Na dnešní den připadá výročí jednoho legendárního vesmírného programu a to mise Luna 17 která vysadila na Měsíci vozidlo Lunochod 1. Lunochod bylo označení sovětských měsíčních vozidel, která byla dálkově ovládána z vesmírného střediska
Mise Lunochodů spadaly pod sovětský vesmírný program Luna, což byla série nepilotovaných vesmírných misí k Měsíci, která trvala v rozmezí let 1959 až 1976. Sondy tohoto programu přinesly o našem souputníkovi řadu význačných vědeckých informací.
Z celého programu 24 misí bylo 15 úspěšných. Mise, které nedosáhly orbitu, však nebyly do programu započítávány. Jedna z těch úspěšných byla sonda Luna 17, která na své palubě nesla již zmiňovaný Lunochod. Tento stroj byl vyroben v konstrukčním středisku OKB Lavočkina, což je dnešní NPO Lavočkina v Chimkách, pod vedením hlavního konstruktéra profesora Alexandra Kemurdžjana.
Prvotním účelem Lunochodů měl být převoz kosmonautů na povrchu Měsíce, jelikož Sovětský svaz plánoval pilotovanou misi k Měsíci spojenou s přistáním. Toto prvenství však získala NASA se svým programem Apollo. Proto v SSSR došlo k zastavení vývoje lunární kosmické lodi. Díky tomu byl projekt Lunochod zcela změněn na samostatný, dálkově řízený výzkumný prostředek.
Šlo o historicky vůbec první vozidlo, které kdy jezdilo po povrchu jiného kosmického tělesa. Ve své době se jednalo o naprosto unikátní a průkopnické dílo na poli kosmické robotiky.
Lunochod měl zajímavou konstrukci. Po přistání se odklopilo víko kryjící horní část těla stroje. Vnitřní strana onoho víka byla pokrytá solárními články pro zajištění dostatku energie pro chod stroje a palubních přístrojů. Délka vozítka činila 218 cm, hmotnost 756 kg . Unikátní osmikolový podvozek byl výkyvný v párech. Každé kolo mělo v náboji vlastní elektromotor a pro případ poruchy pyropatronu, která dovolovala zaseklé kolo odstřelit – vozidlo bylo teoreticky schopné jízdy i jen s 5–7 koly. Zatáčení probíhalo přibrzďováním jedné řady kol podobně jako například u vojenských pásových vozidel nebo civilních bagrů. Další – deváté – sklopné kolo bylo v zádi vozidla, sloužilo však pouze k měření ujeté vzdálenosti a vyhodnocování únosnosti povrchu. Lunochod byl vybaven 2–3 hlavními navigačními širokoúhlými televizními kamerami v předku vozidla, vedlejšími panoramatickými kamerami na boku, rentgenovým spektrometrem k chemické analýze, lopatkovým vrtákem, francouzským laserovým koutovým odražečem, a řadou dalších přístrojů.
Řízení vozidla bylo dálkové na pokyny ze Země. Obsluha vozidla byla 5členná, se striktně rozdělenými úkoly, každý účastník však měl vlastní „červené tlačítko“, kterým mohl kdykoliv vozidlo zastavit, pokud by se domníval, že hrozí nebezpečí. Rychlost pohybu byla pouze 1–2 km/h; řízení probíhalo na základě fotografických snímků odesílaných z vozidla na Zemi ve 20 vteřinových intervalech.
První na Měsíc dopravená verze, označená jako Lunochod 1, (dopravena sondou Luna 17) pracovala od roku 1970, přičemž do 14. září 1971 vozidlo urazilo vzdálenost 10 540 metrů a předalo 20 000 snímků a 25 chemických rozborů. To vše za deset a půl měsíce. Přečkal 11 lunárních nocí, než zeslábly jeho akumulátory. Ve dvanáctém lunárním dnu se nepodařilo navázat s vozidlem spojení a 4. října 1971 řídící středisko zastavilo pokusy o spojení a prohlásilo misi za ukončenou.
Úplně první verze Lunochodu byla vyslána na Měsíc 19. února 1969, ovšem nosná raketa krátce po startu explodovala a stroj byl zničen. Sovětský svaz účel mise rakety utajil, takže za první Lunochod vyslaný na Měsíc byl dlouhá léta považován úspěšný Lunochod 1.
zdroj: Wikipedia
foto: Anatoly Sergeyev-Vasilyev, Celestia
