Krvavý a modrý Měsíc fascinují lidstvo po staletí. Zjistěte, jak vzniká zatmění Měsíce, proč se jeho barva mění a jak byl tento jev v Evropě vnímán z pohledu vědy, mystiky i magie.

Zatmění Měsíce patří k těm úkazům, které člověka nikdy nepřestanou fascinovat. Není divu – před našima očima se najednou mění známá tvář noční oblohy. Zářící úplněk mizí, potemní, a pak se často zbarví do odstínů ruda. Je to okamžik, kdy se vesmírná mechanika propojuje s poetikou i tajemstvím, a kdy se lidé od pradávna ptají: „Co nám to nebe chce říct?“

Jak vlastně zatmění vzniká

K zatmění Měsíce dochází vždy, když se Země postaví přesně mezi Slunce a Měsíc. Sluneční světlo se nedostane k měsíčnímu povrchu přímo, ale Měsíc se ocitne v zemském stínu. A protože zatmění je možné jen při úplňku, má každý takový okamžik v sobě zvláštní symboliku – jde o chvíli, kdy je Měsíc nejjasnější, a přesto se ztrácí.

Astronomové rozlišují několik typů zatmění. Polostínové zatmění je jemné – Měsíc se pouze trochu ztmaví, jako by ho někdo přikryl závojem. Částečné zatmění je výraznější: část Měsíce zmizí ve stínu Země. A konečně úplné zatmění – ten nejdramatičtější úkaz, kdy se celý kotouč ponoří do temnoty a pak se promění v „krvavý Měsíc“.

Tajemství krvavého Měsíce

Proč Měsíc během zatmění nezmizí docela? Odpověď se skrývá v zemské atmosféře. Sluneční paprsky, které by jinak Měsíc neosvítily, se ohýbají kolem Země a procházejí vzdušným obalem naší planety. Přitom se odfiltruje většina modrého a zeleného světla, zatímco červené a oranžové odstíny projdou dál. A právě těmito barvami je pak Měsíc zalit.

Výsledkem je obraz, který působí až nadpozemsky. Rudý kotouč na černé obloze vždy vyvolával v lidech silné emoce – od hrůzy až po posvátný úžas. Ne nadarmo se mu říká krvavý Měsíc.

Zatímco „krvavý Měsíc“ souvisí s fyzikou světla, modrý Měsíc je spíše poetické pojmenování. Vzniká, když v jednom kalendářním měsíci nastanou dva úplňky. To se děje zhruba jednou za dva až tři roky.

Někdy se ale Měsíc opravdu jeví namodrale – třeba po mohutných sopečných erupcích, kdy se do atmosféry dostanou jemné částice. Ty dokážou rozptýlit světlo tak, že se náš satelit rozzáří zvláštním, chladným odstínem. V historii se takové chvíle považovaly za zlověstná znamení.

Zatmění v mýtech a magii

Pro naše předky nebylo zatmění jen astronomickým jevem. Byl to okamžik, kdy se podle jejich představ prolomil řád světa.

V Mezopotámii věřili, že zatmění ohlašuje smrt krále. Proto v den zatmění dosazovali na trůn náhradníka, kterého po rituálu obětovali.

Číňané zase byli přesvědčeni, že Měsíc požírá drak. Aby ho zachránili, bubnovali a stříleli šípy k nebi.

Staří Inkové a Aztékové se báli, že rudý Měsíc je znamením blížící se katastrofy. Věřili, že bohové žádají oběti.

V Evropě se až do středověku se považovalo zatmění Měsíce po staletí za temné znamení. Rudý kotouč na obloze v lidech probouzel představu krve a zkázy. Není proto divu, že byl spojován s válkami, morem a pohromami, které se zdály být nevyhnutelné.

Středověké kroniky popisují zatmění jako předzvěst tragických událostí. Například při zatmění roku 1117 psali kronikáři o vlně zemětřesení a morových ran, které následovaly, a lidé si to spojovali právě s nebeským znamením. V roce 1348, kdy Evropu zasáhla černá smrt, se mezi lidmi šířilo přesvědčení, že rudý Měsíc varoval před morem už měsíce předtím.

Křesťanská církev pohlížela na zatmění jako na Boží trest a připomínku hříšnosti lidstva. Kněží využívali těchto jevů v kázáních, aby lidem připomněli konečnost života a nutnost pokání. Obraz „krvavého Měsíce“ se navíc objevuje v Bibli – v knize proroka Joele i v Apokalypse svatého Jana. V očích věřících tak zatmění nebylo jen astronomickou zvláštností, ale skutečným varováním, že se blíží poslední soud.

Reakce lidí bývaly často dramatické. Vesničané zvonili na zvony, zapalovali ohně, modlili se v procesích a hledali způsoby, jak odvrátit hněv nebes. Věřilo se, že voda nabraná během zatmění má léčivé účinky, ale zároveň panoval strach z jídla a pití – aby se „jed z temného nebe“ nedostal do těla.

Zatmění také zasahovalo do politiky. Panovníci se obávali, že jejich nepřátelé využijí takové znamení k vyvolání nepokojů. Královské dvory proto často svolávaly modlitby a bohoslužby, aby ukázaly lidu, že i vládci hledají ochranu u Boha.

Ačkoli se renesanční učenci jako Tycho Brahe nebo Johannes Kepler snažili ukázat, že zatmění je přirozený a předvídatelný úkaz, magický pohled na věc přetrvával dlouho. Ještě v 17. století lidé při pohledu na krvavý Měsíc šeptali modlitby a báli se, že svět stojí na prahu apokalypsy.

Pro mystiky a mágy naopak zatmění představovalo čas otevřených bran – chvíli, kdy je možné nahlédnout za oponu běžné reality. Věřili, že energie Měsíce je v tu dobu nejsilnější a že rituály, meditace a modlitby mají mimořádnou moc.

Zatmění v dnešním pohledu

Dnes umíme přesně vypočítat, kdy k zatmění dojde, a víme, že nejde o božské varování, ale o přirozený důsledek pohybu vesmírných těles. Přesto – když se obloha ponoří do temnoty a Měsíc se zbarví do ruda – i moderní člověk na chvíli ztichne.

Je to připomínka, že žijeme na planetě, která je součástí kosmického tance. Připomínka toho, že i když chápeme fyzikální zákonitosti, stále zůstává prostor pro úžas, posvátnost a možná i pro trochu magie.

Když se díváme na Měsíc…

Zatmění Měsíce spojuje dva světy – svět exaktní vědy a svět lidské duše. Astronomie nám říká, jak a proč k němu dochází. Mystika nám ukazuje, co v nás probouzí. A dohromady tvoří příběh, který nás provází po tisíce let – příběh hledání smyslu na obloze i v nás samotných.

(redakce)

foto: Stellarium