Severočeské město Teplice se v novodobých dějinách proslavilo několika způsoby. Fotbalový klub, sklářský koncern Sklo Union (v současnosti AGC), slavná trasa placené lásky E 55, lázně a také největším množstvím psích výkalů na metr čtvereční.
Ovšem nebylo tomu vždy tak. Za dob Rakousko – Uherska bylo tehdejší dvojměstí Teplice – Šanov (Teplitz – Schönau) velmi krásné a kulturní město. Této tehdejší výkladní skříni Rakouské monarchie se přezdívalo Malá Paříž.
Místní léčivé prameny vyhledávaly korunované hlavy, jako třeba ruští carové Petr Veliký, Alexandr I. a Mikuláš I. Ale ne jen oni. Teplice navštívila i císařovna Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern známá pod přezdívkou Sisi. Po ní byly také pojmenované šanovské lázně.
Ve výčtu slavných osobností nesmíme zapomenout na Johanna Wolfganga von Goethe, Wolfganga Amadea Mozarta či Alexandra von Humboldta.
Proč jsme začali mluvit o Teplicích? Jejich otisk je totiž i v dalekých polárních krajích. A jak se to mohlo stát?
Teplitz – Schönau neměly jen slavné návštěvy. 2. září 1841 se zde narodil horolezec, kartograf, objevitel a malíř Julius Johannes Ludovicus von Payer. Juliuv otec Franz Anton Rudolf von Payer byl penzionovaný důstojník a tak jeho syn měl pokračovat ve vojenské kariéře. Julius byl proto ve věku deseti let poslán do vojenské školy v Łobzówě u Krakova. Později pokračoval ve studiu na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kterou ukončil jako podporučík 2. třídy. Po dokončení studia byl přidělen ke 36. pěšímu pluku dislokovaném v italské Veroně. Své bojové ostruhy získal roku 1866 za prusko-rakouské války, kdy se vyznamenal v bitvě u Custozzy. V této době se také intenzivně věnoval vysokohorským výstupům v Alpách, které také mapoval.
Julius Payer se ale hlavně proslavil jako objevitel.
Z Bremerhavenu dne 13. června 1872 vyplula na lodi Admirál Tegetthoff do Severního ledového oceánu rakousko-uherská polární expedice pod velením kapitána Carla Weyprechta, jíž se Julius von Payer účastnil jako kartograf a výzkumník. Parní barkentina Admirál Teggethoff měla 19 mužů posádky a osm tažných psů. Výpravu financoval hrabě Johann Nepomuk Wilczek.
Plavba vedla přes Tromsø v Norsku , kde byl na palubu vzat kapitán Elling Olaf Carlson, zkušený polárník.
Weyprechtův důvod pro plavbu z Bremerhavenu do Barentsova moře byl stejný jako byl důvod Willema Barentse o tři století dříve. Severovýchodní cesta do Asie. Po předběžném průzkumu v roce 1871 Weyprecht dospěl k závěru, že existuje otevřené polární moře, tedy dočasně bez ledu, přes které se dalo proplout kolem severního pólu do Japonska. Loď, se kterou vyplul byla plachetnice s pomocným parním pohonem speciálně postavená podle Weyprechtových plánů a byla určena pro plavbu v ledových polích.
Přes všechny přípravy expedice i vylepšení lodi se stalo to, co se stalo i Willemu Barentsovi. Admiral Teggethoff uvízl v ledovém poli a posádka přežila jen díky tomu, že na lodi bylo velké množství zásob. Dokonce takové, že loď byla o třicet tun přetížena.
Extrémní mráz a kupy ledu uvěznily Weyprechtovu výpravu na dobu jednoho roku. Loď se stala nepohyblivou a byla pouze unášena kupami ledu. Posádka se marně snažila loď uvolnit a to i za pomocí výbušnin. Když moře v polárním létě opět částečně roztálo, kapitán si všiml, že se pod loď v zimě natlačila obrovská ledová kra, která Admirala Teggethoffa unášela k severu. V roce 1873 se dostala na dohled neznámé země. Členové expedice narazili na souostroví, které pojmenovali „Země Františka Josefa“ na počest rakouského panovníka.
Tím však obrovské úspěchy a útrapy 24 členů expedice z celého mocnářství (tedy i z Čech)neskončily. Posádka lodi musela přečkat další zimu v ledu. Během této doby se Julius von Payer rozhodl vydat na expedici pomocí saní. Se dvěma společníky vyrazil na sever, aby překonal 82. rovnoběžku. 12. dubna 1874 po 17 dnech dosáhla Payerova výprava na 81°50′ severní šířky ostrova Prince Rudolfa – nejsevernějšího bodu souostroví. Zde, na západním pobřeží, se nachází Teplický záliv. Jeden z ostrovů nese dokonce Payerovo jméno a dva ostrovy zase jméno hlavního mecenáše výpravy hraběte Wilczeka. Ostatní jsou pojmenovány po významných osobnostech na poli vědy.
Když díky nastupujícímu polárnímu létu hrozilo tání ledu, byli Payer se svými druhy nuceni se vrátit na loď, aby se vyhnuli uvíznutí na ostrovech. S velkou dávkou štěstí se jim to podařilo.
V tento čas ale kapitán Weyprecht viděl, že zásoby pomalu docházejí a další zimu tak výprava nemůže přežít, rozhodl se loď opustit a vydat se na nebezpečnou cestu zpět ve člunech přes nevyzpytatelné ledové pole.
V květnu 1874 výprava opustila svou loď. Čluny byly naloženy zbývajícími zásobami a namáhavá cesta začala pěšky na jih k okraji ledových polí.. Tento podnik byl velmi riskantní, protože žádná polární expedice nikdy neunikla z věčného ledu pěšky. První oběť strádání byl strojník Ota Kříž který zemřel 16. března 1874 a byl pohřben na pobřeží ostrova Wilczek v místě, které je považováno za nejsevernější pohřebiště na světě.
Kapitánovo rozhodnutí nechat loď uvězněnou v ledu a vydat se pěšky na cestu přes ledovou tříšť směrem na Sibiř vedlo k jednomu z nejpozoruhodnějších týmových počinů v historii mezinárodního polárního výzkumu. Posádka táhla lodní čluny naložené proviantem a vybavením po ledu, což bylo velmi namáhavé. Muži byli na cestě více než tři měsíce, dokud je 24. srpna 1874 v zátoce na ostrově Novaja Zemlya nevzal na palubu ruský rybářský škuner Nikolaj. Tato ruská loď dopravila rakouskou expedici do Vardø poblíž Severního mysu.
Přestože souostroví Země Františka Josefa objevila rakouská expedice, nedošlo ke koloniálnímu záboru této země. Expedici totiž neorganizoval stát nýbrž se jednalo o výpravu ryze soukromou. Otázka samozřejmě stojí i tak, co by C.a K. Monarchie s těmito nehostinnými a neobydlenými ostrovy dělala. Ostrovy nebyly pro rakouské mocnářství nijak využitelné. Přesto místní názvy jako již zmiňovaný Teplický záliv, či Payerův ostrov ukazují, že město Teplice mělo kdysi velký význam. Protože které jiné české město se může chlubit, že je po něm něco někde ve světě pojmenované?
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – Tvoje příběhy
