do bodu, kdy už ten stát prostě nepřemůže. A se strachem přichází i ta podmíněná láska. Budu tě milovat jen když budeš úspěšný a přineseš peníze, abychom si mohli koupit zdroje. Když neneseš peníze, jdu jinam. Víra, láska, rodina a odvaha si toto bránit jsou největšími nepřáteli jakékoliv tyranie. Proto se stát toto snaží zničit. V těchto věcech je totiž svoboda. Proto se musíme milovat z podstaty bytí a ne kolik peněz máme. Láska nesmí být podmíněná něčím. Proč Petruška milovala pana Sedláčka? Vždyť byl úplně jiný než ona. Ona byla pes a od člověk. Najíst jí asi také moc nedával. A bil ji. Ale kdysi spolu asi zažili hezké věci. Než začal pít. Zamysleme se nad tímhle. Boj se zlem je těžší a těžší. A to jen proto, že jsem mu dovolili se rozlézt po světě a do našich srdcí. Na You – tube je písnička Hallejujah nazpívaná malou holkou Naty Hrychovou. Těch deset bodů božích vět, by klidně mohlo spasit svět. Je to celé jen a jen na nás. Pokud budeme ochotní, tak nám přijdou na pomoc celé legie andělů. Ale jen když budeme chtít. Doprčic pokusme se o to aspoň. Strkáním hlav do písku nic nezměníme. Přestaňme se přetvařovat, dávejme najevo pocity. To je první krok.

Dostali jsme se někam jinam, než je povídání o emocích. Vraťme se tedy k nim.

Ale nedostali. Ono to je o těch emocích. My totiž s emocemi pracovat neumíme. Už neumíme, abych byl přesnější. Zvířata ano. Naučme se emoce opět projevovat. Pomůžeme tím svým vztahům, svému zdraví jak duševnímu, tak tělesnému. Dávejme najevo lásku. Tu hlavně. A mysleme u toho, abychom nesklouzli do nějaké pasti, jelikož ty jsou již dávno nastraženy v podobě různých skupin a církví. Kristus řekl, že strom se pozná po ovoci. Líbivá slova jsou často jen sýr v pasti a emočně hladový člověk po něm skočí. Víra a láska jsou dvě spojené nádoby. Člověk bez víry nemá skutečnou lásku a člověk bez lásky nenajde víru. Abych to trochu osvětlil. Kdo nevěří nemůže skutečně milovat a kdo skutečně nemiluje nemůže věřit.

Myslíš že zvířata věří v Boha?

Myslím, že nevěří. Jsem přesvědčen, že zvířata vědí. Že Boha vidí, že s ním komunikují. Ano, popírá to vše, co říkají církve. Ty totiž tvrdí, že zvířata nemají duši. Ale to je naduté tvrzení církevních prelátů. Takže ano. Zvířata jsou ve spojení s Bohem. O tom jsem přesvědčen. Proto říkám, že se musíme od zvířat učit.

Děkujeme za rozhovor.

(Redakce)

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy