Ostrov Svaté Heleny je velmi zajímavé území. Ačkoliv patří mezi značně odlehlé místo, přesto má zajímavou historii a patří mezi destinace, která stojí za to je navštívit.

Tuto asi nejznámější britskou kolonii objevil 21. května 1502 portugalský mořeplavec João da Nova. Portugalští námořníci nalezli ostrov neobydlený a postavili na něm kapli a několik domů. Stálé obyvatele ale ostrov i přes tuto výstavbu neměl. Prvním Angličanem, který ostrov v roce 1591 navštívil, byl mořeplavec a pirát Thomas Cavendish. V letech 1645–1659 patřil ostrov Holandsku.

Po roce 1651 se ostrov stal součástí Anglie jakožto majetek britské Východoindické společnosti. Při Anglo – Holandských válkách se roku 1673 Svaté Heleny zmocnili Holanďané, ale jen na dva měsíce. Toto soupeření se dá vysvětlit důležitostí ostrova, jelikož tato výspa byla v té době velmi důležitým opěrným bodem a základnou pro mořeplavce. Okolo ostrova vedly nejdůležitější námořní linky z Asie do Evropy a ostrov sloužil jako zásobovací stanice. Po otevření Suezského průplavu v roce 1869 se však vše změnilo a význam kolonie začal upadat.

V průběhu druhé búrské války byl na ostrově vybudován zajatecký tábor, kde bylo internováno přes 5 000 lidí. V průběhu II. světové války byl ostrov Ascension, který patří k dependencím Svaté Heleny, převeden pro potřeby americké armády pod její správu a bylo zde vybudováno vojenské letiště.

Ostrov Svaté Heleny proslavila internace francouzského císaře Napoleona po prohrané bitvě u Waterloo. Když se Napoleon dozvěděl jméno místa své internace, protestoval, neboť se domníval, že s ním nikdo nemá právo zacházet jako s válečným zajatcem. Spolu s ním odcházelo na Svatou Helenu jen několik nejbližších osob; maršál Bertrand a generál Montholon si s sebou přiváželi i své manželky. Zpočátku neměli Britové pro francouzského excísaře připravené vhodné ubytování, a tak se přechodně usídlil v zahradním domku „The Briars“ (Šípková růže) na pozemcích statku, jenž patřil anglickému velkoobchodníkovi Belcombovi. Zde se seznámil s šestnáctiletou obchodníkovou dcerou Betsy, jež mu byla i v pozdějších letech pobytu na ostrově vítanou společnicí a k níž pociťoval zřejmě víc než jen otcovskou náklonnost. Později se Napoleon přestěhoval do vily Longwood. Své postavení snášel statečně, avšak lidé kteří jej znali pochopili, že to je jen maska. Velmi mnoho četl, jezdil na koni, chodil na procházky a diktoval své paměti hraběti de Las Cases.

Jeho volnost byla nečekaně omezena, když na ostrov dorazil nový guvernér sir Hudson Lowe. Ten byl pevně odhodlaný udělat všechno proto, aby se Napoleon opět neocitl na svobodě. Omezil proto možnosti jeho pohybu po ostrově, zvýšil přímou ostrahu, velmi rapidně snížil výdaje jeho domácnosti a zavedl další menší či větší restrikce, jež měly jeho vězni, kterého stále pokládal za generála, ztížit podmínky jeho pobytu. Napoleon proto zahájil proti Lowemu bezohlednou kampaň a snažil se jej vyvést z rovnováhy malichernými dotazy ohledně protokolu a svých osobních výsad. Tento vzájemný spor však vyústil ve stále větší Napoleonovu izolaci a návštěvníci získávali jen stěží svolení k návštěvám. 18. března 1818 byla z ostrova, za odesílání tajných Napoleonových zpráv do Francie, Lowem vypovězena rodina Belcombeových a excísař se po ztrátě své mladé společnice stával stále zasmušilejším.

Po Loweových opatřeních se navíc začaly výrazně zhoršovat Napoleonovy životní podmínky. Dům začínal být vlhký, množily se v něm krysy, na tapetách se tvořila plíseň a následkem zimy, jež se zvyšovala nad únosnou mez, a kvůli níž byl nucen rozštípat i některý nábytek, trpěl ustavičným nachlazením a revmatizmem. Takřka jedinými lidmi, s nimiž se v posledních dvou letech života Napoleon stýkal, byli kromě sloužících pouze korsický rodák a lékař doktor Antommarchi, maršál Bertrand a generál Montholon. S postupujícím časem se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval a osobně předpokládal, že trpí rakovinou žaludku. Občas o své nemoci vtipkoval: „Rakovina, to je Waterloo, které se dostalo dovnitř.“ Dne 13. dubna 1821, upoutaný na lůžku a trýzněn stále častějšími bolestmi, začal diktovat závěť, v níž rozdal své jmění, jež čítalo 200 milionů franků ve zlatě. Polovinu rozdělil mezi vojáky, kteří bojovali v řadách jeho armád, druhou půlku pak odkázal krajům, jež byly nejvíce postiženy válkami v letech 1814 a 1815. Testament dokončil v poslední chvíli, jelikož v dalších týdnech jej nemoc zmohla natolik, že nebyl schopen věnovat se materiálním záležitostem.

Ovšem Napoleon Bonaparte není jediné co ostrov nabízí. Zajímavostí je třeba místní verze angličtiny, která se nevyvíjela s metropolitním jazykem. Lidé zde proto mluví dialektem, který je v podstatě shodný s angličtinou z doby královny Viktorie.

Hlavní město ostrova a celé kolonie se jmenuje Jamestown. Má zhruba 1500 obyvatel, což je taková větší vesnice v našich podmínkách. Bylo založené jako zásobovací stanice Východoindické společnosti. Přestože je Jamestown vlastně malé městečko, existuje zde několik hotelů, kde je možnost se ubytovat pokud se rozhodneme pro návštěvu tohoto území.

Jamestown je město situované do údolí obklopeného horami, které skýtají mnoho míst pro výlet a nádherný výhled na město a oceán.

Na ostrov je možno se dostat dvěma způsoby. Letecky s přestupem v Jihoafrické republice, nebo týdenní plavbou lodí, která připlouvá jednou za měsíc. Další možností je použít jachtu, pokud tato možnost existuje.

Krása Svaté Heleny spočívá hlavně ve zdejší přírodě a přátelským chováním místních lidí..Najde se tu i pá pamětihodností které nejsou spojeny s Napoleonem. Například budova původní pevnosti The Castle. Tato dominantní bílá stavba stojí na místě té úplně první pevnosti, postavené Angličany v roce 1659. Sloužila k obraně proti Portugalcům a Holanďanům, kteří po ostrově také prahli. Dokonce se zde dají najít ještě kamenné valy, které v době Napoleonova věznění zesilovaly obranu ostrova, jelikož se Britové báli francouzského útoku, který měl Napoleona osvobodit.

Pokud se okoukají pamětihodnosti města, je zde stále místní scenérie a příroda. Ostrov je sopečného původu, a proti je to i znát na rázu krajiny, která poněkud připomíná třeba Doupovské hory, svými černými čedičovými skalami. Po obou stranách údolí nad městem se vinou udržované silnice, ale jsou zde i turistické cesty, které návštěvníky dovedou na vrcholy hřebenů.

Svatá Helena je skutečně místo které stojí za návštěvu. Je to místo kde se čas zastavil a okolní svět nějak plyne bez nás. Místo kde starosti a současné pseudoproblémy světa přestávají existovat.

(redakce)

foto: Pixabay