Staré hřbitovy jsou místa opředená pověstmi, děsivými historkami a legendami. Co z toho je či není pravda se můžeme jen domýšlet. Ovšem, jako u každého příběhu i toto má nějaký základ.

Vše se točí okolo návratu mrtvých, či jejich duchů. Toho se obávaly a leckde obávají snad všechny lidská společenství. Z čeho to ale vyvěralo? Vždyť by to bylo přeci skvělé, kdyby se mrtví mohli vracet. Milovaná maminka, nebo třeba manželka. Když zemřely, to bylo slz a pláče. A najednou by tu zase byly s námi. Jenže ne. To si nikdo nepřál. Proč? Co se za návratem mrtvých skrývá a čeho se všichni tak děsí? Vždyť i my Evropané, materialisticky a racionálně smýšlející lidé máme leckdy v temnotě strach a to především na místech, které jsou opředeny takovými příběhy.

Vraťme se ale k těm starým hřbitovům. Jsou to místa kde leží mrtví. A ti dovedou být někdy neklidní.

„Musíme si uvědomit jednu věc. Na hřbitovech je spousta smutku. Pláčeme tam nad hroby našich blízkých. To jsou silné emoce. Ty se, jako každá energie, dovedou akumulovat do krystalů. Okolní hrobky a pomníky jsou z kamene, který tuto energii dokáže absorbovat. Vše souvisí se vším. Dále z lítosti nad ztrátou někoho milovaného na něj pořád mluvíme, pláčeme a někdy i vyčítáme, že zemřel. To mu nedovolí odejít. My jej nepustíme. Po smrti člověka zůstává jeho duše zpravidla nějakou dobu v blízkosti mrtvého těla a říká se, že může ublížit lidem, kteří jsou v dosahu. Toto nebezpečí zpravidla pomine s pohřbem, je-li správně vykonán. Někdy duše zůstává v našem světě. Je to v případech, že se mrtvý hodně vázal na majetek který teď nechce opustit, jindy zase na někoho živého, třeba partnera. To pak bývá leckdy peklo, jelikož takový duch může žárlit na nového partnera a pak dokáže zajímavé věci.

Někdy tu zůstávají duše zavražděných, nebo i sebevrahů. Je spousta příkladů, kdy by k takové situaci mohlo dojít,“ říká náš konzultant pan Jindřich.

Tak mohou vznikat strašidelné domy. Jenže to pořád nevysvětluje, proč se lidé bojí návratu svých blízkých. Dejme slovo opět panu Jindřichovi.

„Kdo jednou prošel branou smrti a vrátil se, poznamenalo ho to. Jednoduše řečeno, lidé co měli vše v pořádku a nemohou odejít díky našemu smutku, který je nepustí to dají najevo, ale jemně. Takže si toho často ani nevšimneme. Ale pak jsou tu ti, co nemají vše v pořádku. Snaží se třeba i obejít zákony stvoření a získat tělo, aby mohli pokračovat v životě. To jsou pak lidé, které posedne duch mrtvého, nebo se jedná o vampirické bytosti, které se dokážou zmocnit i čerstvě zemřelého těla a nahodit v něm opět životní funkce. O jednom takovém případu vím.

Jako nejhorší možnost je to, že se ale za navrátivšího zemřelého vydává nějaká duchovní entita. Prostě démon. A to je pak už jinačí tanec. Nám to dnes přijde strašně složité, ale lidé v dřívějších dobách toto věděli. A tak se báli návratu mrtvých. Nevěděli kdo to skutečně je. I dnes, když si hrajeme s tabulkou Ouija, tak voláme naslepo do záhrobí. A kdo se nám ozve? Ten koho chceme to obvykle není. I kdyby nakrásně chtěl, jelikož je to třeba tatínek a potřebuje nám ještě něco sdělit. Jenže u takového místa číhají jinačí záhrobní ostří hoši či děvy a tihle nám pak dokážou udělat ze života peklo, nebo nás dokonce i zabít.“

Už jsem se na několika místech zmiňovali o tom, co se může stát při spiritismu. Naši čtenáři sami popsali své příběhy, které končily různě. A tak jak ještě dodává pan Jindřich na hřbitovech, kde jsme díky emocím otevření a nejsme ostražití jsou různé entity. Některé, si ale i vytváříme samy a to tím, jak ze sebe vyzařujeme právě tu bolest a smutek. Vytváříme si tak astrální larvu, která zrovna ten smutek a bolest potřebuje k životu, jelikož z toho vznikla. A jak jinak si nás ta larva přitáhne zpět, než tím, že se nám dá poznat v podobě toho, pro koho pláčeme. Ovšem astrální larva může být ten menší problém.

„V době, kdy jsem se ještě zabýval klinickou psychologií mi do ordinace přišel naprosto zničený mladý muž. Jmenoval se Karel. Sedl si a řekl, že se asi zbláznil. Chvíli jsem se na něj díval a čekal co ještě řekne. Pak jsem se zeptal z čeho tak usuzuje.

„Mluvím s mrtvou, pane doktore. Chodím za ní na hřbitov a mluvíme spolu.“

To mne zaujalo, tak jsem se začal vyptávat. Nejprve byl onen člověk trochu zabržděný, moc se mu nechtělo, ale jestli jsem mu měl nějak pomoct, tak musel mluvit.

Jeho snoubenka se vracela z práce domu a srazilo ji auto. Nepřežila to. Vzhledem k tomu, že pocházela z křesťanské rodiny, tak měla klasický pohřeb. Bez kremace a s knězem. Tento můj pacient byl na svou budoucí choť velmi fixovaný. Byla to jeho první láska.

„Chodil jsem na hřbitov ke hrobu Katky nejprve jednou týdně. Moc mi chybí a co si budeme nalhávat, brečel jsem tam pokaždé jako malé dítě. Stýskalo se mi po ní, volal jsem ji. Dokonce jsem i oslovil jednoho člověka co vyvolával duchy, aby mi ji přivolal zpět. On ale nesouhlasil, pane doktore. Tak jsem tam chodil a chodil. A pokaždé mi tam bylo hrozně, ale nemohl jsem si pomoct. Kačka mi prostě chyběla a já si bez ní nedovedu představit co bude dál. Po třech měsících jsem tam chodil už každý den večer a seděl na jejím hrobě až dlouho do noci. Když jsem chtěl odejít, abych se trochu vyspal, tak to bylo těžší a těžší. Pak jsem začal mít i halucinace. Slyšel jsem Káťu jak na mne mluví, že mne pořád miluje a že je jí beze mne strašně smutno. Nevím, jestli mi to jen běželo hlavou nebo jsem ji opravdu slyšel. Jenže mně bylo hůř a hůř. Doma jsem měl jejího plyšáka a kousek vlasů. A také samozřejmě její fotografii.“

Karel povídal a povídal, jak jej ty návštěvy hřbitova ubíjejí a jak upadá do deprese a pomýšlí i na sebevraždu.

Abych řekl pravdu, v první chvíli jsem si myslel, že jeho milovaná Kateřina se přeměnila či už za života byla vampirická bytost a milého Karla pomalu vysávala. V podstatě jsem měl pravdu, ale nebyla to jeho Kateřina, nýbrž nějaká duchovní entita která se Karlovi zjevovala v její podobě a pomalu z něj vysávala život.

„Váš případ je velice zajímavý a já jej budu konzultovat se svým profesorem,“ oznámil jsme pacientovi na konci našeho sezení. Zároveň jsem jej objednal na další terapii.

Po konzultaci s několika mystiky jsem se ujistil, že se jedná o silnou astrální vampýru a připravil rituál k jejímu zničení. Šlo o symbolický rituál, kdy se můj pacient musel od této bytosti odříznout a přestat ji krmit. Byla schopná jej totiž v podstatě zabít.

Když za týden Karel přišel, řekl jsem mu, že se nezbláznil, ale že uděláme rituál, aby se odtrhl od svého smutku a začal nový život. Řekl jsem mu, že se večer sejdeme u hřbitova a on ať vezme s sebou onu fotografii, plyšovou hračku a i ten kousek vlasů. Poslechl a přišel. Už jak jsme se blížili k jejímu hrobu, bylo cítit v jeho okolí hodně negativní energie. Když jsme došli na místo, řekl jsem že ty věci by měl nechat tady, nebo je dokonce spálit. Už když jsem tohle řekl, bylo cítit, že něco není jak má být. Bylo jasné, že ona vampirická bytost se bude bránit a já jsem pro ni nepřítel. Karel se opět rozplakal. Bylo vidět, že je plně v její moci.

„Musíte to udělat, jinak vás to zabije!“ křikl jsem na něj a zatřásl jím, abych jej vrátil do reality. V tu chvíli jsem ji uviděl. Stála za náhrobkem, krásná dívka. Sice to byl nejasný obraz, ale bylo mi jasné, že má už tolik síly, že se dokáže skutečně vizualizovat. V jejích očích byla vražedná nenávist s jakou se na mne dívala. I mne polil strach. Přeci jen skutečné zjevení nevidíte tak často.

Karel nakonec poslechl a třesoucím hlasem řekl mantru, co jsem ho naučil:

„Nemáš nade mnou moci. Ve jménu Božím jsem svobodný a ty odejdi. Elohim, Elohim, Elohim!“

Přitom ty tři věci zapálil.

Ta astrální zrůda se dívala a oba jsme byli pod silným mentálním útokem. Naštěstí ještě neměla tolik síly, aby mohla působit v našem světě. Já věděl jak se bránit, ovšem ten chudák ne, takže se nakonec sesypal. Musel jsem ho odtáhnout pryč, vzít ho k sobě domů a celou noc hlídat. Je ale pravda, že jak jsem se vzdálili od hřbitova, tlak polevil.

U mne doma, jsem mu celou věc vyložil, aby pochopil. Nejprve na mne koukal velice zvláštně, ale nakonec začal o tom celém přemýšlet.

„Takže to nebyla moje Katka, pane doktore?“ zazněla jeho otázka a já věděl, že je skoro vyhráno.

„Ne, nebyla, Karle. Vaše Kateřina je již v nebi a neměla nic společného s tou co tam dnes byla.“

„Vy jste ji také viděl?“ zeptal se překvapeně.

„Ano. A už na ni nemyslete. A nechoďte tam. Propusťte Kateřinu ze svého srdce a nechte ji jít tam kam má.“

Zápas s astrální vampýrou trval ještě dva měsíce, ale zvládli jsme to. Hlavně Karel to zvládl.“

Až tak daleko to může zajít, když se někdo dostane do moci astrální bytosti, která hledí jen na svůj prospěch. Na místech jako jsou právě staré hřbitovy, popraviště, bojiště, prostě místa plná špatných vzpomínek a emocí se nám to může stát. Takových tam totiž může být povícero.

(redakce)

foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy