Má král Českého středohoří i vampirickou legendu?

Zveřejněno: 22 ledna, 2024

Tak jako má České středohoří svou královnu – Milešovku, má i svého krále – Házmburk.

Hora Házmburk byla dříve označována jako vrch Klapý a nachází se u stejnojmenné obce v okrese Litoměřice. V současnosti se jedná o významnou českou přírodní lokalitu která je součástí Natury 2000. Svou polohou patří do Dolnooharské tabule, geomorfologické oblasti ležící jihozápadně od Českého středohoří. Jedná se o neovulkanický kužel vytvořený vypreparováním žíly nefelinického bazanitu z křídových slínovců. Na skalních útvarech lze pozorovat sloupcovou odlučnost horniny, mrazové sruby a balvanové haldy.

Hora Házmburk vystupuje jako výrazná dominantní hora v krajině a je jedním z nejvyšších bodů Dolnooharské tabule. Její skalnatý vrchol nabízí úchvatné výhledy do okolního prostředí až k Lužickým horám. Na vrcholu hory se nachází zřícenina hradu jehož dvě charakteristické věže jsou viditelné již z veliké dálky. Jedna z nich je rozhledna, která umožňuje návštěvníkům obdivovat krásy regionu. Chráněné území s rozlohou 60,41 ha zahrnuje úbočí kopce bez vrcholové části se zříceninou hradu. Předmětem ochrany v přírodní památce je především endemický poddruh saranče skalní (Stenobothrus eurasius bohemicus) a přástevník kostivalový (Euplagia quadripunctaria). Kromě nich a dalších druhů chráněných rostlin a živočichů jsou předmětem ochrany také obnažené skalní výchozy a sutě, stepní a lesostepní biotopy a extenzivně využívané sady.

Na jižních svazích hory se zachovaly pozůstatky stepní vegetace, což je unikátní rys této lokality. Zdejší ekosystém je domovem pro druhy rostlin adaptované na suché a slunné podmínky, jako jsou koniklec luční, violka stepní a stepní růže. Tato oblast je také důležitým prostředím pro vzácný hmyz, včetně motýlů a včel.

Pozůstatky stepní vegetace na jižních svazích Házmburku tvoří jedinečný ekosystém této oblasti. Zde rostou rostliny adaptované na teplé a suché podmínky, což zahrnuje různé druhy travin, květin a bylin. To vytváří prostředí, které je atraktivní pro ornitology, přírodovědce a nadšence do ekologie. Tato lokalita také nabízí pohled na bohatou květenu a faunu. V lokalitě převládá teplé a suché klima. Charakteristické jsou krátké, teplejší a suché zimy a dlouhá teplá léta. Vegetační pokryv přírodní památky náleží do Českého termofytika.

Archeologické nálezy dokládají neolitické osídlení. Dále zde byly nalezeny předměty z pozdní doby bronzové, včetně keramiky halštatské kultury a bronzové jehlice z doby římské. V raném středověku zde existovalo slovanské hradiště, což koresponduje s jednou ze dvou pověstí, která se k tomuto místu váže. Podle Kosmovy kroniky a starých legend se jednalo o poslední útočiště lučanských vladyků, kteří se nechtěli smířit s nadvládou někdejších bájných Přemyslovců, kteří Lucko získali po bitvě u Turska. Podle pověsti byl tento hrad oblehnut českým vojskem a jeho posádka vyhladověna. Obránci se pokusili o poslední výpad, aby prolomili obklíčení, ale byli prý příliš zesláblí. Čeští bojovníci je začali zatlačovat zpět a vypadalo to, že toto poslední lučanské hradiště padne. Když bylo nejhůře, vyběhly lučanské ženy a zvolaly: „Honem, vy chrabří bojovníci. Schovejte se za naše suknice. My vás Čechům nedáme!“ Lučanští muži se zastyděli a vrhli se znovu zuřivě do protiútoku. Tehdy prý byli Čechové na hlavu poraženi a jejich vojsko odtáhlo. Traduje se, že lučanské obránce zachránil ženský klep a tak se místo začalo jmenovat Klepý, později Klapý.

První písemná zmínka o vsi Klapý pochází z roku 1197. Tehdy šlechtic Hroznata věnoval část vsi klášteru v Teplé. V roce 1237 daroval král Václav I. další část této vsi klášteru. Zbytek vsi byl v témže roce klášterem odkoupen od šlechtice Smila z Lichtenburka za vysokou cenu dvou set hřiven stříbra, což svědčí o významnosti Klapý v té době.

Hrad Hazmburk, známý také jako Hasenburg, byl pravděpodobně postaven Lichtenburky v první polovině 14. století. Některé paralely s královskými hrady z druhé poloviny 13. století však naznačují, že jeho zakladatelem mohl být i král Václav II. Hypotézu o založení hradu podporuje zmínka z roku 1292, kdy Heiman z Lichtenburka udělil nedalekým Libochovicům některá práva.

První zmínka o hradu

Bezpečná písemná zmínka o hradu Hazmburk je z roku 1335, kdy král Jan Lucemburský získal celé panství výměnou od Hynka z Lichtenburka a prodal hrad, ves Klapý, tvrz a městečko Libochovice Zbyňku Zajíci z Valdeka. Zbyněk zaplatil za hrad, město a příslušné vesnice 2 300 kop pražských grošů. Tento prodej mohl být splátkou královského dluhu u Zbyňka.

Zbyněk hrad přejmenoval na Hasenburg podle svého rodového erbu, který obsahoval zajíce (německy ‚Hase‘). Po Zbyňkově smrti v roce 1368 zdědil hrad jeho syn Vilém spolu se svým synovcem Mikulášem. Vilémův bratr Jan a Mikuláš založili budyňskou větev rodu. V roce 1393 si Vilémovi synové rozdělili hrad na šestiny. Jan a Mikuláš později koupili hrad Kost a Vilém v roce 1415 koupil hrad Šebín. Po Oldřichově smrti v roce 1415 zdědil Vilém celé hazmburské panství.

Během husitských válek stáli Zajícové z Hazmburka na katolické straně. Hrady Hazmburk, Budyně a město Libochovice byly oporou císaře Zikmunda Lucemburského. Vilém Zajíc v roce 1420 ovládl Slaný, kde císař dojednal příměří s Lounskými. I přes úspěšnou obranu proti husitům v roce 1424 a plenění vesnic okolo hradu sirotci v roce 1431, zemřel Vilém, pravděpodobně v roce 1431, a hrad připadl jeho synovi Zbyňkovi.

Zbyněk z Hazmburka, po smrti svého otce Viléma, rozšířil panství o několik vesnic a významně přispěl k rozvoji hradu. Zvláště významnou částí jeho dědictví byla Černá věž, která se stala charakteristickým prvkem hradu Hazmburk. Tato věž, spolu s dalšími fortifikačními pracemi, zvýšila obranyschopnost hradu a stala se jeho výrazným symbolem.

V době husitských válek a po ní Zbyněk rozšířil panství o další majetky, včetně Hněvína a Budyně. Po Zbyňkově smrti bez dědiců přešel majetek na jeho strýce Mikuláše a jeho syny. Hazmburské panství pak zdědil Jan z Hazmburka, významný člen jednoty zelenohorské, který později získal významné postavení u krále Matyáše Korvína a stál u zrodu uherské posádky na Hazmburku.

V pozdějších letech, kdy Jan mladší z Hazmburka a jeho syn Kryštof přesídlili na renesančně upravený hrad v Budyni, začal Hazmburk postupně ztrácet na významu. V roce 1586 je hrad zmiňován jako pustý, což naznačuje jeho postupný úpadek. Panství bylo v roce 1558 prodáno Lobkovicům, kteří ho připojili k libochovickému panství.

Z doby kdy místní páni přesídlili do Budyně, se traduje jedna pověst s poněkud temnou náplní.

Říká se, že okolo jedenácté hodiny noční, se na temných hradních zříceninách objevoval přízrak dívky, oděné v bílé barvě s rozpuštěnými vlasy. Tato žena se toulala prázdnými hradními zdmi a vzdychala žalem. Při každém jejím vzdechu jí ze rtů ukápla krůpěj krve.

Tato dívka byla Lucie, nešťastná dcera Mikuláše Zajíce, pána hradu Házmburk. Mikuláš byl prý velmi pyšný pán, který se choval nelítostně ke svým poddaným. Však rána do srdce ho potkala i jeho dceru Lucii, když si vybrala ženicha, který nevyhovoval jeho představám. Otec totiž vybral Lucii za ženicha významného saského šlechtice a uspořádal slavný turnaj na jeho počest. Na turnaji se sešlo panstvo z širokého okolí, včetně hostů ze Saska.

Na turnaji se proto objevili rytíři v drahocenném oddění. Jejich bohatství bylo okamžitě patrné – čabraky zdobilo zlato a drahé kameny. Lucie se však zalíbil rytíř chudý v prosté zbroji, který se ukázal jako odvážný a statečný soupeř. Jeho štít neměl erb, a to vyvolalo zvědavost o totožnosti neznámého rytíře. Jakmile zvedl zrak k Lucii a jejímu otci, bylo odhaleno, že jde o syna chudého zemana z Košťálova. Lucie mu podala ruku, postavila se vedle něho a požádala svého otce, jestli ji miluje, aby dovolil zasnoubení s Věslavem místo onoho cizince. Pan Mikuláš, když viděl že s dcerou nehne, tedy svolil, ale s potměšilou podmínkou. Věslav z Košťálova musel nejprve odejít do světa a přivést na hrad živého a spoutaného draka.

Věslav odešel a začal hledat zlého a živého draka. Dlouhou dobu se nevracel a Lucie se topila ve smutku a odmítala všechny ženichy. Pan Mikuláš v té době stavěl zámek v Budyni a chtěl tam přestěhovat svou smutnou dceru. Jenže Lucie zemřela smutkem a žalem. Až tehdy pan Mikuláš začal litovat svého krutého žertu a pochopil, že jeho pýcha mu zabila jedinou dceru. Dal Lucii uložit do skleněné rakve a kolem postavil svíce. Poté, co opustil hrad s hrobkou své dcery, zůstal hrad opuštěný po dobu sedmi let.

Jednoho dne, v podvečer na podzim, se ozvalo bušení na hradní bránu. Zvučný hlas volal, že přináší zkroceného draka, podle přání pana hradu. Zbrojnoš, polekaný, vykoukl z okénka a sdělil, že Mikuláš je na Budyni a zeptal se na identitu návštěvníka. Muž odpověděl, že je Věslav Košťálovský a ptal se po Lucii. Hejtman místních zbrojnošů mladému rytíři smutně oznámil, že Lucie zemřela a je na hradě pochována. Tato zpráva zasáhla Věslavovo srdce, vešel do hradu s drakem v patách. Vojáci jej uvedli do krypty s mrtvou nevěstou. Věslav si vyžádal aby jej nechali s mrtvou o samotě. Během jeho nářku kanuly prý kanuly jeho krvavé slzy na Luciina ústa. Pak prý nářek ustal. Když vojáci nakoukli do místnosti, spatřil Věslava mrtvého. Lucie měla na ústech jeho krvavé slzy a ona zase její políbení na srdci. Přestože si mrtvá odvedla svého milého do bran smrti, tak se stále zjevovala na opuštěném hradě. Krev, která kapal z jejích úst se prý proměňovala v rudé kvítky, které kvetou na hradě dodnes.