O démonech slyšel již každý. Bible o nich mluví, nábožensští vůdci před nimi varují, filmy jimi straší. Co a nebo kdo to opravdu je? Proč se jich máme bát? A nebo nemáme?

Slovo démon má několik významů, které jsou diametrálně odlišné ve své interpretaci. Při jeho výkladu pochopitelně záleží na náboženském, historickém a kulturním kontextu. V současnosti díky vlivu židokřesťanské kultury jsou démoni v katolických zemích ztotožněni se zlými duchy a padlými anděly. V očích prostých věřících jsou pak démoni zlé a škodlivé nadpřirozené nelidské bytosti primárně sloužící jedinému konkrétnímu účelu. Tím je páchání zla a svádění lidí na scestí hříchu. Proto nás nemůže nikterak překvapit, že v Septuagintě, tedy řeckém překladu Starého zákona, který obsahuje překlady všech knih hebrejské Bible Tanachu, se slova „daimonia“ používá výhradně pro označení zlých duchů. Stejnou rétoriku později nalezneme i v Novém zákoně. Díky tomu můžeme lépe pochopit, proč z latinského slova „daemon,“ později i z anglického „demon“ vznikl pojem křesťanského ďábla.

Psychologicky démona či ďábla katolíků můžeme ztotožnit s dvojníkem, se stínem, čili se všemi poklesky a resentimenty. U křesťanů se velice často jedná o potlačované touhy, hněv, závist, agresi, hořkost a další hluboké, dlouhodobé negativní emoce, jež si nepřipouští, zato je s gustem vidí u jiných. Což nám osvětluje důvody, proč je jejich ďábel tak strašlivý a proč jsou v jejich očích démoni ztělesněním zla! Tolik tedy k zavádějícímu, a jak záhy zjistíme, i historická fakta překrucujícímu židokřesťanskému pohledu na démony. Položme si nyní prostou otázku, kým nebo čím byli démoni před nástupem zhoubného křesťanského monoteismu? Slovo δαίμων čili daimon má svůj původ ve starověké řečtině a označuje duchovní bytost, která je spíše dobrá. Představuje průvodce nebo i sílu, která napomáhá naplnit osud konkrétního jednotlivce. „Daimon“ (δαίμων) lze odvodit z řeckého slovesa „daiesthai“ (δαίεσθαι), což znamená „dělit se“, „přidělit osud.“

Ve starém Řecku byli „daimoni“ původně ztotožňováni s božským duchem nebo nadpřirozenou silou, která uděluje člověku osud, schopnosti a inspiraci. Démon byl tedy považován za duchovní energii, jakéhosi Prostředníka mezi Nejvyšší silou, jež se manifestovala skrze řecké bohy a člověka. Mohl ho varovat, chránit ho před špatnými rozhodnutími i před ním samým. Daimon byl tedy v přeneseném slova smyslu přítelem a rádcem člověka. Platón a další řečtí filozofové často mluvili o „daimonion,“ čili vnitřním hlasu či duchovním průvodci. Například Sókratés byl skálopevně přesvědčen, že ho celý život vede jeho daimonion. Často hovořil o „daimonionu,“ tedy o svém vnitřním hlasu nebo duchovním průvodci, který je božského původu a poskytuje mu duchovní vedení. Tento hlas ho včas varoval, když se chystal udělat něco špatného, ale nikdy mu nepřikazoval, co má dělat. Sókratés věřil, že každý člověk může mít svého vlastního daimona, který ho vede k naplnění jeho osudu. V současné době tuto sílu můžeme připodobnit k osobnímu svědomí, intuici, či vnitřní etice. Daimon tedy ve své původní podobě nebyl rozhodně projevem zla, ale naopak byl projevem božského řádu. Platón ve svém filozofickém učení navázal na Sókrata a rozvinul myšlenku, že daimón je prostředníkem mezi bohy a lidmi. Tedy jednou z nedokonalých přesto pozitivních manifestací Nejvyšší síly. Platón rovněž popisuje daimona jako osobní osud nebo vnitřní sílu, která člověka vede životem dle pokynů jeho přirozenosti. Dobře to vyjadřuje ve svém Citátu z „Apologie“: „Jsem veden jakýmsi božským znamením, tou daimonickou silou.“ V dialogu Symposion Platón zase tvrdí, že Eros, tedy jedna z forem lásky, je také druh daimona, protože překlenuje propast mezi smrtelností a božstvím. V Platónově pojetí daimon rovněž zcela správně symbolizuje prostředníka mezi pomyslnými duchovními světy, z kterých člověku přináší duševní inspiraci, touhu po pravdě a naplnění svého pravého osudu. Tedy touhu konat svoji pravou vůli! Jistě nejsem jediný, koho v tomto kontextu ihned napadne známý citát z knihy The Book of the Law (Liber AL vel Legis) od britského okultisty, spisovatele a zakladatele filozofie Thelemy Aleistera Crowleyho: ,,Do what you will shall be the whole of the Law. Love is the law, love under will.“ ,,Dělej, co ty chceš, bude celé zákon. Láska je zákon, láska pod vůlí.“ Tento výrok společně s obsahem celé knihy Aleister Crowley obdržel v roce 1904 prostřednictvím duchovního sdělení od bytosti známé jako Aiwass. V různých obdobích svého duchovního vývoje Crowley o Aiwassovi sděloval následující informace. Například tvrdil, že Aiwass je nezávislá entita, posel božstva Hadit. Jindy o něm řekl, že se jedná o kosmickou bytost či aspekt samotného božství. Rovněž ho popisoval coby své vyšší Já (True Self). Dokonce uvažoval i o tom, že Aiwass je přímá emanace božské inteligence, která jej přesahuje. Především ho však ztotožňoval se svým „Svatým andělem strážcem“ (Holy Guardian Angel). Tedy s klíčovou postavou duchovního učení Thelemy. Osobně se domnívám, že Aiwasse čili ,,Svatého anděla strážce“ lze do jisté míry připodobnit k daimonionu starých řeckých filozofů. Vždyť Aiwass – ,,Svatý anděl strážce“ i daimon plní v životech svých „kontaktovaných“ podobnou roli. Představují duchovní autority a průvodce. Zejména pokud připustíme psychologický výklad, pak je Aiwass Aleistera Crowleyho projekcí jeho nevědomí, stejně jako daimonion může být projekcí nevědomí u řeckých filozofů. Z tohoto hlediska je pro mě tato analogie ještě silnější. Navíc samotné sdělení od Aiwass – ,,Svatého anděla strážce“ i daimona nás odkazují v podstatě k tom samému. K duchovní síle, která jednotlivce směruje k vnitřní pravdě, moudrosti, lásce, nezávislosti a osobní svobodě. Za zmínku stojí i fakt, že novoplatonici považovali daimona, podobně jako Crowley Aiwasse, za duchovní bytost.

Jejich filozofický směr učí, že prakticky každý člověk má svého vlastního daimona, který mu zprostředkovává boží vůli a pomáhá jeho duši, tedy jeho duchovní podstatě v jejím vývoji. Daimon v pojetí novoplatoniků figuruje jako spojnice mezi člověkem a vyššími světy. Tedy plní podobnou funkci jako Aiwass – ,,Svatý anděl strážce“v učení Thelemy. Poněkud odlišný pohled na daimona měli stoici jako byl Epiktétos či Marcus Aurelius. Ti rozvíjeli myšlenku, že daimon je především etický průvodce. Nikoli duch v náboženském slova smyslu, ale spíš naše nejlepší já, tedy rozum v nás. Podobně jako novoplatonici zastávali přesvědčení, že každý člověk má svého vlastního daimona. Ten dle jejich nauky vyjadřuje vnitřní rozumovou podstatu člověka, která je součástí božského logosu, tedy univerzálního rozumu. Pro stoiky byl tedy daimon především vnitřním hlasem rozumu a ctnosti, který je vedl k životu v souladu s přírodou a rozumem. Dobře to vystihují slova, která napsal Marcus Aurelius ve svých Hovorech k sobě: „Ctěte svého daimona, sledujte jeho vedení.“ Ve dvacátém století švýcarský psycholog a psychiatr, zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung ztotožnil „daimona“ s psychologickým archetypem, tedy hlubokým symbolem nebo motivem uloženým v kolektivním nevědomí lidstva, který se může projevovat ve snech, mýtech, náboženstvích i duševních krizích. Jung vnímal daimona ne jako vnější bytost, ale jako vnitřní psychickou sílu, která je součástí lidské osobnosti. Daimon je dle jeho názoru ambivalentní. Může být tvořivý i ničivý, podle toho, jak se k němu lidské vědomí postaví. Jung například napsal: „Každý člověk má svého daimona, svého vnitřního hlasatele osudu – je to síla, kterou nelze potlačit, ale lze ji pochopit.“ Jung tedy v podstatě zpsychologizoval starověký pojem daimona a učinil z něj symbol vnitřní síly, výzvy a vývoje lidské osobnosti. V souvislosti s démony pak rozpracoval teorii ,,stínu.“ Ta představuje tu část lidské osobnosti, kterou si nechceme přiznat.

Jak již bylo výše řečeno, jedná se o potlačené touhy, hněv, závist, agresi, ponížení, hořkost a další resentimenty, tedy hluboké, dlouhodobé negativní emoce, které člověk cítí, když je bezmocný nebo nespravedlivě poškozený, ale není schopen nebo ochoten jednat přímo proti příčině svého utrpení. Tento nedostatek odvahy čelit nespravedlnosti přímo, dává podle Nietzscheho vzniknout morálce „otroků,“ kteří místo toho, aby čelili svému osudu tváří tvář, přetvářejí svou slabost na „ctnost.“ Například když slabí označují silné za „zlé“, a sami sebe za „dobré“ díky své slabosti. Nezpracované resentimenty pochopitelně negativně ovlivňují mezilidské vztahy a dokonce i politické a náboženské postoje. Ve společnosti můžou vést k populismu, nacionalismu nebo nenávistným ideologiím. Stačí když se najde dostatek frustrovaných slabochů, kteří se domnívají, že byli historicky nebo sociálně znevýhodněni. Pokud se stín včas neintegruje, může dle Junga „získat moc“ – a projevit se jako vnitřní démon, který člověka ovládá a vyvolává u něj úzkosti, sebedestruktivní chování či deprese. Tato „démoničnost“ sama o sobě není zlá, musí se ovšem včas rozpoznat a z nevědomí integrovat do vědomí. Lze na ni nazírat i pozitivně, jako na volání po vnitřní práci a integraci osobnosti. Jung věřil, že „daimon“ může být hlas duše, který nás vede k naplnění našeho skutečného já k procesu, který nazýval individuace. Jedná se o vnitřní cestu ke sjednocení vědomého a nevědomého já. Jde o proces, během kterého se člověk stává tím, kým doopravdy je. Cílem je integrace nevědomí do vědomí. Jung k tomu ve svém díle poznamenal: „Daimon není nutně ničivý – je to energie, kterou je třeba transformovat. Je to náš potenciál.“

O tuto transformaci usilují i novodobí mágové a temní gnostikové. Jednoznačně se vztahuje k tak zvané stezce levé ruky. Je tedy nedílnou součástí satanských praktik. V satanské gnosi je démon primárně ztotožňovaný s dvojníkem, se stínem, čili s lidským nevědomím. A právě proto je démon ztělesněním duchovní formule stezky levé ruky, která vede adepta k osvícení! Nazývají ho zlým, ale On pouze skryl svoji svátost před nehodnými. On je synonymem touhy, která nabádá člověka, aby skrze svého dvojníka, svůj stín, poznal sebe sama. Když totiž obrátíme neodbytnou lidskou touhu poznávat dovnitř namísto ven, jak je to obvyklé, a činíme tak vytrvale a nekompromisně, dříve či později je naše falešné ego se všemi svými poklesky a resentimenty zničeno a zůstává jen gnose poznaného.

Do hloubky se těmto duchovním praktikám v České republice kupříkladu věnuje Gnostické bratrstvo pramene čisté nevázanosti. Démoni dle nauky členů tohoto bratrstva, tak zvaných Voltižérů, symbolizují duchovní emanace rozmanitých kosmických a přírodních energií, které jsou nedílnou součástí universa a jejichž zřídlem je Nejvyšší síla, z které se v rozličných podobách manifestují. Ve své primární formě tedy prezentují archetypální síly, nejen lidského nevědomí, ale i samotné přírody a vesmíru. Tyto síly jsou-li Voltižérem správně uchopeny a integrovány z jeho nevědomí do jeho vědomí, následně tvoří nedílnou součást jeho individuální vůle k moci a samotné existenci. Posilují základní pud tvořit a překonávat sebe sama. Zvyšují jeho duchovní, duševní i fyzický potenciál. Dojde-li k jejich plné integraci, a tím i k harmonizaci osobnosti, Voltižér se ocitne v takzvaném stavu nula. Jedná se o dosažení vnitřní rovnováhy, absolutního klidu a vnitřního ticha. Tento mystický prožitek je doslova provázaný s hlubokým uvědomováním si své vlastní bezprostřední existence. Pojí se s ním i neobyčejný duchovní vhled přesahující běžný lidský intelekt. Takto osvícený jedinec už nehledá své místo v univerzu On ho totiž zná. Přímá světlo i temnotu, život i smrt.

Pavel Brndiar -Tau-Paulus

foto: Miroslav Neumaier – tvoje příběhy.cz