Kdo má rád dobrodružství na vlastní pěst a nechce plnit kapsy cestovek, pro toho je tento náš příspěvek jako stvořený. Destinace, kde můžeme vidět krásnou drsnou přírodu tak jak byla stvořena a která je stvořena pro drsné ženy a muže není zas tak daleko. Nemusíme tam letět letadlem přes oceán, jelikož se nenachází v tropických rájích v Karibiku, nebo ve vzdáleném Tichém oceánu či Africe. Je tady v Evropě. Jen je to místo, kde se nebudeme válet na pláži a předvádět svou solventnost v hotelových resortech. Ale okusíme zde nefalšované dobrodružství.
Špicberky jsou jedno z nejsevernějších míst Evropy. Toto souostroví patří Norsku a lze tam cestovat i s občankou, jelikož patří do Shengenského prostoru.
Souostroví se nazývá Svalbard a leží v pomyslném středu Severního ledového oceánu méně než 1.000 km od Severního pólu. V minulosti nehostinné těžební místo je dnes vyhledávanou destinací dobrodruhů z celého světa. Na několik měsíců v roce se souostroví zahalí do tmy, kdy Slunce nevystoupí nad horizont. O půl roku později však obyvatelé a návštěvníci prožívají „nekonečně“ dlouhé slunečné dny. Proto je pro návštěvu vhodnější letní období. Polární den zde začíná v polovině dubna a končí v polovině září.
Ostrovy byly známe Vikingům a později je znovu objevil Willem Barrents. Holanďané však o území nejevili zájem a tak zůstalo ve sféře vlivu Dánska, ke kterému Norsko patřilo až do roku 1909. Existují i domněnky, šířené hlavně sovětskými historiky, že ostrovy byly objeveny a osídleny ruskými Pomory a proto na ně vznášelo nárok i Rusko a potom i Sovětský svaz. Tato teorie se opírá o zápisky novgorodského kupce Ivana Novgorodce, který uvádí, že Pomorové měli na ostrovech své osady již počátkem 12.století. SSSR stáhl svůj územní požadavek až koncem druhé světové války. Do té doby trval na vytvoření alespoň rusko-norského kondominia a to v přímém důsledku německých operací v dané oblasti.
Podle Špicberské dohody z 9. února 1920 se přiznává Norsku svrchovanost nad tímto územím, ale území musí zůstat demilitarizované. Norové tak převzali správu nad ostrovy v roce 1925. Ale podle této dohody mohou občané zemí, které se staly signatáři dohody stejným právem využívat přírodní nerostná bohatství. Dohodu podepsalo i někdejší Československo, tudíž i my máme do jisté míry nárok na tyto ostrovy. Díky této dohodě zde vznikly i ruské, potažmo sovětské osady, které jsou dnes již částečně opuštěné. Přesto je zde silná ruská populace, takže pro návštěvníky, kteří nepodléhají politickým hrám a tanečkům je zde možnost i používat ruský jazyk, který jsme se ve školách do roku 1989 běžně učili. Asi jako dnes angličtinu.
Příroda na ostrovech je unikátní proto je zde několik národních parků, kvůli kterým je v určitých obdobích na některá území zcela zakázán přístup Na ostrovech je hnízdiště mnoha mořských ptáků a dokonce i dvou pěvců, kteří sem migrují a v létě hnízdí. Jsou zde také čtyři druhy savců: hraboš, liška polární, sob špicberský a lední medvědi Ti jsou na ostrovech velice rozšíření, proto je nutné dodržovat jistá opatření, mezi které patří i nošení pušky, kterou si zde lze zapůjčit. Leč tato zvířata jsou zde chráněna, proto není dobré je rušit a případné zabití medvěda je možné jen v obraně.
Roste zde i přes drsné přírodní podmínky spousta rostlin, téměř všechny jsou malé a během krátkého léta musí stihnout rychle odkvést. Roste zde i nejnižší prales na Zemi, složený z místního poddruhu břízy.
K ostrovům administrativně patří dvě odlehlá území. Jedním je Medvědí ostrov a druhým je ostrov Jan Mayen. Na ten se nedá dostat jinak než s vědeckou expedicí.
Hlavním městem ostrovů je Longyearbyen. Má okolo 2 144 obyvatel tvořených Nory a Rusy. Ačkoliv se dle počtu lidí nejedná o velikou osadu, je zde mnoho zajímavostí. Historie města je docela pohnutá. Přestože toto území nebylo za II.světové války Němci okupováno, jako zbytek Norska, přesto jej Němci v roce 1943 zcela zničili útokem sil ze své bitevní lodi Tirpitz. Zdejší norská vojenská posádky byla poražena a odvlečena do Německa. Naštěstí bylo po válce obnoveno a dnes je to moderní město s rozvinutou infrastrukturou. Proto zde nalezneme vše, co město má mít. Je zde nejsevernější pošta, banka, teplárna, pekárna, prádelna, benzínová pumpa, restaurace, supermarket, veřejná knihovna, městský hřbitov. Na něm se však dnes již nepohřbívá, jelikož ve věčně zmrzlé půdě se těla nerozkládají. Proto je zde a i na celém souostroví zakázáno umírat. Zní to nepředstavitelně, ale je tomu tak. Pokud je někdo v takovém zdravotním stavu, že hrozí konec života, tak je letecky přepraven do Norska. Ovšem nikdo nejezdí na tato krásná místa ukončit svůj život.
Longyearbyen nabízí mnoho příležitostí obyvatelům i turistům, jako je moderní muzeum s expozicí věnovanou především historii, objevům a využití souostroví, dále je zde u školy plavecká hala a krytá sportoviště, tři hotely, hostel, dvě galerie, příjemný kostel, obchody pro turisty, kino a i noční klub. Také zde nalezneme nejseverněji položené sluneční hodiny, které v době polárního dne ukazují přesný čas po celý den.
Pokud návštěvník hodlá nějakou místní budovu navštívit, měl by se připravit na jeden místní zvyk. Všude se zouvá. Nejen v hotelu, ale i při vstupu do kostela, či muzea. Proto je asi dobré mít čisté a hlavně neroztrhané ponožky.
Přestože souostroví se nachází jen 1.000 km od Severního pólu, díky Golfskému proudu, který výrazně otepluje především západní pobřeží, teploty, které zde panují, nejsou srovnatelně nízké s podobnými oblastmi v Rusku či na Aljašce. V letních měsících bývá Grónské moře v okolí Špicberků zcela bez ledu (teplotní průměr v červenci je 6,1 °C). Teplota klesá především směrem na východ. Lednová průměrná teplota činí -15,8 °C, mrazivý vítr však snižuje pocitovou teplotu ještě níže. Roční úhrn srážek představuje 400–500 mm. Srážky jsou v převážné míře sněhové. V Longyearbyenu se sníh drží od listopadu do března, proto je vhodné být při toulkách místní přírodou nejen ozbrojen, jak jsme již podotkli, ale i vhodně oblečen. Ani jedno není radno podcenit.
Na ostrovy se dá dostat několika způsoby. Buď letecky, což je asi nepohodlnější způsob, nebo lodí. Letecké spoje jsou buď z Norska nebo z Polska. Oba jsou celkem levné. Ty dražší jsou pak z Prahy či Vídně s přestupem.
Další daleko dobrodružnější možnost je si rezervovat kajutu na nějaké lodi plující na Špicberky. Lze využít i obchodní loď, která sem vozí zásoby, nebo použít jachtu. Buď vlastní, nebo si nějakou najmout v přístavech severní Evropy. Tento způsob je velmi romantický, ale znamená se aktivně účastnit obsluhy lodi. Prostě nic pro zhýčkaného cestovatele.
Pobyt na ostrovech ovšem patří k finančně náročnějším. Ubytování v hotelu stojí od 50 euro za noc. A to se bavíme o těch levnějších. Ale je možno, tedy pokud se nebojíme medvědů, použít i stan. Záleží na cestovateli samotném. Ať tak či onak, toto místo stojí za shlédnutí a zajistí nevšední a nezapomenutelné zážitky.
(redakce)
foto: Pixabay
