Krušné hory jsou velmi zajímavý region České republiky i Německa. Ačkoliv se nacházejí jen kousek od Českého středohoří, jedná se o naprosto odlišné místo, což vnímavý člověk pozná okamžitě. Nejde jen o ráz krajiny, ale především o jejich atmosféru, téměř hmatatelnou mystiku.
Středohoří a Poohří se nesou v duchu keltských mystérií. Najdeme zde stará hradiště, menhiry a další památky dávných kultur. I pověsti působí vlídněji, jako by krajina byla otevřenější a přívětivější. Zato Krušné hory – to je něco jiného. Mlhavé hluboké lesy, opuštěné štoly, mrazivé pláně. Zde už je cítit spíše germánský ráz. Ponuré pověsti plné tajemných bytostí z jiných světů, divoká honba a další děsivé jevy.
To vše dává tomuto místu sice temné, ale fascinující kouzlo, které ocení jen opravdu znalý člověk, jenž se nenechá hned vystrašit. A protože v našich příspěvcích mluvíme nejen o mystice a magii, je dobré si na úvod říci, jaká je vlastně geologická historie Krušných hor. Teprve tehdy lze jejich zvláštní charakter opravdu pochopit.
Krajina zrozená z ohně a tlaku
Geologická historie tohoto místa se rozprostírá od proterozoika až po terciér, kdy při alpinském vrásnění vznikla dnešní podoba pohoří se zlomovým okrajem nad Podkrušnohorskou pánví.
Nejstarší horniny v oblasti vznikly v proterozoiku jako usazeniny a vulkanity, které byly hluboko v zemské kůře přeměněny na různé typy rul (například šedé a červené ruly), jež dnes tvoří základ stavby pohoří.
V raném paleozoiku proběhlo kadomské vrásnění, které vyzdvihlo krystalické břidlice a ruly z mořského prostředí a vytvořilo nevysoké pohoří, postupně zarovnávané erozí.
V devonu a karbonu, přibližně před 390–310 miliony let, postihlo oblast hercynské vrásnění. To spojilo různé bloky v jeden celek Českého masivu a položilo základ dnešním Krušným horám. S tímto procesem souvisí rozsáhlé intruze granitoidů a metamorfóza okolních hornin, což přispělo k četným nalezištím kovových rud, na nichž byl později založen hornický rozvoj regionu.
Po vrcholu hercynského vrásnění byly hory v období permu a mladšího mezozoika silně zarovnávány zvětráváním, až území získalo charakter rozsáhlé planiny. Výraznou roli sehrál i supervulkán, jehož pozůstatkem je dnes teplicko-altenberská kaldera.
V terciéru, v souvislosti s alpinským vrásněním, došlo k novému rozlámání Českého masivu na kry. Krušné hory byly jako velký blok zdviženy a na jihovýchodní straně ostře ohraničeny zlomy vůči pokleslé Podkrušnohorské pánvi. Zlomová tektonika zároveň vytvořila příkopové propadliny (Chebská, Sokolovská a Mostecká pánev), kde se ukládaly jíly, písky a organická hmota, z níž vznikla dnešní ložiska hnědého uhlí.
V kvartéru se reliéf dále modeloval neotektonickými pohyby, klimatickými výkyvy a erozí. Vrcholová část Krušných hor má dodnes charakter rozsáhlé plošiny, z níž vybíhají svahy a údolí směrem do vnitrozemí Čech i do Saska.
Současná geomorfologie je typická mírně se svažující vrcholovou plošinou, ostře ukončenou zlomovým svahem na jihovýchodě a pozvolným přechodem na saské straně. V české části se pohoří dělí na dva podcelky – Západní Klínoveckou hornatinu a Východní Loučenskou hornatinu.
Hlavní hřebenové partie (například Klínovec 1244 m nebo Božídarský Špičák 1116 m) tvoří pásma kleče a horských luk. Pod nimi se však rozprostírají hluboké, temné lesy, místy smíšené, jinde téměř čistě listnaté. Jejich mohutnost, vlhkost a ponurost dokážou i dnes vyvolat zvláštní mrazení v zádech.
Lesy, které pamatují staletí
Historický vývoj stromové vegetace prošel několika výraznými fázemi – od přirozených bukových a smrkobukových porostů přes intenzivní lidské zásahy a smrkové monokultury až po současnou snahu o návrat k původní skladbě lesa.
Po konci glaciálu byly hřebeny pokryty tundrovitou krajinou s borovicemi a břízami. Později se rozšířily listnaté lesy s bukem, dubem, javorem, lípou a jasanem. Ve vyšších polohách dominovaly bukové a smrkobukové porosty.
S rozvojem hornictví a zemědělství však docházelo k masivnímu kácení. Vznikaly holiny a postupně se zaváděly hospodářské monokultury, především smrkové. Ve 20. století navíc průmyslové emise a těžba uhlí způsobily rozsáhlé odumírání lesů. Následovaly imisní i kůrovcové kalamity a rozsáhlé zalesňování náhradními dřevinami.
Po roce 1990, kdy se výrazně snížily průmyslové emise, vznikly podmínky pro obnovu přirozenějších porostů. Dnes probíhá systematická přeměna lesů směrem k původním druhům – zejména buku, smrku ztepilému a jedli bělokoré.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvojepříběhy.cz
