Krušné hory mají pověst zničeného regionu. Průmyslové exhalace z dob socialismu měly zlikvidovat smrkové porosty na jejich hřebenech a tak vytvořit velmi nevábnou krajinu. No, asi jen hlupák vysadí smrkovou monokulturu do výškového pásma kleče a očekává, že se jí tam bude dařit.
Krušné hory jsou velmi tajemným místem s pohnutou historií. Mlhavé lesy mohutných buků protkané černými znělcovými a čedičovými skalami, které často „vyrůstají“ uprostřed ničeho dávají tomuto koutu naší země mystický nádech. A nejen místní přírodní ráz. Je to místo protkané zapomenutými štolami kde někdejší horníci a prospektoři těžili cín a další kovy.
Krušné hory byly již od pradávných dob osídleny Germány a tak se zde, díky jejich drsným životním podmínkám, které lidem tyto hory připravily začaly rodit i drsné a temné pověsti.
Podle zpráv z dávných kronik se zde často zjevovala podivná stvoření v podobě zvířat s nevšedními vlastnostmi, či vzhledem. Ať už to byli velcí medvědi, černí vlci, nebo statní jeleni s obrovským parožím. Velmi často se tyto legendy zachovaly ještě z dob pohanských časů, kdy šlo o zjevení bohů, či jejich pomocníků. A tak oni vlci mohli být Geri a Freki, průvodci Odina, nebo v případě obřích jelenů to mohl být samotný Cernunnos.
Zprávy z dnešní doby o podivných zjeveních přinášejí často trampové, kteří se toulají nočními lesy, přespávají v nich a to na velmi odlehlých místech. Jeden takový zážitek nám poslala paní Petra.
„Byla jsem s kamarády na vandru v lesích nad Jirkovem. Bylo to poblíž hradu Žeberk, Spali jsme tam. Bylo to na podzim asi tak před deseti, možná jedenácti lety,“ povídá Petra, řečená Světluška. „Byla mlha, jak už to tak na podzim bývá a já se ztratila. Mobil jsem u sebe neměla, na moje volání nikdo neodpovídal. Abych řekla pravdu, začala jsme mít už docela strach. Neznala jsem to tam, ty lesy působily tak tísnivě. Bylo to jako z Pána prstenů. Holé stromy, kameny, mlha a už se začínalo i šeřit. Sedla jsem si na jeden kámen a přemýšlela co bude. Byla už docela zima a já nevěděla kam mám jít. Najednou se z mlhy vynořil nějaký člověk. Takový obr. Měl možná dva metry. Měl na sobě takový dlouhý kabát s kožešinovým límcem, široký klobouk a plnovous. A vím, že měl pásku přes oko. No, abych řekla pravdu, krve by se ve mne nedořezali. Měl totiž ještě dva černé psy. Spíš vlky. Seděli mu u nohou a všichni tři se na mne mlčky dívali. Jen jsem strachy pípla něco jako dobrý den. On nic neříkal, jen mi pokynul rukou abych šla za ním. Ani nevím proč, ale šla jsem. Byla ve mne malá dušička a čekala jsem, co se mi stane. Asi po půl hodině, možná dýl, se najednou zastavil a ukázal před sebe. V mlze jsem zahlédla zář ohně. On mne dovedl k našemu kempu. Otočila jsem se, abych mu poděkovala, ale byl pryč. On i jeho dva psi. Jak se z té mlhy objevil, tak zase zmizel. Prostě se najednou vypařil. Kdybych byla v Krkonoších, tak bych řekla, že to byl Krakonoš, ale tady? Došla jsem na naše tábořiště a řekla to klukům. Jasně že se mi smáli, až na jednoho kamaráda. Ten měl totiž podobný zážitek. Také se tu v horách prý jednou ztratil. V zimě. A stejný podivný chlap ho zavedl ke srubu, kde už nějací vandráci byli. A prý vypadal úplně stejně.“
Kdo Světluško zachránil? Existuje jedna zajímavost, která není běžně známá. Krakonoš, nebo též Rýbrcoul je v Krkonoších brán jako pán hor. Ovšem toto pojmenování pána hor se objevilo až v 17. století. Přinesli jej tam totiž krušnohorští havíři, kteří tak pojmenovali bytost, kterou znali i ze své domoviny. Takže potkala Světluška „krušnohorského“ Krakonoše, nebo samotného boha Odina, který je zobrazován jako mohutný muž s plnovousem a jedním okem, doprovázený dvěma vlky?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
