Provázejí nás na hřbitovech, kostelích, v muzeích, ale i jen tak na ulici. Někdy jsou krásné, jindy děsivé, občas obojí. O čem mluvíme? O kamenných tvářích, o sochách.
Podíváme-li se na díla starých mistrů sochařů, vidíme neskonalý um a často také lásku se kterou své dílo tesali. Ať už to byla láska pozemská, či náboženské vytržení, v jejich dílech je to znát. Jenže sochy nemusí být jen neživý kámen. Mají svou magii. Alespoň leckteré z nich.
Stačí jim pohlédnout do tváří.
Kdo zná dávné pověsti, jistě mu nejsou cizí jména Galathea a Pygmalion.
Pygmalion byl talentovaný sochař žijící na Kypru. Měl zlaté ruce a dokázal z mramoru vytesat nádherná díla, která jako by byla živá. Přesto byl sám a žil ve své osamělosti. Důvodem byl jeho odpor k ženám, který vznikl z jeho zklamání z lidské povahy. Podle pověstí ho znechutilo chování některých žen v jeho okolí, které považoval za hříšné a povrchní. Rozhodl se tedy, že se nikdy neožení a zasvětí svůj život pouze své práci.
Jednoho dne se však pustil do svého největšího mistrovského díla – sochy ženy, jakou nikdy předtím nikdo neviděl. Vytesal ji z dokonalého kusu bělostného mramoru a vložil do ní veškerou svou dovednost, cit a fantazii. Socha měla všechny rysy, po kterých toužil – byla krásná, něžná a čistá, taková, jakou si představoval ideální ženu. Když ji dokončil, byl sám svým dílem uchvácen. Nazval ji Galathea.
Pygmalion byl tak okouzlen krásou Galathei, že se do ní beznadějně zamiloval. Strávil s ní celé dny, rozmlouval s ní, dotýkal se jejího chladného mramorového těla a přál si, aby byla skutečná. Kupoval jí šperky, oblékání ji do krásných šatů a kladl květiny k jejím nohám. Čím víc ji miloval, tím víc si uvědomoval svou bolest – že je to pouhé umělecké dílo, které mu jeho lásku nemůže opětovat.
Blížil se svátek bohyně lásky Afrodité, která byla na Kypru uctívána jako ochránkyně lásky a krásy. Pygmalion se rozhodl, že se zúčastní obřadu a přednese Afroditě svou modlitbu. V nitru se odvážil doufat v nemožné – aby Afrodita dala Galathei život. Na oltář položil oběť a vroucně se modlil:
„Ó bohyně lásky, prosím tě o ženu, která by byla taková, jakou si představuji. Jestli je to možné, kéž by to byla ona, má Galateha.“
Afrodita vyslyšela jeho modlitbu. Dojatá jeho upřímnou láskou se rozhodla splnit mu jeho přání.
Když se Pygmalion vrátil domů, přistoupil k soše. Dotkl se Galatheiny ruky a cítil, že už není studená jako mramor. Byla teplá a jemná. V úžasu si uvědomil, že se jeho přání splnilo – Galathea ožila! Její oči se otevřely, rty se usmály a pohlédla na něj se stejnou láskou, s jakou ji on vnímal celou dobu.
Tento příběh je často interpretován jako metafora o síle lásky a tvořivosti. Ukazuje, jak může láska a víra proměnit něco neživého v něco skutečného a živého. Pygmalionova láska k Galathei překročila hranice mezi realitou a fantazií, což zdůrazňuje, že láska může být skutečně transformační silou. Pygmalion věřil v magii a udělal vlastně klasický magický obřad. Vyslovil svou touhu, zavolal na pomoc magickou entitu, která mohla pomoci a dal oběť jako dík. A vyšlo to.
Kolik takových Pygmalionů tvořilo sochy na které se dnes díváme? A kolik jich toužilo je oživit?
Kdo dokáže být vnímavý a bude si prohlížet takové kamenné tváře, může s úlekem, či překvapením zjistit, že náhle jedna nebude úplně kamenná. Záleží na chvíli, kdy k ní přijdeme a zda také je příznivá konstelace okolností. Ona socha totiž může být tvořena s vášnivou láskou a prokleta žárlivostí tvůrce. Pak skrze ni působí na svého majitele, nebo jen na dané místo, kde je umístěna. Toto se netýká soch tvořených za dřeva, jelikož dřevo není akumulátor energie, která vyzařuje z tvůrce, když se zápalem tvoří. Ale i tak není na místě dřevo podceňovat. Strom je živý organismus o kterém dnes nic nevíme. Alespoň ne to, co věděli naši předkové. I stromy totiž cítí, reagují a to napovídá, že mají emoce. A naši předkově věděli, že každý strom má svou vílu, což je de facto jeho duchovní podstata. Proto když jeden strom káceli, jiný pro tuto vílu zasadili. Aby nedocházelo k nerovnováze. Což se dnes již samozřejmě téměř neděje. Tuto dávnou pohanskou praxi křesťanství téměř vymýtilo. Takže, s jakou emocí umíral strom, z jehož dřeva je vyřezána socha svatého v kostele? S jakou emocí umírala ta daná víla? Nebyla to kletba? Nebo to byl jen strach? Nebo jiná?
Ale vraťme se k těm kamenným. Jeden z problematických jevů jsou třeba místa s nedokončeným magickým rituálem. Naše redakce ví o jednom takovém.
Kdysi se tu jeden adept magie pokoušel oživit sochu krásné dívky. Jenže obřad nedokončil a později se o to již nepokoušel. Problém je, že to nezůstalo bez účinku. A tak je zde socha, která je kamenná a přesto je v ní trochu života. A jak se to projevuje? Třeba tak, že když ji poškodil vandal, z její rány vytékala krev. Nemožné? A co je opravdu nemožné? Podle vědy je nemožné, aby čmelák létal. A přesto létá. On to totiž neví, že létat nemůže. A svého času podle vědy nebylo možné postavit řiditelný balón. Až nějaký Zeppelin ho postavil. Navzdory tvrzení akademiků, techniků a dalších odborníků.
Až zase půjdete někam do galerie, nebo třeba na hřbitov, zkuste se na chvíli u nějaké sochy zastavit a popřemýšlet. Třeba jen o pocitech, se kterými ji sochař mohl tvořit. Je to socha Krista či anděla, kterou tvořil zapálený křesťan, nebo socha dívky, kterou tvořil ve šeru ateliéru osamělý sochař a jako model mu stála ta, kterou v duši miloval. To vše v těch sochách je. Jen porozumět.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
