Moře nikdy neodpouštělo slabost, a lugery byly stavěny pro ty, kteří si svou svobodu a obživu museli vybojovat v neklidných vlnách kanálu La Manche. Tyto elegantní, a přesto neuvěřitelně houževnaté plachetnice se svou asymetrickou siluetou staly symbolem dvou tváří námořní historie: na jedné straně stála neúprosná dřina rybářů, na druhé tichý, nebezpečný svět pašeráků, pro které byla rychlost lugeru jedinou hranicí mezi bohatstvím a šibenicí. Vydejte se s námi do dob, kdy o osudu lodi nerozhodovaly stroje, ale umění zkrotit vítr do netradičních plachet.
Luger je typ plachetnice, který se pozná především podle svého oplachtění. Na jednom nebo více stěžních nese lugrové plachty, podle nichž také dostal své jméno. Po dlouhou dobu šlo o velmi rozšířená pracovní plavidla, zejména u pobřeží Francie, Anglie, Irska a Skotska. Jejich podoba přitom nebyla jednotná. Některé lugery byly malé otevřené lodě bez paluby, které přistávaly přímo na plážích, například v Hastingsu nebo Dealu. Jiné byly naopak plně palubované a robustnější, jako například slavné zulu nebo různé plachetní rybářské driftery. Větší kusy mohly nést i doplňkové vrcholové plachty.
Umění asymetrie: Jak funguje lugrová plachta
Nejčastěji šlo o dvou- nebo třístěžňová plavidla, která měla na každém stěžni lugrovou plachtu. U některých se objevovala i kosatka nebo stěhová plachta a výjimečně také vrcholové lugrové plachty, typické například pro francouzské chasse-marée. Samotná lugrová plachta je nesouměrná čtyřúhelníková plachta, zavěšená horním lemem na ráhnu. To je ke stěžni připevněno buď pomocí parrelu, nebo zvláštního kovového kruhu, který obepíná stěžeň a umožňuje ráhnu pohyb i uchycení vytahovacího lana.
Zajímavé je, že existovalo více variant tohoto oplachtění. U takzvané sklopné lugrové plachty byl její přední spodní roh uchycen před stěžněm, často až u přídě. U stojaté lugrové plachty byl tentýž roh upevněn blízko paty stěžně. Právě kombinace přední sklopné a zadní stojaté lugrové plachty byla velmi běžná u tradičních britských rybářských lodí, například typu fifie. Existovaly ovšem i jiné varianty, například lodě se dvěma sklopnými plachtami nebo naopak se dvěma či třemi stojatými.
Stojatá lugrová plachta mohla být vybavena ráhnem, ale často se používala i bez něj, protože pracovní lodě potřebovaly na palubě co nejvíce volného prostoru. Sklopná lugrová plachta ráhno neměla nikdy. Její nevýhodou bylo, že při obratu musela být převedena na druhou stranu stěžně, aby na novém kurzu správně pracovala. To znamenalo plachtu spustit, přenést ráhno i plátno na opačnou stranu a znovu vše vytáhnout. Jak je zřejmé, nešlo o nic rychlého ani pohodlného. Stojatá lugrová plachta byla v tomto směru jednodušší, protože při obratu mohla zůstat na místě a přesto si zachovala použitelný tvar. Přesto i zde existovaly různé námořnické zvyklosti.
Od rybářských sítí k nebezpečnému světu pašeráků
Například u některých člunů britského královského námořnictva se i stojaté lugrové plachty při vhodném manévru překlápěly, zatímco mnozí rybáři je nechávali stále na stejné straně stěžně bez ohledu na kurz. Dobré vlastnosti stojaté lugrové plachty do značné míry závisely na správném napětí jejího předního lemu. K tomu sloužil speciální napínací úvaz, jímž bylo možné přizpůsobit plachtu různým kurzům vůči větru. Vedle těchto základních forem existovala i vyvážená lugrová plachta, jejíž ráhno přesahovalo před stěžeň přibližně stejně daleko jako horní ráhno. Tento typ se používal hlavně u menších člunů. Plachta přitom zůstávala stále na stejné straně stěžně a její správné nastavení záviselo na citlivém seřízení spodního napínacího lana.
Lugery si získaly velkou oblibu nejen v rybolovu a pobřežní dopravě, ale také při pašování. Od poloviny 18. století byly pro pašeráky téměř ideálními loděmi. Díky rychlým trupům a výkonnému oplachtění často dokázaly uplout i tehdejším celním a hlídkovým plavidlům. Francouzské třístěžňové lugery navíc sloužily i jako korzárské lodě nebo obchodní plachetnice. Když pašeráctví po roce 1840 začalo ustupovat, změnila se i podoba britských třístěžňových lugerů. Hlavní stěžeň býval často vypouštěn a větší plachty se soustředily jen na přední a zadní stěžeň. Výsledkem byl volnější pracovní prostor na palubě, což rybářům usnadňovalo manipulaci se sítěmi.
(redakce)
foto: AI
