Za poznáním světa stojí mnoho odvahy, obětí a to jak materiálních tak i lidských. Ale stálo to za to, a my dnes můžeme čerpat z umu a statečnosti našich předků. Jedním z nich je portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães (šp: Fernando de Magellanes), jehož výprava byla první na světě, která obeplula zeměkouli.

Magalhães se narodil na jaře roku 1480 ve zchudlé šlechtické rodině v provincii Trás-os-Montes na severovýchodě Portugalska. Jeho otec Pedro Rui de Magalhães byl starostou města Sabrosy. Fernão měl dva sourozence, bratra a sestru.

Jeho rodiče zemřeli, když mu bylo deset. Ve dvanácti letech se stal pážetem na královském dvoře Jana II. a královny Eleonory. Zde v Lisabonu se svým bratrancem Franciskem Serrãem pokračoval ve svém vzdělávání. Zaujala ho geografie a astronomie. V některých věcech byl vyučován Martinem Behaimem. Ve svých šestnácti letech se stal Magalhães panošem, a o čtyři roky později se dostal poprvé na moře.

V roce 1505 si jej Francisco de Almeida vybral na svou výpravu do Indie. Tento velmož se zde měl stát místokrálem a dostal za úkol vytvořit portugalské vojenské a námořní základny v Indii. Zde také Magalhães zakusil poprvé křest ohněm v bitvě u města Díu, kterou svou statečností obrátil v drtivé portugalské vítězství nad silnějším arabským loďstvem.

O 5 let později se Magalhães stal kapitánem lodi. Touha po poznání mu ale zařídila, že jím nebyl dlouho. Magalhães tušil, že břehy Jižní Ameriky uhýbají na západ od Afriky a toto tušení v něm vzbuzovalo touhu po objevu východní cesty do Západní Indie Bez povolení úřadů vyplul na východ, údajně na Moluky, avšak, aby nalezl cestu do Ameriky, ve snaze se vyrovnat objevitelům jako byl například Vasco da Gama či Bartolomeo Diaz. Portugalské koloniální úřady jej pod touto záminkou zbavily velení lodi a Magalhães byl nucen se vrátit do Portugalska. Nejspíš za vším stály de Almeidovy intriky, jelikož se ambiciózního kapitána obával.

Po svém návratu byl roku 1511 poslán do Maroka, kde byl zraněn v bitvě do kolena. Díky tomu již celý zbytek života kulhal. Nakonec byl 15. května 1514 propuštěn z portugalských státních služeb, jelikož byl obviněn z krádeže a prodeje válečné kořisti Maurům. Vzhledem k tomu, že za takové obvinění nebyl jinak potrestán, lze opět usoudit, že se jednalo o intriky, jak se později prokázalo. Své obvinění a propuštění považoval za urážku a zřekl se své portugalské příslušnosti. Přijal španělské jméno Fernando de Magellanes a vstoupil do španělských služeb.

25. září 1513 ukončil Nuňez de Balboa svou pouť napříč americkým kontinentem a stanul na břehu Tichého oceánu, který nazval Španělským mořem. V té době ještě nikdo netušil, jakou má velikost a jak daleko je do Východní Indie a na Molucké ostrovy koření. Tento objev však Fenrnanda doslova provokoval. Magalhães se vrátil ke svému starému plánu s vědomím, že bude muset proniknout až k 70° jižní šířky. Stále mu nešla z hlavy mapa kartografa a mořeplavce Martina Behaima a i Johanna Ruysche. Na obou byl naznačen průplav do Tichého oceánu, avšak nebylo jisté, že existuje, či že se jím dá dokonce proplout.

Nový úsek života Magalhãese začal ve Španělsku dopisem do jeho dávného přítele Francisca Serrãa z Moluk, které byly v tomto listu vylíčeny jako ráj na Zemi. Myšlenka na tyto ostrovy a cesta k nim nešla Fernandovi z hlavy. Navíc, když na základě výpočtů svých, ale i dalších kartografů a astronomů došel k závěru, že tyto ostrovy, přestože si je na základě smlouvy z Tordesillas, která dělila svět na Španělskou a Portugalskou část, nárokovalo Portugalsko, ležely již za onou pomyslnou linií a patří tedy Španělsku. Naplánoval tedy novou objevnou plavbu s cílem najít západní cestu k Molukám.

Ve Španělsku jej uvítal jiný portugalský emigrant Diego Barbosa, který využil svých kontaktů a prostřednictvím Juana de Arandou se dostalo Magellanovi slyšení u dvora. Ačkoliv královský kancléř nebyl příliš nadšený plánem na tuto plavbu, přesto se mladý španělský král  dotázal i předsedy Indické rady Juana de Fonsecy. Byl to tentýž Juan de Fonseca, který se pokoušel zmařit Kolumbovu výpravu. A on překvapivě souhlasil, zřejmě poučen z úspěchu objevení Nového světa.

Španělé přislíbili v případě úspěchu výpravy Magellanovi a astronomovi Ruy de Faleirovi který se měl s ním plavit a který právě první spočítal, že ostrovy koření, jak se Molukám a přilehlým ostrovům říkalo, patří Španělsku, odměnu ve výši 50 000 maradevi ročně a 20% veškerého výtěžku z nově objevených území. Navíc španělská koruna vystrojí flotilu pěti lodí na tuto výpravu.

V tu dobu se probrali i Portugalci, jelikož si uvědomili nebezpečí, jaké hrozí jejich výhodnému obchodu. Snažili se tedy přilákat dříve opovrhovaného Magellana zpět. Nejprve tím, že by ho přeplatili, a když toto nevyšlo, pokusili se jej na základě pokynu biskupa z Lamega zavraždit. Ani jedno nevyšlo, a tak po různých finančních peripetiích 10. srpna 1519 vyplulo pět lodí pod velením Fernanda de Magellana na objevitelskou plavbu, která se nakonec stala první plavbou kolem světa.

Už od počátku zde ale byla řevnivost mezi Magellanem a Faleirem díky sporu o velení. Král Karel V. Spor ukončil tím, že astronoma nahradil svým věrným služebníkem Juanem de Cartagenou.

Posádku lodí tvořili většinou Španělé a Portugalci. Významnou postavou se stal italský dobrodruh Antonio Pigafetta, díky němuž dnes víme, co se vlastně na této plavbě událo a který byl jedním z 18 mužů, kteří dokončili obeplutí Země s poslední zbývající lodí výpravy; díky tomu se nám zachovala podrobná zpráva o průběhu cesty. Magellan ve Španělsku zanechal svou těhotnou ženu Beatriz a dvouletého syna Rodrigueze, přičemž ani manželka, ani potomci se návratu výpravy nedožili.

První zastávkou byl ostrov Tenerife na Kanárských ostrovech, aby zde byly doplněny zásoby. Už zde se objevily problémy plynoucí z Magellanova portugalského původu, jelikož je španělští důstojníci odmítali respektovat.

Se severovýchodním pasátem pak vyplula flotila směrem na jihovýchod do pro ně nekonečných dálav Atlantiku. I zde se projevovaly opět potíže. Cartagena zpochybňoval Magellanovo velení, jelikož byl králem ustanoven jakožto viceadmirál flotily. Neustále se dožadoval spolurozhodování o kurzu a dalších věcech a před ostatními kapitány a posádkou zpochybňoval Magellanův úsudek. Na dva měsíce se lodi ocitly v pásmu bezvětří nedaleko afrických břehů. Tehdy dal Magellan po dalším pokusu o vzpouru Cartagenu zatknout a uvěznit. Zároveň zrušil jeho funkci, čímž zchladil hlavy svým odpůrcům. Po třech měsících plavby se výprava dostala k brazilským břehům. Příznivý mořský proudy zanesl flotilu k ústí La Platy kterou jiný mořeplavec Juan de Solis považoval za onen průplav do Tichého oceánu.

Výprava plula dál na jih a již se citelně ochlazovalo. Všem bylo jasné, že budou muset zakotvit a přezimovat. A tak začátkem ledna 1520 Magellan vybral na přezimování zátoku na 49°15´ jižní šířky kterou pojmenoval Přístav svatého Juliána.

Zde se stala opravdu vážná věc. Na svolanou poradu velitelů se dostavil jen Alvaro de la Mezquita. Ostatní pod vedením kapitána lodi Concepcion Gaspara de Quesardy s třiceti ozbrojenci osvobodili uvězněného Cartagenu a zmocnili se tří z pěti lodí. Díky tomu vzbouřenci získali převahu a vyzvali Magellana aby se vzdal. Ten však vyslal proviantníka Gonzala de Espinosu na loď Victoria, které se proviantník se šesti muži zmocnil. Posádka Victorie se okamžitě přidala zpět k admirálovi a vzbouřenci se dostalo do prekérní situace, jelikož byl stáli před přesilou děl na lodích Trinidad (vlajková loď Magellana) a Victorie. Vzpoura byla u konce a její aktéři se vzdali.

Magellan se vzbouřenci uspořádal soud, který vynesl očekávané ortely. Gaspar de Quesarda byl rozčtvrcen, Luis de Mendosa (kapitán Victorie) byl zabit na útěku a Juan de Cartagena se svým zpovědníkem byli vysazeni na břeh. V té době byla zničena i loď Santiago. Posádce se naštěstí podařilo přežít a tak její kapitán byl jmenován velením na lodi Concepcion po Quesardovi.

Strůjci opozice byli zlikvidování a tak flotila mohla na jaře již nerušeně vyplout.

Lodi postupně zkoumaly pobřeží Patagonie, jelikož každá hlubší zátoka mohla být oním hledaným průlivem. Na 52°jižní šířky byl nalezen Mys Jedenácti tisíc panen za nímž byl objeven veliký záliv. Magellan vyslal dvě lodi na průzkum. Těm trvalo několik dní, než se vrátily a jejich posádky sdělily, že zřejmě našly onen hledaný průliv.

Přesto se lodní rada složená z kapitánů, navigátorů rozhodla, že nechce pokračovat v plavbě, jelikož zásoby vydrží již jen na tři měsíce. Že by se měla výprava vrátit do Španělska a vyplout znovu s lépe vybavenou eskadrou. Magellan pod trestem smrti zakázal mluvit o návratu, či nedostaku proviantu. Tehdy se posádka lodi San Antonio vzbouřila pod vedením lodivoda Goméze, uvěznila kapitána a odplula zpět do Španělska. Magellan, když zjistil jaký je skutečný stav věci a že San Antonio dezertovala, pokračoval dále v plavbě úžinou, kterou pojmenoval Průliv všech svatých. Dnes je to Magellanův průliv. A tak 28. listopadu 1520 spatřili před sebou posádky zbývajících lodí veliké moře, které pro jeho klidnou hladinu začali nazývat Tichý oceán.

Humboltův proud zanesl flotilu severněji kde bylo již teplo a příznivější větry. 18. prosince se admirál rozhodl pro kurz dále na západ, což jeho flotilu zaneslo do nedozírných vodních pustin. Přestože lodi proplouvaly Polynézií a dalšími souostrovími, nespatřily posádky nic z tohoto bohatého ostrovního světa. Na lodích již byl hlad, posádka umírala na kurděje a do lodí teklo. Zvolený směr plavby k nejistým zeměpisným cílům nevzbuzoval důvěru. Magellan to tu neznal, jelikož zde nikdy nebyl, ani nikdo jiný z Evropanů, takže bylo jasné, že plují na náhodu. Nakonec se výprava dostala na Ladronské ostrovy, dnešní Mariany, kde však nemohla zůstat a tak Španělé dopluli na ostrov Samar na Filipínách. Zde se jim dostalo příznivého uvítání. Znavení námořníci se tak mohli odpočinout, nemocní se mohli uzdravit a posádky mohli doplnit zásoby a provést nejnutnější opravy na lodích. Místního krále zaujala výzbroj španělských lodí a námořníků a pochopil, že unavené, ale díky zbraním mocné cizince je lepší mít za spojence, než za nepřátele.

Po odpočinku výprava pokračovala na ostrov Cebu, kde místní vládce složil lenní přísahu králi Španělska. Horší to bylo na ostrově Matau. Zdejší král odmítl uznat španělskou vládu a tak se ji Magellan pokusil vynutit násilím. Šedesát španělských ozbrojenců s několika tisíci bojovníky z ostrova Cebu ráno zaútočilo na Matau. Útok však neuspěl. Obránci zasypali útočníky deštěm šípů a kopí. Protiútok směřoval hlavně na Španěly, kteří se ocitli v obklíčení. Fernando Magellan se snažil krýt ústup své posádky ke člunům. To se mu stalo osudné. Krváceje z mnoha ran nakonec padl.

Kapitáni Serrano a Barbosa se pkusili alespoň získat jeho tělo, leč domordci je vlákali do pasti a zabili. Nakonec flotila odplula pod vedení nově zvoleného kapitána Carvaja.

Až teď si všichni uvědomili, že Magellan, i když byl nenáviděný Portugalec, byl pro výpravu nenahraditelný z hlediska svých znalostí a schopností. Prestiž jakou získal u místních domorodců byla pryč s jeho smrtí. Flotila se stáhla na ostrov Bohol, kde byla spálena nejvíc poškozená loď Concepcion. Její posádka doplnila stavy na posledních dvou lodích, které výpravě zbyly. Přestože mužstvo nemělo příliš důvěry k nově zvoleným kapitánům, přesto pokračovali všichni v původním záměru výpravy. Obě lodi Victoria a Trinidad pokračovaly k ostrovu Borneo a podél něj na k ostrovům s kořením. Cestou byly obě lodi napadeny místními piráty, ale děla na španělských lodích slavila úspěch a útok byl odražen. Dokonce byl zajat i syn vůdce pirátů, který však podplatil nového admirála a ten mu umožnil útěk. To posádky obou lodí natolik rozezlilo, že zvolili nové kapitány a to Juana Sebastiana d´Elcanu a Gonzala Gomeze de Espinosu.

6. listopadu 1521 hlídky na lodích spatřily na obzoru Molucké ostrovy. Posádky změřily hloubky okolo ostrovů a vyvrátily tak Portugalci rozšiřované tvrzení, že Moluky jsou pro lodě nedostupné, z hlediska jejich ponoru a neustálé mlhy okolo. Nic z toho nebyla pravda.

Od místních kolonistů se dozvěděli, že portugalský král již vyslal válečné lodi, aby španělskou výpravu zničily. Čekaly u La Platy, to kdyby se Španělé chtěli vrátit zpět cestou kterou připluli, a u mysu Dobré naděje, kdyby chtěli plout dál. Také místokrál v Indii již dostal své rozkazy jeho lodi křižují okolo Indie.

Přesto se členové výpravy nevzdávali. Koncem prosince dokončili nejnutnější opravy na Victorii, jelikož Trinidad byla v takovém stavu, že nebyla schopna plavby, naplnili loď kořením a zásobami a připravili se na těžkou plavbu domu. Kapitán d´Elcano vyplul s poslední lodí a s 47 muži na její palubě. Musel plout doposud neznámými končinami Indického oceánu, jelikož střet s Portugalci by znamenal katastrofu. Victoria byla již v tak špatném stavu, že skoro neplula. Pomalu se prodírala Indonésií. Nebohou loď v Indickém oceánu stíhaly bouře, v tomto období běžné, vnikající voda zničila většinu zásob potravin a posádka hladověla. Po dlouhé a namáhavé plavbě se loď konečně obrátila k severu, v domnění, že již konečně obeplula Mys Dobré naděje. Jaké zklamání bylo, když kurdějemi prořídlá posádka zjistila, že jsou u pobřeží Mosambiku. Přes všechna utrpení zde nechtěli námořníci nouzově přistát, jelikož zde byli Portugalci.

Další bouře připravila Victorii o přední stěžeň a tato kdysi skvělá karaka se nyní podobala spíše vraku. O dalších dvou měsících plavby se dostala k portugalským Kapverdským ostrovům. Zde nakonec loď přistála. Ačkoliv kapitán varoval své muže před přílišnou upovídaností, dva námořníci nechtěně prozradili totožnost výpravy, a tak, bez ohledu na třináct námořníků v přístavu musel kapitán d´Elcano narychlo odplout.

6. září 1522 dorazila loď Victoria z 18 muži na palubě do San Lucaru. První zpráva, kterou král obdržel zněla:

„Vaše Veličenstvo jistě dokáže ocenit že jsme objevili celou zaoblenost Země a obepluli ji. Vyjeli jsme na západ a vrátili se z východu.“

O dva dny později vystoupilo na břeh v Seville 18 mužů. Byli oděni jen v košilích, bosí a se svícemi v rukou šli vykonat modlitbu do chrámu Santa Maria de la Victoria.

Flotila vyplula 10. srpna 1519 v počtu pěti lodí s 237 muži na svých palubách. Domů se po třech letech vrátila zničená Victorie s 18 muži.

Osud lodi Trinidad byl ještě horší. Jeho posádka zkusila nakonec odplout, ale nezdařilo se. Nakonec byla na Molukách zajata portugalskými vojáky a loď Trinidad byla potopena. Domu se nakonec vrátili po osmi letech věznění jen tři muži z její posádky, kteří přežili portugalský žalář.

Po Fernandu Magellanovi je nejen pojmenován onen průliv, který jeho výprava objevila, ale také dvě satelitní malé nepravidelné galaxie, které provází naší Galaxii, které říkáme Mléčná dráha. Je jím Velký a Malý Magellanův oblak. A ačkoliv se dnes snaží někteří progresivní intelektuálové kopat do tohoto dávno zesnulého mořeplavce a objevitele, a požadují, aby místa ve světě i na obloze, která nesou jeho jméno, byla přejmenována, tak přesto bychom neměli zapomenou na to, že známe svět díky takovýmto statečným a neohroženým lidem.

(redakce)

foto: Armeda.org