O duševním zdraví se dnes mluví častěji než kdy dřív. Přesto je kolem něj stále mnoho ticha. Ne proto, že bychom nevěděli, co je deprese, úzkost nebo vyhoření. Ale proto, že málokdo mluví o tom, jak hluboce se naše psychika dotýká lásky a vztahů – a naopak.
Láska bývá vykreslována jako lék. Něco, co má bolet méně než samota. Jenže realita je složitější. Láska dokáže člověka uzdravit, ale také ho vyčerpat, rozkolísat a někdy i zlomit. Ne proto, že by byla špatná, ale proto, že do ní vstupujeme takoví, jací jsme. Se svými zraněními, strachy a historií.
Mnoho lidí žije ve vztazích, které nejsou násilné ani otevřeně toxické, ale přesto pomalu ničí jejich vnitřní rovnováhu. Jsou to vztahy plné drobných přehlížení, nevyřčených očekávání a tichého tlaku. Vztahy, kde se člověk učí být „hodný“, „silný“ nebo „nenáročný“, až postupně ztratí kontakt sám se sebou.
Psychika takový stav dlouho nevydrží. Neozývá se hned. Nejprve přijde únava. Pak podrážděnost. Pocit, že něco není v pořádku, ale člověk to neumí pojmenovat. A nakonec přijde vina. Vina za to, že nejsme spokojení. Vina za to, že „bychom přece měli být šťastní“.
Jenže duševní zdraví není o tom, jestli máme vztah. Je o tom, jestli v něm smíme být sami sebou.
Často se mluví o tom, že samota bolí. A ano, může bolet velmi. Ale i vztah může být osamělý. Možná ještě víc. Protože v samotě aspoň víme, kde jsme. Ve vztahu, kde nejsme slyšeni, se ztrácíme pomalu a nenápadně.
Lidé s křehčí psychikou bývají ve vztazích obzvlášť zranitelní. Ne proto, že by byli slabí, ale proto, že cítí hlouběji. A hluboké cítění je dar i břemeno zároveň. Takoví lidé často dávají víc, ustupují dřív a mlčí déle, než by měli. Nechtějí ztratit lásku. A tak ztrácejí sebe.
Duševní zdraví ve vztazích nezačíná terapií ani diagnózou. Začíná u jednoduché, ale těžké otázky:
Mohu tady dýchat?
Mohu říct, že je mi těžko, aniž bych byl zlehčen?
Mohu být slabý, aniž bych byl odmítnut?
Mohu říct „dnes už nemohu“, aniž bych byl považován za problém?
Pokud je odpověď dlouhodobě „ne“, pak není problém v naší psychice. Problém je v prostředí, které ji nerespektuje.
Zdravý vztah není ten, kde nejsou konflikty. Je to vztah, kde konflikt neohrožuje existenci člověka. Kde chyba neznamená konec lásky. Kde emoce nejsou zbraní.
A někdy – a to je důležité říct – je tím nejzdravějším krokem odejít. Ne z pýchy. Ne z netrpělivosti. Ale proto, že zůstávání by znamenalo další tiché ubližování sobě samému.
Láska nemá být boj o přežití. Nemá nás stát duševní zdraví. Nemá z nás dělat menší, tišší a unavenější verze sebe sama.
Možná bychom měli přestat hledat vztahy, které nás „naplní“, a začít hledat vztahy, které nás neničí. To je často ten největší luxus, jaký si můžeme dovolit.
A někdy je to ta největší forma lásky – k sobě samým.
(redakce)
foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy
