Vyvolávání duchů a oživování mrtvých známe v dnešní době jako náplň hororových příběhů. Ovšem nekromancie, jak se tomuto odvětví magie říká, není jen záležitostí fantazie. Nekromancie je forma magické evokace, která spočívá v cíleném vyvolání duše zemřelého s cílem získat od něj informace nebo duchovní ochranu. Původ tohoto slova je z řeckého nekromanteía, kde nekros znamená „mrtvý“ a manteía znamená věštění.

V literatuře lze najít i nesprávný tvar nigromantie, odvozený ze slova „černý“, který vznikl ve středověku zkomolením původního výrazu. Tato magická praktika se využívala už ve starověku, například v Persii, ale i Řecku. V báji o Odysseovi je příklad takové evokace: Odysseus za pomocí rituálu přivolává ducha věštce Teirésia a další duše z podsvětí tak, že vykopává jámu, do které nalévá obětní nápoje (mléko, med, víno, vodu) a obětuje černé beránky, aby přilákal stíny zemřelých. Pak s nimi hovoří a dozvídá se důležité věci o své cestě a osudu.

Ve středověku a novověku nekromancie předpokládala existenci zemřelých duší a prostřednictvím rituálů se snažila tyto duše zaříkávat nebo oživovat, aby poskytly výhledy do budoucnosti a pomohly řešit otázky současnosti. V té době ale byla řazena mezi praktiky černé magie, a proto byla církví i světskou mocí stíhána a trestána.

Rituál začínal přípravou prostoru. Nekromant vytvořil kruh, který měl sloužit jako ochrana před duchy, jež by se mohly vymknout kontrole. Do středu kruhu pokládal předměty spojené se smrtí – lebky, kosti nebo figurky. Nechyběla kadidla a vonné byliny, jejichž kouř měl otevřít cestu mezi světy a z něhož se stávalo fluidum pro zhmotnění vyvolávaného ducha.

Klíčovou roli hrály zaříkávací formule. Byly to dlouhé recitace v latině, řečtině či hebrejštině, které měly „probudit“ mrtvé. Při takovém rituálu byla často prolévána krev jako oběť, ale také jako tekutina, která nese životní sílu. Tuto energii totiž zemřelý potřeboval pro kontakt s naším světem. Pomocí tohoto rituálu operatér vyvolával ducha konkrétního zemřelého, kterého žádal o radu nebo předpověď. Často šlo o vojevůdce, proroky nebo učence, kteří měli přinést poznání. Podle dobových představ duch odpovídal buď přímo, nebo skrze vidiny, které se zjevily kouzelníkovi.

Ale jak už to tak bývá, takové věci nesou svá rizika – a tady obzvlášť. Rizika spojená s nekromancií a jejími rituály zahrnují jak magické, tak psychické a etické aspekty s vážnými bezpečnostními důsledky. Nekromancie je narušování přírodního řádu smrti a života. Při vyvolávání není jistota, že vyvolaná entita je skutečně duch, kterého evokatér požadoval. Je zde velký potenciál kontaktu s mrtvými nesoucí riziko s neznámými a škodlivými duchovními entitami, které mohou být opravdu nebezpečné.

Nekromant může upadnout do psychických problémů, například šílenství nebo posedlosti bytostí, která se snaží obejít zákony Universa a snaží se o návrat na tento svět. Praktikující se vystavuje nebezpečí, že se stane závislým na temných silách, nebo že přímo přivolá negativní energii, která může mít dopad na jeho zdraví, psychiku i život.

Zeptali jsme se našeho konzultanta, PhDr. Jindřicha Kuneše, mystika a psychologa, na jeho názor:
„Nekromancie je obor magie, do kterého bych se já osobně nepouštěl. Vyžaduje velkou sílu a odvahu evokatéra a nesmí se udělat chyba. Mrtvý, kterého voláme, sem jít nechce. Je to násilný akt a onoho mrtvého tím obvykle naštveme. Vždycky totiž vyvoláváme duchy, kteří to nemají zrovna růžové, jestli mi rozumíte. Když to převedu do řeči třeba katolické věrouky, tak ducha v Ráji nevyvoláme. Vyvoláme duchy z pekla či očistce. Takže žádné hodné beránky, ale pěkné zmetky. Násilím ho přivedeme, magicky spoutáme a přinutíme mluvit a nelhat. On pak přemýšlí, jak nám to náležitě oplatit. A věřte, že rána palicí mezi oči je to nejmenší. Není to totiž žádný přátelský pokec, ale výslech. Rituálové prostory musí být skutečně řádně zabezpečeny magickými ochranami, aby byla minimalizována hrozba proniknutí nežádoucích subjektů a také aby se nám náš ‚nový kamarád‘ nevymkl kontrole.

Nekromant by měl dodržovat přísnou přípravu včetně půstu, sexuální abstinence a vyhýbání se alkoholu, aby minimalizoval riziko duchovních i fyzických škod na zdraví. Dále je třeba vybrat vhodný astrologický čas a další rituální náležitosti, jako je vhodné místo, posvěcení oltáře, používání vykuřovadel a tak dále. Nedodržení může mít za následek nejen neúspěch, ale i zpětný účinek. To, že se nám nikdo neozve, není důkaz, že nikdo nepřišel. Jen nad ním nemáme moc.

Nekromancie je tedy praktika s vysokým rizikem, která vyžaduje přísné dodržování ochranných opatření a může vážně poškodit nejen ducha, ale i tělo. Takže za mne nedoporučuju to zkoušet. Ostatně už se tady mluvilo i o tabulce Ouija i s důsledky. To je také forma nekromancie.“

V našem magazínu jsme uvedli již několik příhod našich čtenářů, kteří se s nekromancií setkali. A žádný z nich nestál za to ho prožít. Existuje jeden citát, který mluví za vše:
„Neznámé člověka vždy děsí, poznané přestává děsit. A nebo děsí ještě víc.“

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier